Myslím si, že našim politikům je tak dobře proto, že jakožto (ne)zodpovědní činitelé už sami vypustili do veřejného prostoru tolik hlenu, že skutečnost není pomalu vidět, že není zřetelné, kde vůbec jsme, a jen se diskutuje, kdo se vlastně právě klouže a s kým.

Ale bohužel se to zahušťuje i tím, že jen málokdo se namáhá pochopit, co je "levice a pravice", co je svoboda a co zodpovědnost, a vůbec aspoň deset minut denně myslet. Neustále narážím na to, že si občané pletou pojmy s partajemi. Jak silně se nám zdálo za komunismu, že nám všem partaj může být ukradená - a přitom tolik lidí uvažuje o společenských procesech právě jenom slovy a pojmy partajnickými, jako bychom byli všichni v čímsi ústředním výboru nebo na nějakém jejich kongresu.

Co je dnes levice a pravice? Jak se k ní někdo může hlásit nebo do ní někoho házet, když se kvůli moci všichni (v ODS i v ČSSD) drží silného státu, centrálního rozhodování a když omezují občanskou svobodu? Naše společnost je bezruká, bez levice i pravice, protože jen málo lidí uvažuje o kolektivismu a individualismu, a radši si představují, že politika je pokřikovat na sebe nebo přebíhat v Parlamentu zleva doprava a naopak.

Hájit zájmy kolektivu a prosazovat takové zákony, aby se jedinci museli podřizovat společnému blahu celku, v němž se jedinec musí omezovat, aby společenství kvetlo, posilovat společné instituce, aby jedinec neriskoval a nevynikal, moudře rozhodovat za druhé a dávat všem bezpečí, že ani když budou nevzdělaní nebo nešikovní, nepropadnou se do malérů - to je levicové.

Anebo hájit práva a zájmy jedince, stavět zákony tak, aby skrze blaho jednotlivce vznikal i obecný prospěch, aby jednotlivec byl chráněn před zvůlí většiny, spoléhat a podporovat, že osobním úsilím každého vzniká i prospěch celku, že si každý má vylízat, co si natropí, a společná pomoc má chránit jedince až tehdy, když mu hrozí smrt, a konečně že nikdo není dost chytrý, aby směl rozhodovat za druhé - to je pravice.

Nejde o to tyhle zásady hlásat, ani na ně věřit, ba dokonce nestačí, aby si o nich intelektuál četl v knížkách - musejí se uskutečňovat činem. Jak to dopadne? Myslím, že v obou případech to se státy dopadá celkem bledě, ale spíše jde o to, který ze směrů dává naději, že se zase z malérů vyhrabeme.

Já mám zkušenost s padesáti léty komunismu - typicky levého, a denně zažívám, jak těžké je pro národ se z toho bahna vyhrabat. Ale je dost lidí se zkušeností západního individualismu, kteří pozorují, jak se prohlubují maléry způsobné konzumerismem, a kdoví, zda se z nich Zeměkoule po nás kdy vzpamatuje.

Je tu ještě jeden cenný pojem a životní hodnota - důstojnost člověka. Ať už jedeme doleva nebo doprava, nejhorší je, když se vytrácí nebo rovnou likviduje důstojnost plynoucí z toho, že jako asi jediný tvor máme k dispozici rozum a svobodnou vůli. Lidé, kteří promrhali svou důstojnost nebo o ni byli připraveni, jsou podobni usmrkancům, ať už to je, nebo není jejich vina.