15. 3. 2006
Proč jsou letos dvě demonstrace proti válce?Martin Šaffek, Iniciativa proti válce
Jako jeden ze spoluorganizátorů pražských akcí v rámci Mezinárodního dne proti okupaci Iráku bych se rád vyjádřil k článkům Štěpána Kotrby na toto téma "Sektářství mírotvůrců" a "Demonstrace: Mladí a neklidní se probudili se sněženkami". Sdílím nechuť Štěpána Kotrby k rozhádanosti českého protiválečného hnutí. Letos se projevila se tak, že proti okupaci Iráku jsou organizovány dvě demonstrace. Rád bych viděl jeden velký protest 19.3 v Česku. Sektářství však není způsobeno rozhádaností několika organizátorů -- ta je spíše následkem, než příčinou. Podmínky pro hašteřivce tvoří izolovanost a slabost jejich hnutí. |
To v České republice není jen případ hnutí proti válce, ale také hnutí, jež se v zemích, kde je silné a jednotné, nazývá alterglobalizační či antikapitalistické. Důvody tohoto stavu by si žádaly delší analýzu. Pokud mohu vyjádřit svůj názor v krátkosti, je způsoben destrukcí zvyků a institucí protestu zdola. V období režimu mezi léty 1948-89 v Československu byly zničeny skutečné odbory, nezávislá levice neexistovala, autentické protiválečné hnutí bylo potlačováno ve jménu své karikatury, oficiálního "mírového hnutí" zemí Východního bloku, jež bylo ve skutečností zástěrkou a propagací imperiálních zájmů SSSR. To vedlo zároveň k diskreditaci odborů, levice i protiválečného hnutí. Proces vzniku autentických sociálních hnutí na české zelené louce může být dlouhým procesem -- tak, jak si lidé v ČR začínají na vlastní kůži zažívat, že odbory nejsou jen převodovou pákou jejich utlačovatelů, ale dají se použít i pro sebeobranu před novou formou diktatur korporací a že s rozpadem "říše zla" nenastal konec dějin, impérií a jejich válečných hrozeb. Tak se v době útoku na Irák i v České republice ozývá v ulicích světově proslulý slogan "nikoliv naším jménem". Přes sebeobětavé snahy hrstky aktivistů Iniciativy proti válce a Mezinárodního mírového hnutí se však ani v době vrcholících protestů nepodařilo v Praze zorganizovat demonstrace větší než tři tisíce lidí. Je to zlomek v porovnání s milióny, jež skandovaly toto heslo 15.2.2003 ve velkých světových městech. I to je však třeba považovat za úspěch -- byla to největší protiválečná demonstrace v dějinách ČR. Její relativní slabost v poměru k největší protiválečné demonstraci na světě nelze však klást za vinu primárně organizátorům, ale je výrazem toho, jak jsou lidé v ČR ochotni a schopni protestovat za to, co je pálí. Neboť v době počátku války s invazí do Iráku nesouhlasila většina obyvatel ČR. Není také náhodou, že v době nejsilnějších protestů byla jednota protiválečného hnutí největší a že se do něj zapojily i skupiny, jež se jindy izolují, jako anarchisté či ekologové. Samozřejmě, nelze vše odvysvětlit podmínkami. Je třeba schopnost organizátorů dohodnout se, vzájemně se respektovat, vyjít si vstříc. Ta skutečně v českém prostředí chybí. Minulý rok jsme se pokoušeli o demonstraci jednotnou. Tuto demonstraci iniciovalo Mezinárodní mírové hnutí, a stanovilo si podmínku, že zde nechce žádné rudé vlajky. Tuto podmínku chápu. Několikrát se stalo, že na happening, či demonstraci, jež čítala po poklesu protiválečné aktivity třeba třicet lidí, přišlo pět mladých komunistů z KSM se svými vlajkami se srpy a kladivy. Tyto vlajky jsou tak nápadné jako jsou nenápadité. Zásadně a specificky určují náladu celé akce. Následkem jejich frekventovaného výskytu se může stát, že pestrost hnutí pak bude paradoxně menší. Mnoho lidí je symboly minulého režimu oprávněně uráženo a nechtějí být s nimi v médiích spojováni. Odcházejí z demonstrací a protiválečné hnutí je pak dušeno již v zárodku. Tím se nechci připojit k vulgárnímu antikomunismu. Já osobně proti rudé nic nemám. Ale není možné po lidech, kteří přijdou v českém prostředí na protiválečnou demonstraci, chtít, aby chápali rudou jako symbol vlajky nad radnicí Paříže v době komuny, a ne symbol své celoživotní zkušenosti prvních májů s mávátky a výzdobami Síní tradic, ne-li hůře. Jsem pro maximální pestrost názorů v sociálních hnutích, demokracie patří do ulic a každá demonstrace je agorou. Na demonstraci minulý rok také nikdo nikoho nevyháněl, každý měl možnost přinést si své transparenty, letáky či noviny. Rudé vlajky byly jediná výjimka. Iniciativa za sociální fóra loni na dohodu přistoupila. A pak ji porušila, když asi třicetičlenný kontingent Komunistického svazu mládeže, který je v ní sdružený, napochodoval přímo do ohniska shromaždiště třísetčlenné protiválečné demonstrace, k soše na Václavském náměstí, své srpy a kladiva hrdě nad hlavou. Ve středu kontingentu byli členové stalinistického křídla KSČM Semelová a Exner. Začali provolávat hlasitě svá hesla, sdělovali celému světu -- jsme zde a tato demonstrace je naše. V jednom článku si Štěpán Kotrba posteskl nad projevem teoretika stalinské části KSČM: "V jednom má závěrečné prohlášení Josefa Skály pravdu - socialismus se opravdu prosadí úměrně tomu, nakolik všestranně dokáže demonstrovat svou humánní, emancipační podstatu. Škoda, že to nebylo pořadateli pochopeno s větším citem pro všechny ty, pro které i nadále Skálova rétorika zůstane skanzenem srpů a kladiv a nikoliv jazykem moderní levice." Soudě podle článků Štěpána Kotrby, ví, jakou službu dělají čeští stalinisté levici. Podobnou službu dělají i protiválečnému hnutí. Mladým komunistům právo na skanzen nebereme, letos jsme se však rozhodli organizovat demonstraci proti válce bez nich. |