Nejdříve stručná fakta: Pan Uzunoğlu, člověk vůči Československu a posléze České republice lojální a obětavý, byl, podle mého přesvědčení, v České republice skutečně vystaven hrubé šikaně a zneužívání moci -- a to jak orgány státu, tak tiskem a médii.

Dvanáctého září 1994 dostala pražská kriminálka anonymní udání, že v jednom bytě v Praze 9 je svázaný muž. Detektiv Jan Horák tam pak nalezl právě Gürkana Gönena, svého letitého udavače z podsvětí. Gönen vypověděl, že jej svázali, mučili a vyhrožovali mu zabitím Uzunoglu a další tři lékařovi krajané. A nejen jeho, policie záhy získala výpovědi dalších dvou údajně mučených Kurdů. Uzunoglu šel do vazby. Alibi na dobu, kdy měl lékař zmíněné tři oběti mučit, mu kromě jiných dosvědčovala jeho přítelkyně Dana Křišťanová.

Zdroj Respekt ZDE

Osobně se domnívám, že se ničeho nezákonného nedopustil. Ale i kdyby byl porušil zákon a třebas velmi vážně, (byl obviněn z týrání jiného tureckého občana, přípravy vražd, podvodů a nedovoleného ozbrojování) bylo povinností, především orgánů činných v trestním řízení a poté justice v průběhu dvanácti let, po které se jeho případ vleče, zastavit trápení, kterým byl vystaven, spravedlivě jeho při (kterou on nevyvolal) vyřešit a případně ho, po omluvě, také odškodnit za to, co mu české úřady a média způsobily. To se dosud nestalo. Ačkoli byl držen ve vyšetřovací vazbě dva a půl roku, bylo trestní stíhání proti doktoru Uzunoğlu pouze zastaveno pro porušení práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě. Pan Uzunoğlu se odvolal a žádá, zcela logicky, úplné očištění.

K dokumentu Žalujeme cítím potřebu vyjádřit několik poznámek: Po část období kdy byl MUDr. Uzunoğlu vězněn jsem byl senátorem i místopředsedou vlády a také na mne se pan Uzunoğlu v té době z ruzyňského vězení obrátil dopisem s prosbou o pomoc. Navštívil jsem ho proto ve vězení, řekl mu několik přátelských slov, vyslechl jeho stanoviska a názory a vysvětlil mu, že mi zákon neumožňuje žádný zásah do probíhajícího vyšetřování. Slíbil jsem mu ale, že se pokusím zjistit příčiny zjevných průtahů v řízení (bylo to v roce 1997) a pokud to bude možné dosáhnout urychlení v jednání. To jsem bezpochyby zcela bezvýsledně také udělal. Hovořil jsem o jeho situaci i s některými kolegy ve vládě, mimo jiné s Pavlem Dostálem a s některými představiteli vlád minulých. Pan Uzunoglu mi pak z vazby ještě několikrát obšírně psal, nic dalšího jsem ale už, bohužel, udělat nemohl.

Jisté je, že tento tragický případ se táhne neuvěřitelně dlouho. Vše je o to horší, že ČR není žádná diktatura, ale demokratický stát, člen Rady Evropy, kde přijal svým podpisem několika protokolů (sám jsem, jako tehdejší velvyslanec jménem ČSFR některé z nich podepsal) a jejich pozdější ratifikací velmi konkrétní závazky k problematice lidských práv. Podobných přehmatů se orgány činné v trestním řízení i justice u nás nejednou dopouštějí -- či alespoň to tak vypadá. O tom, že v honbě za zvyšováním nákladu, sledovanosti, či prostě jen za osobní kariérou a pochybnou slávou -- a tedy v podstatě za růstem příjmu - zneužívají svého společenského postavení, ve jménu údajné obrany svobody slova, některá média a jejich zaměstnanci pociťuje občan důkazy až nepříjemně často.

Ale i pár dalších věcí v souvislosti s dokumentem Žalujeme stojí za zamyšlení. Mezi jeho signatáři je řada osob dnes, a/nebo v minulosti veřejně činných v politice, či v žurnalistice. Je pozoruhodné, že svoj text publikovali aniž si zjistili, anebo uvědomili, že ústavní orgány nemají zákonná práva do vyšetřování a do justice zasahovat. V případě, vlekoucím se tak dlouho a vystaveném takové jednostranné a negativní publicitě, je pak pozoruhodné, že se k věci vyjadřují teprve po dvanácti letech. Nad tím, co po tu dobu dělali podepsaní novináři, bude dobré se -- nejen -- zamyslet.

Případem Uzungolu se zabýval i spolek Šalamoun ZDE