Frankova diktatura

Během Frankovy diktatury prosazoval vládnoucí režim značně restriktivní pojetí ženské role, založené na měšťanské redefinici katolického ideálu ženství. Frankismus se již během konsolidace diktatury koncem třicátých let 20.století, ale hlavně pak po porážce nacismu-fašismu ve 2.světové válce, vzdaloval od myšlenek fašismu směrem k nacionálně-katolické ideologii s důrazem na tradicionalismus. Režim se zašťiťoval katolickou morálkou, např. byly povinné církevní -- katolické -- sňatky, rozvody a potraty byly zakázány.

Školství bylo ze značné části v rukou církve, výuka chlapců a dívek probíhala odděleně, s tím, že školy pro dívky bývaly podstatně méně kvalitní, než centra pro chlapce. Pouze univerzity byly smíšené, ovšem z ekonomických důvodu bylo vysokoškolské studium přístupné jen relativně nízkému počtu lidí. Jakákoli alternativa ke katolické morálce byla stigmatizována, homosexuálové byli pronásledováni, svobodným matkám byly v církevních nemocnicích často po porodu pod nátlakem odnímány děti a dávány k adopci do bohatých prorežimních rodin.

Režim se také prostřednictvím legislativy snažil udržet tzv. "tradiční" model rodiny -- četné potomstvo, žena v domácnosti, muž -- hlava rodiny. K tomu směřovala různá právní omezení, která zakotvovala podřízenost žen v manželství: nemohly pracovat ani vycestovat bez povolení manžela, volně disponovat se svým majetkem ani mít účet v bance. Firmy navíc mohly odmítnout zaměstnat vdané ženy nebo vyplácely svým zaměstnankyním, které se provdaly, tzv. věno, pod podmínkou, že rozváží pracovní poměr. Ženy, které pracovaly i po sňatku, byly, zvlášť na kvalifikovaných místech, předmětem kritiky za to, ze berou práci živitelům rodiny. Neprovdané ženy (kromě jeptišek) byly různým způsobem ostrakizovány, přes zesměšňování "starých panen" až po nadávky do "děvek" pro ženy, které žily s muži nebo dokonce měly děti, aniž by se provdaly. V každém případě většině neprovdaných žen vážně hrozila přinejmenším chudoba nebo závislost na dobročinnosti příbuzných. Pouze pro ženy z vyšších vrstev existovaly malé ostrůvky samostatnosti.

Z hlediska režimních struktur byl tedy prosazován ideál ženy-matky a opatrovatelky. Hovořím o měšťanské redefinici katolického ideálu, protože takzvaná "tradiční rodina", ať už u nás či ve Španělsku, má paradoxně překvapivě krátkou tradici. Antické a středověké katolictví kladlo důraz na celibát a ideálem ženy byla panenská světice či alespoň jeptiška, nikoli vdaná matka rodu. Na druhé straně, ženská ekonomická aktivita se neomezovala na domácí práce a výdělečná činnost mimo domácnost (či přímá správa pozemků a statků v případě šlechtičen, včetně urozených abatyší) byla považována za nezbytnou a přirozenou a nebyla předmětem zvláštní kritiky. Ženy pracovaly na poli, v rodinných dílnách, sloužily v bohatších domácnostech, prodávaly na trhu, obchodovaly, a pro církev ani pro světské moralisty to nepředstavovalo nic nezvyklého a zavrženíhodného. Ovšem zatímco v premoderní, předkapitalistické společnosti nebylo špatne pohlíženo na to, aby ženy pracovaly mimo domov, od osmnáctého století se v měšťanské společnosti prosazuje oddělení soukromé a veřejné sféry, přičemž ženy jsou odkázány do soukromí a veřejná sféra se stává doménou mužů. Vzniká ideál ženy jako domácího anděla, strážkyně rodinného krbu a z ženské práce se stává společenské stigma. Aby si muž mohl nárokovat vyšší společenské postavení, musí být schopen zajistit rodinu tak, že jeho manželka nebude muset pracovat mimo domov. Z onoho "nebude muset" se rychle stává "nebude moci" a středostavovským ženám je znemožněn přístup na vznikající pracovní trh. Chudé ženy ovšem i nadále musí tvrdě pracovat, a tak se stávají neviditelnými pro oficiální diskurz o slabé, křehké ženě, a jejich práce je znenadání jejich chudými manželi a otci vnímána jako trpký důkaz vlastního společenského neúspěchu. Jediná "správná rodina" je složena z otce-živitele, matky-domácího anděla a několika dětí. Idealizaci podobného uspořádání a rodiny jako takové přijímá a do svého učení zapojuje i katolická (a jiné) církev. Proto hovořím o měšťanské redefinici katolického ideálu ženství, protože s původní antickou a středověkou představou, která oslavovala především celibát a život zasvěcený bohu, nemá mnoho společného. Snadnost, se kterou se v současné době operuje s pojmem "tradiční rodina" nechť je vysvětlením pro tento historický exkurz.

I když pojetí ženské role prosazované oficiálními strukturami bylo velmi restriktivní, existovala zároveň silná opozice vůči frankismu, která přijala za své i požadavky na rovnoprávnost žen. Demokraté i radikální levice považovali stávající situaci za jednu z příčin zaostalosti frankistického Španělska. Ženská nerovnoprávnost a machismus tak byly negativně asociovány s utlačovatelským režimem, a jejich odstranění bylo součástí politické agendy protifrankistické opozice. Ale i v řadách stoupenců režimu, zvlášť v upozaděném fašistickém hnutí falangistů, se našli někteří, jež se stavěli proti tradicionalismu a volali po jisté modernizaci, z řad falangistek také pocházejí některé pokusy zlepšit právní postavení žen. K jistému uvolnění však přispěly především společenské změny - šedesátá léta přinesla turismus, růst bohatství -- ve vznikající konzumní společnosti se velmi pozvolna prosazovaly nové modely chování.

Po Frankově smrti (1975) následovalo období přechodu k demokracii (transición), nešlo o revoluční změnu jako byl pád komunismu ve Střední Evropě, ale o pozvolný přechod k demokracii ve spolupráci se starými strukturami, což znamenalo nutnost dělat kompromisy. V rámci celého politického spektra existovala snaha nerozdělovat společnost, daná traumatickou zkušeností z občanské války a strachem z nového výbuchu násilí. Levice měla velký společenský kredit a zavedla diskurz modernity: Frankismus a jeho ideový obsah byl označen ne tak jako "špatný", ale především "nemoderní", i liberální pravice přijímá diskurz modernity a snaží se vytvořit si moderní image. To znamená pozitivní vliv na otázku ženských práv, která se stává jedním z témat, na němž strany mohou svůj modernizační závazek demonstrovat. Vzniká poměrně široký veřejný konsensus alespoň v základních principech této otázky, média a intelektuálové berou ženská práva a feministický diskurz za své a patřičným způsobem (in)formují veřejnost.

V Ústavě z roku 1978 přijaté v celonárodním referendu je zakotvena rovnost obou pohlaví a různé diskriminační zákony jsou zrušeny. Tam, kde se reformy dostávaly do rozporu s katolickou doktrínou (rozvody a hlavně dekriminalizace potratů), narážely na odpor konzervativní části veřejnosti. Na druhé straně zase ta část veřejnosti, která s reformami souhlasila, byla ochotná za ně aktivně bojovat, a proto se je dařilo prosadit. Vynikne srovnání se situací v současném Česku, kde lidovci několikrát znemožnili zavést institut registrovaného partnerství: i když většina veřejnosti s registrovaným partnerstvím souhlasí, jen málokdo je za něj ochoten aktivně bojovat a vyvážit tak katolický aktivismus.

K prosazení společenských změn přispěla velkou měrou sexuální revoluce, jejíž náznaky se objevily už koncem šedesátých let, ale která ve Španělsku propuká spíše až koncem sedmdesátých a hlavně začátkem osmdesátých let. Odstranění represivních mechanismů přineslo celkové společenské uvolnění, jak se demokracie stabilizovala, opadla silná politizace společnosti a lidé si konečně chtěli užívat. Nejproslulejším "výbuchem" nově nabyté svobody je tzv.movida madrileña: v Madridu od konce sedmdesátých, ale především v prvních letech osmdesátých let začaly vznikat nejrůznější alternativní hudební skupiny, pořádaly se happeningy, točily se nízkorozpočtové firmy, vznikaly rockové kluby. Kolem těchto více či méně uměleckých počinů se shromažďovali mladí lidé, kteří přijížděli do Madridu z celého Španělska. Ikonami movidy byli např.zpěvačka Alaska či režisér Pedro Almodóvar. Mladí lidé experimentovali mj.se svojí sexualitou a také s genderovými rolemi, transgrese se již netrestla, naopak, v tomto specifickém prostředí byla ceněna. Tento "hedonismus" čelil kritice ze strany stranického puritánství (z řad pravice i levice) a měl i své silně negativní stránky (např. boom heroinové závislosti a alkoholismu), ale pro praktické "osvobození" z konzervativních rodinných vztahů udělal možná více, než legislativní změny. Lidé často bojovali za nový životní styl vlastním příkladem, i když to zprvu vyžadovalo odvahu čelit společenskému tlaku: pokud však například většina dívek přestala považovat panenství za důležité (ještě v šedesátých letech se přitom většina přinejmenším středostavovských španělských dívek vdávala jako panna) a rozhodla se pohlavně žít již před svatbou, i konzervativní muži museli pomalu přestat "trestat" takové ženy odvržením a označním za "děvku", protože bylo stále pravděpodobnější, že "nedotčenou" nevěstu nenajdou, popřípadě, že ani jejich svobodná dcera není panna. I když stále, stejně jako u nás, existuje dvojí standard pro sexuální chování mužů a žen (podle nedávných průzkumů má až 40% španělských mužů sexuální zkušenost s placeným sexem), není už zdaleka tak zdaleka tak jednoznačný a represivní, jako dříve.

Politická sféra a legislativa

V osmdesátých letech se za vlády socialistů (PSOE, ideově odpovídá soc.dem.) začíná budovat --se značným zpožděním oproti ostatním zemím západní Evropy- sociální stát. Přerozdělování a sociální dávky pomohly mnoha lidem, zvlášť ženám, osvobodit se na závislosti na rodině (vdovám, rozvedeným ženám či svobodným matkám již nehrozí pád do naprosté chudoby atd.). V posledních dvou desetiletích 20.století zažívá Španělsko ekonomický boom ovlivněný také vstupem do EU a přílivem subvencí, které mj.umožňují i další rozvoj průmyslu a služeb. Za levicových i pravicových vlád Španělsko prosperuje, což legitimizuje v očích většiny demokracii jako systém a nostalgie po frankismu je relativně malá. Ekonomická i společenská modernizace jsou vnímány jako propojené nádoby. Napříč politickým spektrem existuje konsensus o tom, že emancipace žen je nedílnou součástí modernizace Španělska, jedním z prostředků, jak se navždy vymanit se z chudé a konflikty poznamenané minulosti a "být součástí Evropy". Snaha distancovat se od frankistického machismu je proto zřejmá ve všech politických stranách: lidovci (PP), socialisté (PSOE), regionální nacionalisté (PNV, CiU, BNG) i komunisté (IU) podporují účast žen v politice, což se projevuje hlavně od konce devadesatých let, kdy se ženy konečně ve velkém množství dostávají na významná místa ( předsedkyně parlamentu, ministryně zahraničí, guvernérka Autonomní oblasti Madrid, starostky významných měst jako Valencie, Córdoba, až po paritní zastoupení mužů a žen v současné socialistické vládě vedené José Luisem Rodríguezem Zapaterem). Španělé tak předběhli všechny evropské země s výjimkou Skandinávie. Nicméně stále narazíme na rezidua nerovnosti -- např. distribuce ministerstev -- zdravotnictví, školství, bydlení, životní prostředí -- klasická "ženská témata" spojená se stereotypem matky a opatrovatelky mají v současné vládě na starosti ministryně, zatímco muži vládnou financím, obraně, vnitru či průmyslu a obchodu (toto dělení už ve Skandinávii neplatí tak jasně). Nicméně aktivní podpora žen v politice i jednotlivých politických stranách přináší své ovoce: vyrůstá významná mladá generace političek, které se již nezaměřují na tradiční "ženské" oblasti.

Přítomnost žen v politice i citlivost veřejnosti k otázce ženské emancipace se odrazila také v pokrokové španělské legislativě z posledních let. Začátkem r.2005 byl přijat Integrální zákon o genderovém násilí, který vytváří rámec pro komplexní řešení tohoto neblahého společenského jevu, jak ve fázi policejního vyšetřování a právního postihu, tak i ochrany před násilníkem a všestranné pomoci obětem. Zákon je odrazem živé celospolečenské debaty, ventilované na demonstracích i ve sdělovacích prostředcích, a soustavného tlaku široké veřejnosti na politiky. Namísto pojmu "domácí násilí" užívaném v českém prostředí dali španělští zákonodárci přednost označení "genderové násilí" s poukazem na skutečnost, že jeho kořeny spočívají v přesvědčení násilníků, že žena je jejich majetkem, že jsou jí nadřazeni a že ji mají právo "trestat". Navíc se násilné činy tohoto charakteru odehrávají i mimo domov, například mezi nesezdanými partnery (kteří spolu nežijí) či jako "trestná akce" či pomsta bývalé partnerce.

Dalším zákonem, který souvisí s bojem proti tradičnímu machismu je Zákon o manželství osob stejného pohlaví (2005), které umožňuje gayům a lesbičkám uzavřít manželství a zrovnoprávňuje je s heterosexuálními manželskými páry (včetně možnosti adopce). Je výmluvné, že zatímco v "liberálním" Česku ještě neexistuje ani institut registrovaného partnerství, ve Španělsku se polemika rozpoutala okolo slova "manželství", protože registrované partnerství (jak pro hetero-, tak pro homosexuální páry) zde již dávno existuje a ani Lidová strana (PP) se ho nepokusila zrušit, naopak navrhovala jeho rozšíření.

Ve španělské legislativě existují také zákony proti diskriminaci a také proti sexuálnímu obtěžování, ovšem stejně jako v jiných zemích jejich užití v praxi bývá často obtížné, nejhůře se prokazuje v soukromé pracovní sféře.

Pracovní trh

Pracovní trh je vůbec oblast, v níž se rovnost mezi pohlavími daří prosazovat nejobtížněji. Nejlépe se to daří ve státním sektoru díky systému tzv. oposiciones, veřejných a hromadných konkurzů na pracovní místa ve státní správě. Přinejmenším v těch hromadných konkurzech, které se skládají pouze z písemných zkoušek (např. IQ test, jazyková zkouška a znalost právních normem a předpisů z dané oblasti), je zajištěna anonymita a kandidátky jsou chráněny před skrytou či podvědomou diskriminací (stejně jako lidé jiné barvy pleti, tělesně postižení, staří lidé apod.). Tento systém znamenal masový průnik žen do vysokých a dobře placených funkcí -- soudkyně, státní zástupkyně, vysoké úřednice na ministerstvech a ve významných státních institucích, lékařky ve státních nemocnicích, středoškolské učitelky. Tam, kde je součástí přijímacího řízení i tribunál nebo kde pak záleží na individuálním povýšení, se rovnost prosazuje hůře. Existuje totiž nejen skrytá, ale i podvědomá diskriminace: např. podvědomé podceňování profesionálních schopností žen ze strany přijímací komise či nadřízených -- výzkumy v Evropě i USA dokázaly, že např. práce podepsaná ženským jménem byla oceněna menším počtem bodů, než identická práce podepsaná jménem mužským. Každopádně je ale přítomnost žen ve státní správě vysoká a tak mnoho úřednic na vyšší --dobře placená- místa v rámci systému dosáhne.

Ve soukromých firmách je situace obvykle horší, mnohde stále převládají předsudky typu: žena má byt více u rodiny, děti jsou pro kariéru na obtíž apod. -- takže při povyšování spolehlivě funguje proslulý skleněný strop. Mnohé firmy však v poslední době v zájmu své image a také díky přesvědčení svého vedení prosazují schopné ženy na vysoké funkce (např. ředitelka špan.pobočky IBM). Tyto ženy se pak často zasazují o zlepšení pracovních podmínek ve smyslu skloubení rodinného a pracovního života pro muže i pro ženy (pružná pracovní doba, firemní školky, práce z domova). Každopádně přežívá problém platové nerovnosti a celkově je málo žen ve vysokých funkcích.

Největší překážkou však nejsou předsudky, ale dynamika globalizovaného kapitalismu, kde firmy považují za samozřejmé, že zaměstanec slouží firmě do roztrhání těla a obětuje práci svůj soukromý život vzhledem k neustále se prodlužující pracovní době a povinným-dobrovolným přesčasům. Ženy jsou méně ochotné na tuto logiku přistupovat a chovat se tak, což předpokládají i zaměstnavatelé a proto s ženami na vyšší místa nepočítají. Narozdíl od českého prostředí, kde se argumentuje výhradně zákony trhu, španělská média a politici nepodporují zaměstnavatele v jejich argumentaci ve smyslu: pokud se ženy nechtějí přizpůsobit, ať zůstanou doma (což by byl klasický španělský model) nebo ať rezignují na pracovní postup (což je český model ženské zaměstanosti). Naopak, v médiích se vedou kampaně, které poukazují na perverzní logiku celého uspořádání a volají po tom, že lidé -- muži i ženy -- mají právo na volný čas, na to, být se svou rodinou. Pokud ovšem muži budou i nadále ochotni obětovat veškerý čas  práci, změní se situace jen obtížně. Kdyby však začali změny vyžadovat i muži, museli by se zaměstnavatelé přizpůsobit. Změna mentality musí proto být komplexní.

Mnozí volají po opatřeních, která by zajistila, aby lidé netrávili v práci nadměrnou dobu a nemuseli se rozhodovat mezí prací a rodinou. Nejen ženy, ale i muži mají přeci právo být kvalitními rodiči a užít si svých dětí, a nefungovat jen jako tatínek-kasička. V tomto směru se vyslovují nejen média, ale také někteří politici a političky. Např. španělský ministr státní správy Jordi Sevilla prosadil na svém ministerstvu dodržování pracovní doby bez nekonečných přesčasů, aby mohl věnovat čas svým malým dětem (což mohou díky tomu činit i zaměstanci ministerstva beze strachu, že by tím ohrozili svůj pracovní postup). Provádějí se výzkumy a zveřejňují se argumenty o tom, že změna přístupu se vyplatí i firmám a nevede k úpadku ekonomiky -- přinesla by méně pracovní neschopnosti kvůli stresu a depresím, méně pracovních úrazů unavených a přepracovaných zaměstnanců. Navíc je dokázáno, že spoustu zaměstnanců v práci sedí přesčas, protože kdo odchází včas, je zaměstnavatelem "trestán", ale v době přesčasů nepracuje -- což se odráží na celkové nízké produktivitě práce. Současná situace také vyvolává celospolečenskou mánii mladých lidí stát se státním úředníkem -- ve státní správě jsou férové pracovní podmínky, které umožňují vést normální rodinný život. Tento pochopitelný jev pak nutně vede k odlivu schopných lidí z produktivních sektorů. Mnohé, zvlášť velké, firmy na tyto argumenty slyší a zavádějí podmínky "přátelské k zaměstnacům". Nicméně jedná se i nadále zřejmě o největší problém do budoucna, pokud jde o dosažení rovnosti pohlaví.

Obraz žen a mužů v médiích

Jak už bylo mnohokrát řečeno, velkou zásluhu na změně tradičních rolí mužů a žen a na liberalizaci modelů ženství a mužství mají ve Španělsku média. Intelektálové a novináři vzali téma emancipace žen za své a zasloužili se o to, že nedostatečné zastoupení žen v politice nebo domácí násilí začaly být širokou veřejností vnímány jako vážné problémy. Následně pak voliči vyvíjeli tlak na politiky, aby byli tyto problémy patřičně řešeny. Navíc média nabízejí a oslavují alternativní modely ženství -- úspěšné političky, podnikatelky, vědkyně, sportovkyně či umělkyně. Je příznačné, že úspěch těchto žen se nepokládá za důkaz, že ve španělské společnosti je už všechno v pořádku, naopak, ani tyto ženy ani novináři nezamlčují minulé i přetrvávající překážky, se kterými se tyto ženy na cestě za úspěchem musely potýkat. Podobný přístup umožňuje, že triumf těchto žen slouží jako povzbuzení pro ostatní, ne jako rána klackem po hlavě v duchu negace jakékoli diskriminace: "každý, kdo chce a umí, se může stát, čím chce (a brát za to odpovídající plat). Kdo toho nedosáhne, je neschopný a nemá si na nic stěžovat." Tyto úspěšné ženy také necítí potřebu vymezovat se vůči feminismu, protože si i z pohledu do minulosti uvědomují, že čím je společnost machističtější, tím je úspěšných žen méně a jsou omezeny jen na určité oblasti (převážně interpretky- zpěvačky, herečky, tanečnice).

I v popkultuře existují neformální, nebojovné způsoby narušování monopolních modelů ženství a mužství, které pomáhají formovat veřejné mínění. Ve španělské televizi i v populárních časopisech rozhodně neplatí, že žena po padesátce je společenskou mrtvolou nebo je pasována do role hodné maminky/babičky opatrovatelky. Zralá žena je v hrané tvorbě (seriály, filmy) zobrazována jako přitažlivá a sexuálně aktivní bytost, i staré ženy v důchodu často vystupují jako aktivní, zábavné postavy s vlastním životem, který zahrnuje i nejrůznější dobrodružství a experimenty (milostná dobrodružství, podnikání, politický aktivismus, hazardní hry apod.). Hojně se objevují i postavy gayů a lesbiček, ne jako okrajové a stereotypní figurky (jako byl např. baleťák z Básníků), ale jako jedna z ústředních postav, a to i v rodičovské roli, bez toho, aby jejich homosexualita byla zvlášť problematizována. Také mužští heterosexuální hrdinové se vymykají z duality macho-muž pod pantoflem. Zvláště je vyzdvihováno angažované otcovství a (přinejmenším snaha o) šťastný partnerský vztah.

Také mezi moderátorskými hvězdami nejrůznějších pořadů jsou ženy všeho věku, a také gayové, kteří nemusí tajit svou sexuální orientaci, aby nepřišli o zajímavé pracovní nabídky. Mezi módními ikonami bulvárních časopisů nedominují dvacetileté modelky, ale v hojném počtu jsou zastoupeny ženy od 40 do 65 let, proslulé svou elegancí a napodobované čtenářkami. Nejde tedy o moralizování nad kvalitní a nekvalitní kulturou, tzv. vysoká kultura i popkultura mohou nabízet stereotypní, ale i alternativní a plurální modely mužství a ženství.

Nicméně vedle výše zmíněných pozitiv mají španělská "vysoká" kultura a popkultura i stinné stránky, pokud jde o problematiku ženské rovnoprávnosti. Tím je hlavně kult krásy a opomíjení dospívajících dívek. Kult krásy začíná postihovat i muže, ale i nadále je jeho dopad na ženy, především na mladé dívky, podstatně drtivější. Nelze se divit, že pokud je tloušťka prezentována jako těžký hřích, botulotoxinové injekce a silikonové výplně jako legitimní "zkrášlovací" prostředek a ženské hvězdy vystupují v nepohodlném, supersvůdném oblečení (vysoké podpatky, minisukně a výstřihy, které neumožňují prudké pohyby ani předklon), zatímco jejich mužští kolegové jsou oblečeni ležérně a hlavně pohodlně, spousta mladých dívek se nepřestane vnímat především jako sexuální objekt, jejíž společenský úspěch záleží hlavně na dokonalém vzhledu. Mladí chlapci se mohou identifikovat s hvězdami, které "něco umí" a nemusí splňovat nároky na dokonalou krásu -- fotbalisté Guti či Ronaldinho, automobilový závodník Alonso, ale třeba i moderátoři Sardá či Buenafuente. Každopádně i mezi chlapci se začíná objevovat anorexie, i když ne tak v raném věku jako u dívek.

Ani v hrané domácí produkci nemají dívky mnoho alternativních modelů. Částečně je na vině úpadek či úplné vymizení pořadů pro děti a mládež v televizi, jež se řídí výlučně sledovaností. Nicméně i v pořadech zaměřených na dospívající publikum lze vypozorovat mnohem více stereotypů, než u programů určených spíše dospělým. Zatímco ženy po dvacítce, ale především po třicítce, najdou v produkci pro dospělé zajímavé a plurální modely ženství -- silné, aktivní hrdinky, dospívající dívky jsou v hrané tvorbě odsouzeny být poměrně nudnými postavami: nejsou iniciátorkami dobrodružství, spíš se jich pasivně účastní po boku svých bratrů a partnerů. Bývají hodné a bohužel také nudné - zatímco chlapci vynikají roztomilou zlobivostí a invencí, dívky překračují normy jen pokud jde o "boj o muže" (lhaní rodičům, aby mohla být se svým klukem, snaha zaujmout chlapce apod.). Často jsou příkladně vzorné a neustále chlapce (bratry, kamarády, partnery) umravňují. Opět nejde o moralizaci nad "bulvárními" pořady a volání po vysoké kultuře: i "brakové" pořady mohou poskytovat alternativní modely ženství (Xena, Čarodějky, Addamsova rodina, aj.).

Nelze podceňovat pozitivní vliv popkultury na lidi; zvlášť dospívající by "vzkazy" vysílané k nim přes populární pořady možná přijali lépe, než mravoličné přednášky, kterých se účastní v rámci výuky. Že je machismus mezi mladými lidmi palčivý problém, je snadno prokazatelné: podle nejnovějších výzkumů (2005) tvoří dívky 80% obětí šikany ve španělských školách, a záminkou je často jejich vzhled -- tloušťka, brýle. S růstem násilí obečně je pro dívky machismus nebezpečnější, protože nabýva násilných podob (partnerské genderové násilí, zmíněná šikana - agresoři jsou velkou většinou chlapci). Podle mého nározu jsou dospívající dívky tou nejproblémovější skupinou, pokud jde o stereotypizaci a zatímco dospělé ženy se těší z mnoha alternativních modelů, adolescentky jsou dosud opomíjenou skupinou.

Španělské feministické hnutí

Zásluhy feministického hnutí na výše zmíněném pozitivním vývoji a pluralizaci mužských a ženských modelů jsou nepopiratelné. Jak už jsem konstatovala, spojení demokratizace s ženskou emancipací mělo velmi pozitivní vliv na prosazování rovných práv pro ženy i na změnu společenského klimatu -- ženská rovnoprávnost byla vnímána jako podmínka pokroku, modernizace země a fungování demokratické společnosti (na rozdíl od porevolučního Česka i Slovenska, kde se zkušenost z komunistické falešné emancipace a machismus vlivných intelektuálů "zasloužily" o diskreditaci tématu a potažmo o to, že dnes v mnohém za Španělskem zaostáváme). Feministická hnutí se ve Španělsku aktivně podílela na prosazení legislativních změn, vytváření plurálnějšího mediální obrazu žen i mužů (hetero- i homosexuálních) a na průniku žen do politiky. Muži a ženy feministického přesvědčení pomohli vlastním příkladem i veřejnou kampaní prosadit ideál vztahu založeného na rovnosti, sexuální osvětu, účast mužů na výchově dětí a na domácích pracích, atd. Díky akademickému feminismu se začala zohledňovat nová kritéria, nové úhly pohledu, nové oblasti výzkumu ve společenských i přírodních vědách.

Nicméně španělský feminismus má i svá slepá místa. Soustředí se především na středostavovské ženy, na kvalifikované zaměstnankyně z města, případně také na akademický feministický výzkum. Ostatní ženy jsou buď upozaděny (ženy v domácnosti, nekvalifikované ženy) nebo k nim španělské feministky často zaujímají paternalistický a moralizující přístup, např. pokud jde o přistěhovalky, prostitutky či oběti domacího násilí. Je třeba říci, že paternalistický ani moralizující přístup nejsou samy o sobě špatné, v případě prostitutek, které jsou k prodeji svého těla nuceny, a v případě obětí domácího násilí fungují velmi dobře, protože oběti žijí ve strachu a mají dlouhým týráním poničené sebevědomí a často paternalistický přístup a vedení potřebují. Problematickým se pak stává v případě, kdy některé středostavovské feministky vynášejí autoritativní soudy o přistěhovalkách, ženách v domácnosti či prostitutkách vlastní volbou a chtějí řešit jejich problémy bez ohledu na názory dotyčných, nebo dokonce ignorují či znevažují priority těchto žen ve snaze prosadit svůj pohled na věc.

Dalším slepým místem je relativní rezignace na otázky adolescentek a venkovských žen či přežívání jistého konzervativního přístupu k nahotě a lidské sexualitě (nejasné rozlišování mezi kritikou komerční stereotypizace ženského těla a pobouřením nad nahotou a promiskuitou jako takovými). Také se občas mezi feministkami projevuje jakýsi ochranářský přístup k ženám a jejich viktimizace. Zobrazovat ženy jako andělské bytosti, které musejí být chráněny před nástrahami zlého světa a mužů může mít negativní dopad na rovnost žen. Pokud bude ženské pohlaví důvodem ke zvláštní ochraně (nemám na mysli přechodné podpůrné prostředky jako kvóty, ale spíše restriktivní pravidla, pokud jde o práci žen či jejich zapojení v armádě), může se stát, že tato ochrana bude jednotlivé ženy omezovat. Rozšířenější je bohužel idealizace ženy jako věčné oběti, která může mít na svědomí nejen např.diskriminaci mužů v otázce péče o děti po rozvodu či tendenci ukládat jim tvrdší postih za stejné trestné činy (žena je vnímána jako k činu svedená, ne jako iniciátorka, "mozek" zločinu). Tento jev má ale negativní dopad i na ženy, protože ve své podstatě je tradičně machistický (žena-loutka) a odpírá ženě být svéprávnou a odpovědnou bytostí, rovnou s mužem v dobrém i ve zlém. Pokud jde o favorizování ženy ve svěření dětí do péče, prosvítá zde opět machistický stereotyp -- identifikace dětí a jejich výchovy jako ženské domény, která rozhodně nepomáhá masovému zapojení otců do každodenní péče o potomstvo.

Jedním z velkých paradoxů španělského feminismu je institut špatně placené pomocnice v domácnosti (případně chůvy nebo ošetřovatelky starých lidí). Zatímco veřejnost jásá nad zapojením španělských žen do práce mimo domov a považuje ji za další důkaz přiblížení evropským standardům, většina lidí --bohužel i feministů a feministek- přehlíží, že nástup žen do práce nevedl mnohdy k tomu, že by si ženy péči o domácnost rozdělily s muži, ale že ji převzaly ženy-imigrantky za mizerné platy, které pomáhají udržovat nerovnost v jejich rodinách: muži-imigranti si např.jako zedníci dobře vydělají (i trojnásobek, než jejich manželky), zatímco ženy-pomocnice živoří (často musejí pracovat načerno, i když mají pracovní povolení, aby jim zaměstnavatel-rodina mohl dát menší, než minimální mzdu a nemusel za ně platit sociální pojištění). Mechanismy ekonomické nadvlády mužů tak přežívají a zapojení mužů do domácnosti se nekoná. Bylo by ale chybou vinit za daný stav jen španělské rodiny, ve většině případů jde o problém slabosti struktur sociálního státu: kde chybí laciné veřejné školky, družiny, pečovatelské domy a státní či dotované domovy důchodců (kde by navíc ony přistěhovalky i místní lidé mohli pracovat za důstojných podmínek), mnoho lidí si nemůže dovolit drahé soukromé školky a domovy pro staré lidi, kde měsíc pobytu stojí více, než je průměrný plat. Rozdělení péče o domácnost, děti a nemohoucí prarodiče mezi partnery je ztíženo nekonečnou pracovní dobou, o níž se hovořilo výše. Feministé a feministky, kteří se sami ve svých rodinách s podobnými problémy potýkají, je zatím ještě nezačali vnímat také jako komplexní genderový problém a překážku pro dosažení skutečné rovnosti.

Rodinné modely a každodenní život

Redefinice mužské a ženské role má velký dopad i na modely fungování rodiny a na každodenní život Španělů a Španělek. Nejvýznamnějším dopadem je odklad věku sňatků a rodičovství a prudký pokles porodnosti (zatímco dnešní čtyřicátníci byli ze tří i více dětí, oni sami mají často jen jednoho potomka). Jak dokazuje zkušenost ze skandinávských zemí, nejedná se o trvalý dopad zapojení žen do pracovního procesu či přímo o následky "feministické ideologie", jak straší konzervativci v mnoha částech světa, ale o jisté období adaptace, jehož délka záleží mj. i na kvalitě sociálního státu. Z vlastní zkušenosti víme, že samotná zaměstnanost žen odklad věku sňatku a rodičovství nevyvolává: při téměř stoprocentní ženské zaměstnanosti byl v ČSSR věk sňatku jen málo nad dvacet let a ženy poprvé rodily mezi 20-24lety (i dříve). Jinou otázkou je ženská emancipace, která nezávisí na zdaleka jen na práci mimo domov, proto může mít na snížení počtu potomků i odklad věku mateřství vliv, jestliže ženy odůvodněně předpokládají, že veškerá péče o děti padne na ně a jen ony, nikoliv však otcové jejich dětí- ztratí nabytou svobodu. Ve Skandinávii došlo k ženské emancipaci o několik desetiletí dříve a severské země si stádiem poklesu porodnosti také prošly. Vyspělý sociální stát (školky, rodičovské příspěvky, rodičovská dovolená pro otce i matky, rozumná pracovní doba), ale hlavně úspěšná práce na zapojení mužů do výchovy dětí, nakonec vedly k tomu, že skandinávské země dnes mají nejvyšší porodnost v Evropě a vyvracejí tak apokalyptické argumenty konzervativců. Je příznačné, že v zemích západní Evropy mají nejnižší porodnost Španělsko a Itálie, tedy země, kde emancipace začala poměrně pozdě a kde se ženy stále bojí o to, že mateřstvím přijdou o těžce vydobytou svobodu, protože muži ani společnost se na demokratičtější rodinné uspořádání ještě zcela neadaptovali. Kladu si otázku, jestli je současný stav v Česku, kde ženy také odkládají mateřství do pozdějšího věku a celkově se rodí málo dětí, také symptomem toho, že očekávají od života více a nechtějí se spokojit s tím, že by péče o děti měla ležet jen na nich. Odklad věku mateřství a omezení počtu potomků na minimum je --jak v Česku, tak ve Španělsku- strategie, která problém rozdělení péče o děti odsouvá na pozdější dobu, snad v naději, že se do té doby situace změní, nebo alespoň v rámci fatalistického přístupu, že si žena do té doby "něco užije", než nad její kariérou, koníčky a rovnoprávným partnerstvím spadne opona z plenek.

Svou roli hraje také individualismus mladých lidí a větší nároky na materiální zabezpečení: lidé -muži i ženy- obecně zůstávají dlouho u rodičů (do třiceti i více), šetří na drahé bydlení (astronomické ceny za byty do osobního vlastnictví a ještě nevýhodnější vysoké nájmy) a se založením samostatné domácnosti čekají do doby, kdy už mají pevně vybudovanou majetkovou základnu (auto, ale především vlastní byt, většinou na hypotéku). Pro odchod z domova je tedy mnohdy důvodem až sňatek, ne nástup do zaměstnání, který se odehrává podstatně dříve. Sňatek a založení společné domácnosti jsou proto odkládány až do doby, kdy pár plánuje potomstvo. Podobné uspořádání má sekundární, často negativní, vliv na rodiče těchto dospělých dětí, zvlášť na jejich matky. Muži a ženy po pětadvacítce jsou mnohdy stále v privilegované situaci dětí, pokud jde o domácí práce, a vše oddřou jejich matky (uvařit, vyprat, vyžehlit apod.). Rodiče také často od dětí neberou peníze na domácnost, protože děti přeci šetří, aby si mohli koupit vlastní byt. Generace dnešník padesátníků a šedesátníků je tak ve zvlášť obtížné situaci, protože má po mnoho let na starost jak své staré rodiče (vzhledem k španělské dlouhověkosti), tak i své dospělé děti. Práce jim nekončí ani s odchodem potomků, protože se s nimi počítá pro hlídání vnoučat (i vzhledem k neexistenci družin a nedostupnosti školek). Na ženy samozřejmě daná situace dopadá hůře vzhledem k tradičnímu spojení ženství s opatrovnictvím, ale podobně jsou na tom i mnozí dědečkové, od kterých se najednou očekává jiný přístup k dětem, než byl přísný a odtažitý ideál otcovství v jejich mládí. Ne nadarmo se proto ve španělských médiích mluví o syndromu přepracované babičky, či obecně o stresu dnešních prarodičů.

Dnešní španělské rodiny však oproti minulosti vykazují spoustu pozitivních změn. Především celková liberalizace rehabilitovala alternativní modely rodiny -- nesezdané páry s dětmi či bezdětné, homosexuální rodiny, matky samoživitelky, rozvedená manželství, rodiny, které tvoří pár a jeho děti z předchozích manželství apod. Lidé už netrpí stigmatizací spojenou s jejich rodinným zázemím. Další pozitivní změnou je přehodnocení frankistického rodinného modelu: muži pracují, ženy se starají o domácnost. Výchova dětí se změnila: zatímco dříve v mnohých rodinách dívky stlaly postele svým bratrům a prostíraly stůl, dnes už je podobné uspořádání těžko myslitelné. Mladé ženy nejsou z domova zvyklé dělat vše a také muži jsou přinejmenším společenským diskurzem vedeni k tomu, aby se podíleli na domácích pracích, takže v mladých domácnostech se často podaří prosadit rovnější dělbu práce. Španělské ženy navíc nemají komplex stachanovky, tedy pocit, že musí perfektně zvládat práci, děti i domácnost a to jen vlastnimi silami. Komunistická pseudoemancipace, která proběhla v ČSSR, spočívala v nástupu žen do zaměstnání jako levných pracovních sil (ženy "dostaly" od režimu jen ta práva a výhody, které vyhovovaly danému účelu: školky, družiny, potraty), zatímco po mužích se nepožadovalo zapojení do domácích prací ani do péče o děti. To mělo za následek, že ženy byly nuceny pracovat na dvě směny -- v zaměstnání a doma. Ve Španělsku byla situace odlišná: v době, kdy šly masově do práce, se již hovořilo o tom, že na domácích pracích a výchově dětí se musejí podílet i muži, jinak daná situace není spravedlivá. Proto ženy netrpí v takové míře pocity viny, pokud se jim role matky, pracovnice a hospodyně skloubit nedaří, a volí buď snazší cestu pomocnice v domácnosti nebo složitější zapojení muže. Jak již bylo řečeno, obtížnost zapojení muže je často způsobena nikoli jeho neochotou, ale náročnou pracovní dobou. Jsou to proto také současní mladí muži, kteří trpí danou situací, protože mají již zvnitřněný model angažovaného otcovství a cítí jako problém, že musí pro velké pracovní vytížení (astronomické hypotéky, platová diskriminace žen, závislost rodin na příjmu muže) zanedbávat výchovu vlastních dětí a nechat ji jen na své, případně na najaté, ženě.

Paradoxně přežily také některé pozitivni věci z tradični úcty k rodině a manželství, které s emancipací žen dostaly nový obsah. Například nadávat veřejně na manželku není běžné, rodina je vnímána jako důležitá instituce na celý život, a proto špatné manželství není prostředkem k tmelení chlapské solidarity -- řeči o tom, jak "hrozná je moje stará" by znamenaly spíše přiznání osobního neúspěchu, životní prohry. Obecně výraz "můj starej", "moje stará" v souvislosti s partnerem by byl ve španělském kontextu spíš nepochopitelný (mi viejo/a se používá k hovorovému označení rodičů), zvlášť pokud by šlo o mladý, nesezdaný pár -- asi logicky by následovala otázka, proč jsou tito lidé tedy spolu.

K změně mentality mužů (i žen) pomohly také pozitivní mužské nemachistické modely i společenské odsouzení machismu jako takového. "Machista" je běžně používaná a akceptovaná nadávka za určité chování. Takové chování a postoje se prostě už nenosí, zvlášť mezi mladými profesionály, a spojení s nemoderností, zaostalostí a vyčpělostí je pro likvidaci společenské přijatelnosti machismu evidentně účinnější, než moralizující postoj (označení prostě za špatné). Např. říci něco ve smyslu, ze ženské jsou slepice a patří k plotně, je každopádně špatné. Pokud to ale nebude považováno za znak zaostalosti a vyčpělosti, vyvolá to mezi muži spíš spiklenecké pochechtávání, než udivený a pohrdavý pohled. Proto je španělské spojení otázky ženské emancipace s vyspělostí a modernitou tak účinné a přispělo k tomu, že Španělsko se dnes v dané oblasti řadí mezi nejvyspělejší země na světě, což zvlášť vyniká ve srovnání se situací před čtyřiceti lety. Důležité je soustředit se na to, aby se emancipace nestala věcí elity a aby ji nebrzilo nastavení ekonomického systému.

Závěrečné shrnutí

Od konce diktatury zahájilo Španělsko přechod k demokracii, v jehož rámci došlo i k radikálnímu zpochybnění tradiční mužské a ženské role a rozšíření alternativních modelů mužství a ženství. V posledních třiceti letech probíhá ve Španělsku živá společenská debata na toto téma a španělská společnost prochází dramatickými změnami. Díky snaze žen i mužů změnit tradiční uspořádání a dospět k společenským vztahům založeným na rovnosti je dnes Španělsko zemí s nadprůměrným počtem žen v politice i v podnikatelské sféře a těší se z novátorské legislativy. Také obraz žen a mužů v médiích ukazuje plurální genderové role a nabízí široké spektrum osobností všeho věku a sociálního zázemí. Nemalou zásluhu na podobě zmíněných změn mají různé proudy feministického hnutí. Nicméně se začínají projevovat i úskalí či slepá místa hlavních proudů španělského feminismu: středostravovské španělské feministky se mnohdy soustředí spíše na akademické diskuze či kariérní možnosti vzdělaných žen a přehlížejí přežívání patriarchálních mechanismů v životě přistěhovalkyň a žen bez vzdělání. V zásadě se však život španělských žen změnil k nepoznání, jak je vidět ze srovnání generace dnešních třicátníků a jejich rodičů.

Autorka je historička, pracující díky stipendiu na Universidad Autónoma de Madrid