Miloševičova zdržovací taktika vedla k tomu, že se proces dlouhé měsíce prodlužoval a někteří možná považují jeho smrt za jeho poslední triumfální manévr.

Avšak Miloševičovo chování u soudu bylo přesně takové, jaká byla celá jeho politická kariéra. Takticky byl Miloševič schopný, strategicky však neschopný a byl to také člověk zcela bez morálky. Přivedl svou zemi do války, aniž by si řádně uvědomil, proč to dělá, jaké budou lidské následky a zda je skutečně možné vybudovat Velké Srbsko na troskách jugoslávské federace. Sám nepovažoval myšlenku Velkého Srbska za příliš realistickou.

Jediné, o co Miloševičovi šlo, bylo zůstat na vrcholu a ovládat situaci. Protože byl inteligentní, opakovaně se mu dařilo unikat důsledkům svých chybných úsudků. V tom mu napomáhali západní politici, kteří se tak strašně báli zasáhnout na Balkáně, že se nechali ovlivňovat jeho zjevnou racionalitou, jeho šarmem a jeho inteligencí.

Kompetentní úsudek však měl vést západní politiky už dávno k tomu, že Miloševič a Srbsko nakonec musejí prohrát, vzhledem k potenciální síle Chorvatska a Bosny. A i když se vojenská rovhováha začala měnit v neprospěch Srbska, západní spojenci ho stále podporovali, poskytli mu podstatnou roli v nedokonalém bosenském narovnání a otevřeli cestu ke konečné tragedii kosovské války. Teprve pak se Západu otevřely oči.

Miloševičovo dědictví bude nicméně opakem toho, co by si býval přál. Jeho činy pomohly vytvořit myšlenku liberálních intervencí, která vznikla v devadesátých letech po první irácké válce a v reakci na masakry ve Rwadně a v balkánských konfliktech.

Miloševič si osoboval právo násilně intervenovat do záležitostí sousedů Srbska, a tak vyvolal celou řadu zásahů proti Srbsku, které vytvořily princip, že ani sunerenita ani falešné argumenty o občanské válce nemohou chránit vedoucího politika či režim, který páchá zločiny proti vlastnímu či sousednímu lidu.

Miloševič se domníval, že sám ujde trestu, ale zjistil, že byl odstraněn z úřady a předán novému mezinárodnímu soudu.

Podrobnosti v angličtině ZDE