Trestní stíhání bylo již jednou zastaveno, ale obžalovaný trval na tom, že si přeje očistit své jméno. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání odmítl stížností. Proto teď proti němu teď znova běží prvoinstanční řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4. Je neobvyklé tím, že je plodem občanské statečnosti obžalovaného, který si své další stíhání vynutil. Řízení je veřejné (další jednání je nařízeno na 23.3.2006) a v jeho průběhu zaznívají děsivá obvinění proti orgánům činným v trestním řízení, zvláště policie a státních zástupců. Mimo jiné z nich vyplývá, že vlastní úkon zatčení Yekty Uzunoglu patřil k nejrozsáhlejším polistopadovým policejním "manévrům".

Mnohé z toho, co zde lze slyšet, zakládá podezření proti tehdejšímu vedení PČR a státním zástupcům, že se dopouštěli zneužívání pravomoci veřejného činitele. Vyvolává ale také otázky po odpovědnosti tehdejších ústavních činitelů, řídících resorty vnitra a spravedlnosti.

Přítomný státní zástupce měl okamžitě konat ex officio a vyvolat prověření této temné -- jedné z mnoha temných - kapitoly polistopadové historie orgánů činných v trestním řízení, které by mělo být dovedeno až do objasnění možné úlohy politických špiček té doby. Obžalovaný, který má sice obhájce, ale taktiku obhajoby si řídí sám, hraje nyní v řízení faktickou roli soukromého žalobce, brojícího proti zločinu, dle jeho domnění a obhajobou předkládaných důkazů spáchanému na něm státní moci.

Průběh dosavadních veřejných jednání zatím nevyvolává znepokojení co do spravedlivosti procesu. Předseda senátu Vítězslav Rašík umožňuje obžalovanému, aby plně využil svého práva na obhajobu. Až dosud jsme byli svědky standardního, korektně vedeného jednání.

Mohutná mediální kampaň, týkající se tohoto procesu, která vypukla v těchto dnech, proto vzbuzuje údiv, a to zejména proto, že v ní účinkují lidé zvučných jmen -- bývalí i současní ústavní činitelé, z nichž někteří se podílejí na politické odpovědnosti za bezpráví, spáchaném na Yektovi Uzunoglu. Zvláštní je i zaměření kampaně, která se dílem v podtextu, dílem otevřeně, obrací na ministra spravedlnosti, aby zasáhl ve prospěch obžalovaného.

Korunu jejich úsilí nasadil prof. Janouch, který kritizuje ministra za to, že v r. 2003 chtělo "jeho ministerstvo" (pozn.: ministrem byl Pavel Rychetský, dnešní předseda Ústavního soudu ČR) předat tento trestní případ do Turecka, čímž mělo projevit politickou negramotnost. Jeho tehdejší postoj klade do protikladu k současným snahám ministerstva o vyproštění dvou českých občanů z rukou tureckých orgánů. Pan profesor tedy činí Pavla Němce odpovědným za jednání Pavla Rychetského (Pavel jako Pavel, škoda rány, která padne vedle) a neví, že v tehdejší procesní situaci směl o předání věci do ciziny rozhodnout pouze soud a ministerstvo hrálo úlohu vydávacího servisu.

Dále si neuvědomuje, že je povinností moci výkonné v rámci možností pomáhat českým občanům, kteří se dostali v zahraničí do potíží. Čili sčítá jablka s hruškami. Nakonec se pateticky táže: "Bude pan ministr Němec čekat na rozsudek štrasburského soudu, nebo vezme - podle svých ústavních práv, povinností a možností - případ do svých rukou a dosáhne jeho okamžitého vyřešení?"

To je otázka, kterou by snad v analogické situaci bylo možné položit soudruhovi Alexeji Čepičkovi blahé paměti, ale žádnému z polistopadových ministrů spravedlnosti. Ministr spravedlnosti nemá moc "vzít případ do svých rukou a dosáhnout jeho okamžitého vyřešení". Vše je v rukou soudu a Yekty Uzunoglu.

Od podání obžaloby do současnosti se vystřídalo v čele ministerstva spravedlnosti devět ministrů, nepočítaje v to dočasné účinkování bývalého premiéra Vladimíra Špidly a opakované působení Pavla Rychetského. Žádná z kritických fází procesu neproběhla za působení ministra Pavla Němce. Někteří ze signatářů měli značný vliv právě v době, kdy se dle mínění Yekty Uzunoglu měl na něm stát dopouštět bezpráví. Proč se ho nikdo z nich tehdy nezastal? A proč dnes podporují tlak na současného ministra spravedlnosti, za jehož působení k žádným nezákonnostem proti obžalovanému nedošlo, a jenž ani nemá možnost soudní řízení ovlivnit? Nedochází zde k zneužití mediálně vděčné trestní kauzy k předvolebnímu boji?

Zastánci Yekty Uzunoglu otevřeně nebo skrytě nabádají ministra spravedlnosti, aby zasáhl do nezávislosti soudu, což učinit nesmí ani nemůže. Pravomoci ministra jsou nastaveny tak, že až do právní moci rozsudku může pouze bezmocně přihlížet, i kdyby skutečně věděl, že je řízení vedeno špatně. Teprve po právní moci rozsudku smí za jistých okolností podat stížnost pro porušení zákona.

Ale nedělejme si iluze: o jejím osudu rozhoduje Nejvyšší soud ČR, a ministrovým oponentem při jednání před ním je Nejvyšší státní zastupitelství ČR, tedy spojují se dva orgány, jež občas na ministrovu iniciativu reagují až alergicky. Zvláště jeho stížnosti, podané v rozporu se záporným postojem NSZ, mají jen malou naději na úspěch. Zásah ministra ve prospěch odsouzeného proto zdaleka není zárukou, že se mu dostane spravedlnosti.

Za daných okolností si dovolím tvrdit, že osobnosti, které až teď takto vystupují, odhalují nízkou úroveň svého právního povědomí a mimoděk dávají tušit příčiny jak velkovýroby legislativních zmetků, jež se novelizují někdy dříve než vstoupily v účinnost, tak příp. selhávání jim podřízených složek moci výkonné. Mimo to projevují nedůvěru ve spravedlivost právě probíhajícího soudního řízení, patrně z nějakých svých skrytých důvodů, neb zjevné příčiny k znepokojení nejsou. Kampaň ve prospěch Yekty Uzunoglu se tak vlastně vlamuje do otevřených dveří, neboť v současné fázi orgány činné v trestním řízení, popř. soud, plní přání obžalovaného a vedou proti němu standardní proces, který mu dává možnost dosáhnout zadostiučinění.

Nemám vůbec nic proti Yektovi Uzunoglu. Aniž bych se vyjadřoval k otázce jeho viny (řízení dosud běží a do jeho pravomocného ukončení je daleko), s ním sympatizuji a soucítím. Přesto se táži, proč se zmínění veřejní činitelé zastávají právě a jen jeho, navíc v době, kdy to nijak nutně nepotřebuje, když na druhé straně je nechávají klidnými osudy desítek, možná i stovek jiných "zákazníků" orgánů činných v trestním řízení, jež postihly podobné "nehody" jako obžalovaného.

Kauza Yekta Uzunoglu je jen jeden z mnoha procesů, zahajovaných na základě špatně provedeného přípravného řízení a na něj navazující nedostatečně podložené obžaloby, provázených nezákonnou či nadbytečně dlouhou vazbou, ničících životy oběti justiční zvůle dlouhá léta, ústících do zcela nepochopitelných nespravedlivých rozsudků. Pozorovateli zvenčí se občas zdá, že kdokoli z nás může být obviněn a následně usvědčen a odsouzen v inkvizičním procesu za cokoli, i kdyby byl zcela nevinen, jako bychom byli účastníky děje Kafkova Procesu.

Ukázkami maření životů občanů následky nesprávně vedeného přípravného řízení a totálního selhání žalobce, obtěžujícího občany nedůvodnou obžalobou, jsou např. nedávno ukončené trestní věci Jana Beneše, Romana Sladkého či Martina Smilovského. Známe případ ženy, držené ve vazbě 16 měsíců a propuštěné bez rozsudku po zastavení nedůvodného trestního stíhání, na nadbytečně dlouhou vazbu lze poukázat v případech manželů Marešových, Bohumila Kulínského, Hamada al Thani a dalších. Připomínám osud uprchlého "vraha" Rostislava Roztočila, vězněného pět let bez řádného soudu s vyhlídkou na odpykání možná nespravedlivě uloženého trestu v trvání 19 let (pozn.: nepovažuji jeho trestní stíhání z let 1982-5 za legitimní, protože právo okupované země není právem, ale bezprávím; přezkoumání procesu současným soudem považuji za nezbytné).

Na nadměrnou délku řízení poukazoval Spolek Šalamoun např. v případě Márie Matoušové či rodiny Severínových, nakonec omilostněných prezidentem Václavem Klausem, též ve věci ods. Zdeňka Váchy, jehož věc není dosud uzavřena. Na kumulaci porušování procesních předpisů jsme marně upozorňovali ve věci Zdenky Mrhálkové, odsouzené s pomocí soudem nezákonně použitých soukromých hlasových záznamů a zbavené možnosti dovolání nedoručením rozsudku.

O podivnosti rozhodování soudů v kauzách, jež možná nabyly charakteru prestižního sporu mezi orgány činnými v trestním řízení a obhajobou, podporovanou občanskou společností a popř. ministrem spravedlnosti, svědčí případy, v nichž se zatím nepodařilo zprostit obžaloby oběti justiční svévole navzdory rozhodnutí Ústavního soudu ČR nebo stížnosti ministra spravedlnosti v jejich prospěch.

Mám na mysli např. trestní věci bývalého policejního specialisty na potírání finanční kriminality Jana Mareše (moc věděl), nakonec omilostněného prezidentem Václavem Havlem, či věci Adély Rajdlové, Jana Hadrycha, Jaroslava Černého, Tomáše Dunaje-Jurči, Radima Spurného a dalších. Má-li být někdo odsouzen, je odsouzen, i když na vady procesu poukázal Ústavní soud ČR nebo ministr spravedlnosti. Justice se někdy předem brání proti stížnosti ministra spravedlnosti tím, že soudce nevydá trestní spis k přezkumu. Když si pak ministr obstará potřebné podklady jiným způsobem a stížnost přece jen podá, potrestá ho za to Nejvyšší soud ČR tím, že ji zamítne jako nedostatečně odůvodněnou v důsledku neznalosti trestního spisu (případ Jana Hadrycha či ústeckých obchodníků s LTO, kritizovaný Radiožurnálem). Pokusy o kárný postih soudce, který bránil ministrovi konat, jsou většinou marné, protože kárnou pravomoc mají opět soudci a jejich profesní solidarita je téměř neprolomitelná a důvody, omlouvající zadržování spisu, se dají vymyslet.

Výše uvedené příklady podivných procesů, vzbuzujících podezření na nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, jsou jen špičkou ledovce, jehož skrytý objem netuším. Pouze se obávám, že je větší než významný. Příčiny selhávání orgánů činných v trestním řízení jsou složité. Patří k nim např. zachování stalinistického uspořádání orgánů činných v trestním řízení s klíčovou úlohou "čekisticky" se chovajících prokuratur-státních zastupitelství, protiústavní ochrana soudců, státních zástupců a částečně i policistů před voláním k odpovědnosti za úmyslné či nedbalostní poškozování zájmů účastníků řízení, příliš široké pojetí jejich nezávislosti, mnohými vykládané jako nezávislost na zákonu a vyšších autoritách, nízká autorita Ústavního a Nejvyššího soudu ČR spolu s absencí nástrojů k vynucování respektu obecných soudů k jejich rozhodnutím, některá neurčitě vymezená procesní pravidla, umožňující zneužívání nezávislosti soudců, státních zástupců a policistů k poškozování účastníků trestního řízení jejich svévolným výkladem, i sama pravidla trestního řízení jako celek, vymezená celým souborem příslušných zákonů a na ně navazujícími podzákonnými předpisy.

Názorným příkladem jsou např. pravidla vyřizování stížností proti rozhodnutím státních zástupců nebo způsob ochrany soudců a státních zástupců proti trestním oznámením pro zneužívání pravomoci veřejného činitele, která redukují občany na pouhé objekty rozhodování inkviziční moci, zbavené práva obdržet soudem přezkoumatelné rozhodnutí o odmítnutí jejich podání, přičemž daný stav škodí zájmům jak poškozených, tak obžalovaných.

Vidím příčinnou souvislost mezi výše uvedeným přežíváním totalitních postupů v činnosti orgánů činných v trestním řízení na straně jedné a trvajícím zaplevelením předlistopadovými kádry vyšších velitelských míst v PČR, ve vedení státních zastupitelství a na soudech na straně druhé. Tito lidé byli vzděláni a vycvičeni ve způsobu myšlení, který je s výkonem trestního práva demokratického právního státu neslučitelný a ze setrvačnosti se snaží zachovávat to, na co byli kdysi zvyklí.

Ti, kteří dnes plamenně vystupují ve prospěch Yekty Uzunoglu až v době, kdy už na něm není páchána další křivda, měli nebo dokonce ještě mají moc se těmito věcmi zabývat, jsou spoluodpovědní za současný smutný stav našeho trestního řízení a měli by usilovat o obecnou nápravu. Omezí-li se na pomoc v tomto jednotlivém případě, možná zvýší jistotu Yekty Uzunoglu, že se mu po letech konečně dostane spravedlnosti, jenže vedle něj existují a po něm přijdou stovky dalších případů, jimž se nedostane ochrany a nikdo nenapraví na nich spáchané bezpráví.

Autor je členem Spolku Šalamoun