Nemusí se vždy jednat o hranici ideologicky zvrácenou; bohatší státy se usilovně brání před ztrápenými ubožáky vysátými neúprosnou domácí ekonomikou, a když jim na území přece jen proniknou nežádoucí elementy, mají vybudované sítě záchytných táborů, odkud pro méně šťastného není další cesty.

Táboroví lidé ztrácejí po letech imunitu empatie a stávají se snadnými nástroji mj. i v náboženských sešlostech neuctívajících Boha, ale násilí a věrolomnost, terorismus a plánované vraždy. S odpuštěním, ale tyto oplocené lidozahrady vytvářejí zázemí pro budoucí nesmiřitelné pluky mstitelů.

U nás doma chytráci žehrali na drzost utečenců a odkazovali je do míst vzdálených, nejlépe kamsi do Urumči. Zapomněli, milánci rozmilí, že tomu není až tak dávno, co naši spoluobyvatelé prchali ve velkém ze slunné Jugoslávie -- přes hory -- anebo pře moře na člunech k italským břehům. Uprchlíci nedbali vylhaného románu Občan Brych, z vysoka kašlali na zvrácené tvrzení ke všemu tendenčně zneužité: opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš. Ne všichni uprchlíci byli nutně političtí; v lágrech a táborech, v penzionech a na jiných místech bohulibých, čekávali naši běženci na cestovní doklady, na nové pasy, nový domov -- novou šanci začít v chladné cizině, s právem vyvzdorovat si a vypracovat novou a zaslouženou totožnost. Musíme vracet! .

Máme prý dobré vychování, všude dobře, doma nejlépe, říkávali praprababičky a prapradědečkové, ale do světa se chodilo vandrem, někdo se vrátil, jiný zapustil kotvy v novém domově -- hranice nevytvořil Bůh ( jak hlásají pomatenci a bloudi), ale lidé. Vzájemná nenávist, závist, rozpínavost, touha vlastnit, vládnout nebo ovládat, určovat ve vesmíru jepičí pochody k lepším zítřkům, šafářovat v bývalé rajské zahradě -- to a ještě dalších sto deset důvodů žene svobodomyslné a chudé za nalajnované hranice k zázračným studním s živou vodou, záruce veškerého úspěchu. Lidé prchají z pomyslné pouště Taklamakan, jejíž název v ujgurštině znamená "místo neodvratitelné smrti".

Každý člověk na této planetě má právo žít důstojně, svobodně, a musí mít nárok na lidské zacházení. V zemích, kde toto právo přestupují -- a není jich málo - musí člověk usilovat o svou záchranu a my ostatní jsme povinni ze zákona lidského i božího potřebnému a potřebným pomoci bez nároku na odměnu finanční či slovní. Nemůžeme nesmíme nečinně přihlížet uzavírání regionů, dopustit se prodlení, aby zlolajníci a škůdci lidstva vytvářeli hanebné pomluvy jiných národů, nebo dokonce za naši tiché podpory, souhlasu, nevšímavosti, uráželi důstojnost odlišných etnik a zbaběle bavili soukmenovce přitroublými vtipy -- sami přece dobře vidíme, že tito baviči nevalného ducha a se zbytky mozkových tkání mívají velké problémy s udržením vlastní myšlenky.

Násilí na běžencích je neodpustitelná a odporná krutost!

Barbaři nechť nás chrání před barbary? Podivuhodná logika. Odpornost, maloduché uvažování pro společenství ubožáků a nadutých myšek k prasknutí -- kde bereme jistotu, že máme pravdu a můžeme vyučovat, kárat, jednat s lidmi z pozice silnějšího?! Máme jeden žaludek, jeden vrt k vyměšování, dvě ruce, dvě nohy, dvě oči -- a někdy se milujeme natolik, že si nepřipouštíme hloupost a nepoučenost, čecháčkovství zaprděného královstvíčka je nám nade vše ostatní.

U Orla se hosté dohadovali o ptačí chřipce, prý zasáhla i spolek Sokol a mlčí se o sletu -- a možná se dočkáme překvapení. Slety historické se budou rdít nad sletem uspořádaným hlavami pomazanými dnešního načálstva. A v tom nevhodně ( vypil tři drtínky zelené a šest dvanáctek) hospodský nádeník zahalekal: Dneska se vracím z celýho světa, vy nafoukanci! My plkáme o pomyslný chřipce a v tuhle chvíli někde masírujou lidi za narušení státní hranice. Chlapi, nešťastný lidi párají plachty tirákům, lezou mezi náklad, a když je celníci objeví, řidiči platí vysoký pokuty -- a co myslíte, že řidiči udělají? Nahánějí běžence montpákama a kladivama, bijou je, odhánějí od sebe. Není to k smutný? Copak se může s lidma takhle jednat? Já nemůžu přitom pomyšlení ani v klidu povečeřet, pít z upřímné radosti -- a pití ze žalu a bolu, volové, není zdravé, je škodlivé!

Hosté mlčeli. Tupec musí provokovat! Co oni mají společného s nějakými učouzenci?! Nemají utíkat, mají sedět na zadku. Tahat za ně kaštany nemíní!

Nechce se věřit, že Kazaši se přátelí především s Kazachy, Poláci s Poláky, Ujguři s Ujgury, Němci s Němci, Češi s Čechy...

Svět je krásný, říkával moudrý pan učitel -- zvláště ten bez lidí.