Finsko dnes provozuje čtyři reaktory vybudované ještě na přelomu 70. a 80. let: po dvou reaktorech stojí v lokalitách Loviisa a Olkiluoto. I výstavba dalšího, pátého bloku ve Finsku má už velmi dlouhou historii. Tento záměr byl neúspěšně prosazován už v roce 1986 a poté v letech 1991-1993. Parlament tehdy pokaždé návrh přesvědčivě zamítl.

Do třetice a nakonec úspěšně se projekt objevil na stole až v tomto století, kdy elektrárenská společnost TVO (Teollisuuden Voima Oy) požádala o jeho povolení v listopadu 2000. Po kontroverzních diskusích, v nichž bylo veřejné mínění rozděleno zhruba půl na půl, jej nejprve v lednu 2002 schválila finská vláda. Následovala ratifikace v parlamentu, který ji schválil těsnou většinou osmi hlasů v květnu 2002.

Ukázkový a přitom neopakovatelný experiment

V prosinci 2003 uzavřela TVO s dodavatelským konsorciem Framatome a Siemens kontrakt na výstavbu jaderného bloku typu EPR (European Pressurized Water Reactor) o výkonu 1600 MW. Jedná se o reaktor tzv. třetí generace, od kterého si průmysl slibuje lepší bezpečnostní parametry než od těch, které byly stavěny v minulých desetiletích. Reaktor EPR 1600 však dosud existuje jen v počítačových projektech, nikdy nebyl vybudován ani jako zkušební prototyp.

Finsko se tak stalo zemí, která má slibovaný "zázrak" poprvé vyzkoušet. Jaderný průmysl se pochopitelně snaží uspět, aby si otevřel dveře pro další zakázky. Dodavatelská smlouva má i proto, že jde o první prototyp, některé zvláštnosti: dodavatelé se zavázali vybudovat reaktor za fixní cenu 3,2 miliardy Euro. Nutno dodat, že i to je o 700 milionů Euro více, než se uvádělo v návrhu předloženému parlamentu. V případě, že budou náklady překročeny -- což se podle zkušeností i odborných analýz dá skoro jistě očekávat -- navýšení ceny zaplatí dodavatelé, nikoliv investor. Konkrétně se na ně složí francouzští daňoví poplatníci, protože vícenáklady půjdou na vrub francouzské vlajkové firmy Framatome (od letošního 1. března přejmenované Areva podle koncernu, jehož se stala součástí).

Francie, která ma na úspěchu projektu výsostný zájem, navíc poskytla společnosti Framatome exportní půjčku ve výši 600 milionů Euro. TVO má k dispozici další exkluzivní úvěr ve výši 1,95 miliardy Euro s úrokem pouhých 2,6 % p.a. (poskytly jej společně banky Bayerische Landesbank, BNP Paribas, Handelsbanken, JP Morgan a Nordea).

Z těchto důvodu panují obavy, že i když se projekt po ekonomické stránce ukáže jako smysluplný -- a vzhledem k pevné ceně kontraktu to z hlediska investora ani jinak být nemůže -- nebude to znamenat, že i případné investice do dalších reaktoru EPR 1600 budou podobně výhodné. Sotva lze totiž počítat s tím, že by dodavatelé nadále poskytovali takto výhodné podmínky nebo že by investoři měli k dispozici takto levné úvěry. I samotná Francie, která plánuje několik takových reaktorů vystavět, například počítá s investičními náklady asi o 25 % vyššími.

Zajímavé je, že právě kvůli státem garantovaným výhodným podmínkám podala u Evropské komise proti stížnost Evroská federace obnovitelných zdrojů (EREF). Podle názoru EREF jde o jasné porušení přísných pravidel liberalizovaného trhu s elektřinou ZDE, kdy stát nesmí žádným způsobem zvýhodňovat určitého investora nebo konkrétní projekt oproti jiným konkurentům a záměrům.

Stavějí Finové svůj Temelín?

Stavba finského reaktoru Olkiluoto-3 byla povolena tamními úřady v únoru 2005, přičemž ambiciózním plánem společnosti TVO je dokončit projekt už v květnu 2009. Finský úřad pro jadernou bezpečnost STUK měl i z toho důvodu na schválení zcela nového designu jen rok času a nakonec se rozhodnul, že část licenčního řízení bude provádět až za "pochodu" během samotné výstavby. Tento postup si vysloužil kritiku nejen ze strany ekologických organizací jako Greenpeace, ale i expertů, kteří tvrdí, že se to může podepsat na bezpečnosti jaderné elektrárny (viz například european-pressurised-reactor-a.pdf).

Po přípravě staveniště byly stavební práce reálně zahájeny teprve na podzim 2005. Už v lednu 2006 ale oznámila finská společnost TVO, že projekt má šestiměsíční skluz ZDE a nyní se ukazuje, že bude ještě větší. Podle informací finských médií přiznávají příslušné instituce zpoždění až deset měsíců. Prakticky to znamená, že po roce necelém výstavby se termín dokončení téměř nepřiblížil. To silně připomíná výstavbu Temelína v 90. letech.

Podobnost s temelínskou ságou nevychází jen z toho, že i v českém případě šlo o jedinečný experiment svého druhu, při kterém se na málo prověřenou sovětskou technologii rouboval americký počítačový řídicí systém. Jak to dopadlo u nás, máme ještě v živé paměti. Dostavbu projektu zahájeného v roce 1986 schválila v březnu 1993 vláda Václava Klause s tím, že elektrárna bude dokončena v roce 1995 a bude stát 68 miliard korun. Po více než deseti přiznaných skluzech a navýšení rozpočtu nakonec začal první temelínský reaktor vyrábět energii až v roce 2001, přičemž rozpočet převýšil 100 miliard. Oba reaktory dnes sice -- nejsou-li právě kvůli nějaké poruše mimo provoz -- dodávají elektřinu do sítě. Avšak vinou nedostatečné dokumentace stále nemají kolaudační rozhodnutí, a protože jejich povolení ke zkušebnímu provozu již vypršelo, nacházejí se po formální stránce v podivném právním vakuu.

Špatně od samých základů

Prvním problémem, který se koncem letošního ledna dostal na veřejnost, je špatná kvalita pokusných svarů na vzorcích reaktorové nádoby. Tlakovou nádobu vyrábí na zakázku japonská Mitsubishi, ale ukázalo se, že pět ze šesti testovacích vzorků neodpovídá francouzským požadavkům na kvalitu.

Podle projektového manažera úřadu STUK Petteri Tiippana se navíc problém s jakostí objevil i u dalšího zařízení, které má udržovat v primárním okruhu elektrárny dostatečný tlak. Tiippana pro týdenní zpravodaj Nucleonics Week situaci dokonce okomentoval tak, že nechápe, proč Framatome nezajistil potřebnou kvalifikaci svářečů a výrobního postupu přes samotným zahájením výroby. Podle jeho názoru nejde o potíže s papírováním, jak se ještě na sklonku roku pokoušel potíže bagatelizovat Framatome, ale o "opravdové potíže při výrobě".

O měsíc později, na konci února, ale vyšlo najevo, že mizernou kvalitu má i samotný základ elektrárny: betonová základová deska, budovaná od podzimu 2005 (původně měla začít její stavba už v dubnu 2005, ale už i u ní došlo k několikaměsíčnímu oddálení). Kontroly zjistily v říjnu, kdy byla tloušťka položeného betonu tři metry, že deka je příliš porézní a nevyhovuje projektovým parametrům. Tuto informaci navíc dodavatel Framatome/Areva sdělil finskému úřadu jaderné bezpečnosti STUK teprve v polovině února. Příčinou je údajně příliš vysoký podíl vody v betonové směsi. Podle dodavatele tato odchylka nesnižuje pevnost základů, avšak může oslabit ocelovou výztuž betonu, protože betonem snadno pronikne voda a dojde ke korozi. Framatome navrhuje situaci řešit tím, že se základy pokryjí speciální nepropustnou vrstvou. Důvodem takového řešení je snaha, aby se nemusela základová deska demolovat a stavět znovu.

Protože STUK se v médiích kriticky ohradil proti špatné informovanosti, přehazují si teď investor a dodavatel mezi sebou problém jako horký brambor. TVO si stěžuje na Framatome kvůli tomu, že nedokáže pružně reagovat na problémy a na výsledky kontrol, které již proběhly. Subdodavatel betonu, firma Forssan Betoni Oy, vydala pro helinskou burzu prohlášení, že "zprávy o tom, že dodaný beton neodpovídá standardům, jsou zcela nepravdivé" a že "beton v základech Olkiluoto předčí všechny parametry a podmínky, které jsou pro něj vyžadovány". Ředitel firmy Juhani Sormaal dodal, že k případu nebude poskytovat žádné další informace, protože "jde o tajemství související s projektem jaderného bloku".

Šéf STUK Jukka Laaksonen na začátku března sdělil, že práce na staveništi stojí a že jeho úřad nyní zjišťuje, zda jde o chybu jednorázovou nebo systémovou, tedy zda je systém kontroly kvality na straně dodavatelů dostatečný. Konečné výsledky šetření mají být k dispozici na konci dubna.

Autor byl v letech 2003 - 2005 předsedou Strany zelených.