Zeman názorně předvedl, jakým způsobem diskurzivní homofobie funguje. Hlavně je pečlivě vtěsnaná do mantinelů "vstřícnosti", zdánlivé tolerance a odkázaná na svou vědeckost. Většina těch, kdo se bytostně obávají homosexuality a jsou zásadně proti jejímu zviditelňování v jakémkoliv smyslu, nikdy neopomene zdůraznit, že homosexuály respektují a nic proti nim nemají. Výsledným kruhovým a mocenským argumentačním vrcholem je nicméně vždy odmítnutí homosexuality jako legitimní a plnohodnotné lidské identity, protože "oni" nejsou "my" a společnost je "naše": Neposkytujte "jim" žádné výhody, jimiž by se "jejich" reálné žití mohlo dostat až na úroveň "běžné záležitosti" a už vůbec jim nedávejte "naše" děti, neboť to ohrožuje "naše" hodnoty a budoucnost. Pro své názory si Zeman nárokuje centrální diskurzivní pozici "naší společnosti", takže jakoukoliv kritiku a zpochybnění vlastních argumentů, běžné v diskusi dvou rovnoprávných partnerů, vnímá jako "ideologické pranýřování".

Zeman má pocit, že v "dlouhé a únavné" debatě okolo schvalování registrovaného partnerství (RP) zatím nezaznělo vše potřebné a jal se tuto situaci napravit. Jeho argumenty však bohužel nepřinesly vůbec nic nového. Schválení RP nazval "manipulací s hodnotami většinové společnosti", přestože sociologické průzkumy veřejného mínění od poloviny 90. let pravidelně vykazují, že podpora RP se u nás konsistentně pohybuje mezi 60-70%, takže o žádné manipulaci nemůže být řeč. Zeman zapomíná, nebo spíše nechce vidět, že zastánci RP jsme všichni "my", jimž plnohodnotná lidská a občanská práva všech lidí v "naší" společnosti nejsou lhostejná. V této souvislosti by se manipulací dalo nazvat možná spíše zarputilé téměř patnáctileté odmítání poslanecké sněmovny tento zákon schválit.

Za inovativní rozvedení homosexuální hrozby není možné považovat ani Zemanovu kritiku Cesty malých změn nizozemského sociologa Keese Waldijka, podpořenou zkomolenou verzí argumentů brněnské socioložky Gerlindy Šmausové. Tato metafora, jíž Waldijk použil ke své analýze dlouhého a nutně několikastupňového procesu získávání občanských a lidských práv v souvislosti s homosexuální menšinou, není žádnou feministickou konspirační teorií, ale podstatou historické demokratizace společnosti. Stejným procesem prošly snahy o získání volebního práva všech občanů (tj. všech společenských vrstev, náboženských skupin, ras i obou pohlaví). Stejně postupná byla např. i vítězství hnutí za lidská práva Afroameričanů a dalších rasových a etnických menšin na cestě od otrokářství a kolonialismu. Nepočítáme-li převraty a revoluce, modernizace jako taková je "cestou malých změn".

Rádoby progresivně a odborně znějící Zemanův "respekt rovnosti", založený na "komplementaritě muže a ženy" jako "dvou bytostně různých jedinců", jež autor ale opět používá pouze k varování před nebezpečím homosexuality, zde již také zazněl mnohokrát. Nejedná se o nic jiného, než o zevšeobecnění a poté zacementování rozmanitých osobnostních a fyziologických kvalit do dvou výlučných kategorií, z nichž jedna patří výhradně ženě a druhá výhradně muži. Tento kontroverzní argument, Zemanem prezentovaný jako jediný správný, je možná jen překvapující od psychologa, který nepochybně ví (nebo by alespoň vědět měl), že současná psychologická odborná literatura již zdaleka není jednotná v pohledu na ženy a muže jako bytosti z Venuše a Marsu, jak tomu bylo v dobách Sigmunda Freuda. Neexistence hormonů či osobnostních rysů, jež by náležely pouze jednomu pohlaví a byly nepřítomné u pohlaví druhého, je uznávaným faktem od 50. let minulého století. 150 let asistované reprodukce navíc dávno zpochybnilo všechny teze o výlučnosti a nezastupitelnosti fyzického aktu "přirozeného" početí.

Můžeme tedy hovořit o komplementaritě sociálních rolí, nicméně to je přesně místo, kde může docházet, a v reálném životě zároveň dochází, k jejich prolínání a zastupování. Vzájemnost a prolínání "mužských" a "ženských" rolí však není samozřejmostí jen u homosexuálních párů, ale běžně i u párů heterosexuálních. Celkově totiž většina lidí v naší společnosti již dávno upustila od rigidního a neměnného modelu ženství a mužství právě proto, že z reálného života mají daleko rozmanitější osobní zkušenosti, než nám ukazují prvorepublikové komedie typu Otec Kondelík a ženich Vejvara.

Nejvíc zavádějící je ale Zemanův argument o "přibývání statusových dětí", pokud povolíme umělé oplodňování homosexuálních párů. Zatímco u heterosexuálních párů je podle Zemana "primárním cílem" umělého oplodnění "touha dát život a věnovat se mu", děti narozené z umělého oplodnění v homosexuálních párech jsou podle něj počaté s primárním cílem "obohatit emočně vlastní rodičovskou osobnost", což je "společensky morbidní tendence". Pomiňme otázku, kde Zeman bere právo i schopnost hodnotit motivace lidí mít dítě. Takto dichotomní rozdělení důvodů otěhotnění do dvou jasně oddělených kategorií, navíc dle sexuální orientace, je absurdní. Pro tento argument ani neexistují naprosto žádné vědecké podklady. Neexistuje žádná korelace ani mezi touhou po dítěti a sexuální orientací, ani mezi touhou a možností mít dítě. Všechny páry, které podstoupí umělé oplodnění, jsou v nějakém smyslu neplodné a touží mít dítě. Všichni rodiče, nezávisle na své sexuální orientaci, mohou být dobří nebo špatní. Dlouhodobé výzkumy navíc ukazují, že děti v homoparentálních rodinách nijak nestrádají, ani co se týče lásky rodičů, ani co se týče osobnostních vzorů obou pohlaví. Jsou vystaveny "pouze" vnějšímu tlaku stigmatizace a šikany od okolí, jež jejich rodiče vnímá jako hrozbu pro "svou" společnost. Pokud Zeman hovoří o ideologické a mocenské manipulaci s argumenty, pak je toto možná jeho nejlepší ukázka.

Toto je plná verze článku, který v silně zkrácené verzi vyšel v Lidových novinách. Autorka je Vedoucí katedry genderových studií FHS UK v Praze.