Když jsem otevřel tento víkend Orientaci Lidových novin, hned mne zaujal článek Markéty Kořené Básníci bez křídel a básně bez poezie, v němž mj. tvrdí: "Než ale uvěřit, že Vladimír Křivánek, Petr Skarlant, Božena Správcová, Petr Cincibuch, Lubor Kasal a desítky jiných jsou básníci, to radši skončit v pekle!" Peklo je jistěže něco příliš vznešeného a zásadního, než aby bylo rozumné ho vtahovat na český literární dvorek, ale i tak mne ta věta nadchla. Ne že bych měl v konkrétních případech připraven argumenty pro obhajobu tohoto názoru, ba níže ukáži, že se mi autorčiny úvahy nezdají zcela správné. Za zásadní rozměr jejího článku ovšem považuji překročení stínu literární pospolitosti v zájmu literatury samotné, důraz na to, že je třeba rozlišovat, že poezie je dobrá a špatná a že básník není zákonitě každý, kdo cosi napíše, a pak drží basu se ctihodnou obcí tóprych čéskych pasníků. Tento kritický rozměr uvažování o umění v české literatuře po listopadu 1989 nesnesitelně chybí.

Autorka se snadno strefuje do žvástů V. Křivánka (literárního vědce a básníka), který ovšem jen dělá to, co skoro všichni z jeho branže kolem. To, že se obecně vytrácí zájem o umění a o úvahy nad ním, vytváří skleník, v němž snadno přežívají neschopní, kteří ještě více odpuzují zájem ostatních, a tak nakonec v dané oblasti zůstávají téměř samí takoví. Autorce článku tak stačí vlastně jen citovat Křivánkova slova, vnést je mimo onen skleník, aby si každý poklepal na čelo nad tou myšlenkovou sterilitou (tím víc ten, kdo zná Eliota, Černého, Patočku), sama autorka ale jen velmi povrchně opírá svou filipiku o letmý, nesolidní rozbor vždy jedné básně od daného autora. Jedna báseň či jedna sbírka je však na posouzení úrovně básníka nic, dá se říci, literární historička Kořená se tu drží typické malosti tóprecho čéskeho pasnika. Jakákoli báseň od kohokoli může být v určitém kontextu vrcholné umělecké dílo, básně totiž nemohou existovat bez nás lidí (autorů i čtenářů), bez toho, co do změti fleků na papíře (čili písmen) my vkládáme ze své duše. Proto je básník ten, kdo disponuje skutečnou vizí a svébytností, kdo kolem sebe vytváří rozsáhlé (ne co do počtu napsaných znaků, ale šíře prožitku), hluboké dílo. Básníka je třeba chápat v celém kontextu jeho díla, jeho života a doby, především však je nezbytně nutné ho porovnávat s těmi nejlepšími, kteří se osvědčili během věků (a to se jistěže v našem skleníku plném tóprych pasníků nedělá ani náhodou), např. s Goethem (samozřejmě mutatis mutandis).

S Markétou Kořenou také nemohu souhlasit v jejím důrazu na slova. Cituje výrok Stéphana Mallarmého, podle něhož (celá citace je velmi pochybná již jen proto, že je vytržena z hovoru básníka s malířem Degasem) se verše nedělají z myšlenek, ale ze slov. T. S. Eliot, který mi je velkým vzorem svým rozhledem, svébytností pohledu i chápáním umění přes všechny věky v důležité, na izolované "naše doby" se nerozpadající jednotě, byl ctitelem zmíněného básníka a v eseji Hudebnost poezie (in: O básnictví a básnících, Odeon Praha 1991) pár řádků po zmínce o Mallarméovi píše: "A tak třebaže se poezie pokouší sdělit něco, co nemůže vyjádřit rytmus prózy, přesto zůstává rozhovorem člověka s člověkem (BC: což zřetelně odporuje pseudovědecké strukturalistické tezi o nezávislosti díla na člověku); to platí i tehdy, když se báseň zpívá, protože zpěv je pouze jiným druhem rozhovoru... Každá revoluce v básnictví má tendenci stát se návratem k běžné mluvě..." Podle mého názoru dnes protežovaná poezie je právě příliš mnoho jen slovní ekvilibristikou, postrádá schopnost dialogu se čtenářem a pouze se předvádí bizarním řaděním slov, v nichž si každý musí nalézt své á la "ber, nebo nechej být". Jako by k vám přišel na návštěvu strýc, řekl "dlaň pluje po obloze / ryba bez křídel..." a odešel jinam. Je tohle dialog? Někteří nad tím možná plesají, ale spíše jen proto, že žádnou jinou poezii nevpustili do svého srdce, že se odřízli od velkých tradic, jež lze v časové řadě vytýčit nejlépe jmény Homér -- Burroughs. Ovšemže naše dnešní nedialogická, předvádějící se poezie není ničím novým, Evropa ji už poznala v jejím mnohem větším rozmachu, a to ve formě gongorismu, marinismu a preciosity. Ano, básníkům těchto směrů šlo o slova, naopak velké poezii šlo vždy o dialog, o sdílení prožitku světa mezi psychofyzickými bytostmi, lidmi.

Kolikrát se u nás v Česku, když nepočítám Masaryka, Šaldu, Černého a Patočku, kdy vůbec psalo o světové kultuře? Jistě, občas člověk narazí na nějaké překlady albánských nebo možná alžírských nebo jiných světově významných současných básníků, z jejichž portrétů i veršů se člověku vybavuje ono pořekadlo, že vrána k vráně sedá, básník básníka si hledá. Kolikrát se u nás v Česku opravdu řešila otázka smyslu umění a jeho širšího kontextu, když nebudu počítat pomýlený strukturalismus Mukařovského a jeho žáků (a tím méně komunistické žvásty o roli umění ve společnosti)? Kolikrát naši kritici dokázali odhlédnout od češství našich básníků a víc než jejich souřadnicím v našem malém "smrádek, ale teplíčko" se věnovat jejich poezii jako poezii, poezii bez přívlastků? Toto téměř úplné vakuum, na jehož hladině se pro svou lehkost vznášejí tuny zbytečně popsaného papíru, jaké vyprodukuje typický český literát, se snažím již asi dva a půl roku trpělivě naplňovat ve svém časopise Téma. V desítkách mých článků, které tam zatím vyšly, může čtenář najít jak koncepci mé estetiky, tak mé pojetí poezie, úvahy nad světovou literaturou, rozbory takových děl, jako jsou Faust či Homérovy eposy atd. Protože se ovšem živím v náročném výzkumu chemií a kromě toho dodělávám disertaci, nedokážu vše stihnout úplně v plánu, a proto březnové číslo Tématu ještě není kompletní (např. na článcích o budoucnosti umění pracuji ale velmi intenzivně, pokud mohu). Čili nejsem líný kritik, který nedokáže nabídnout svou vizi, realizovat ji a nést kůži na trh. Postupně realizuji cosi, co svou intencí nemá za posledních několik desítek let v Česku obdoby, a nepotřebuji k tomu ani státní (ani jiné) peníze, ani potlesk, ani přátelské klepání po zádech od skleníkové gardy.

Na závěr ještě slůvko k citaci Markéty Kořené z Charlese Baudelaira: "Čím vždy bude pravý básník -- pravdou v bizarním rouše, očividným paradoxem, který se nechce mačkat s davem a běží na nejzazší východ, když se vypaluje ohňostroj na západě." Opět by mne velmi zajímal kontext, v němž tato slova Baudelaire napsal (řekl), ale i bez jeho znalosti mohu říci, že dnes jde o velmi nebezpečnou představu básníka, za niž se může skrýt každý hlupák. Baudelaire asi mířil proti salónním "básníkům", proti modrým punčochám, ale určitě ne proti Hugovi, jenž si ho velmi cenil -- a Hugo je dobrý příklad básníka, který se společnosti nestraní, který prostými lidmi nepohrdá, ba který má přímo politické ambice. Kdybychom citovaný výrok měli chápat velmi niterně, je jistě pravdivý, jenže... jak snadné je zahrát takovou pózu a jak snadno jí malý český "vzdělanec" uvěří!