12. 2. 2006
Virtuální bohoslužba pro ty, kteří si doposud mysleli, že jen oni mají pravduFundamentalismusČtení: Galatským 2,15 - 3,5; Text: Jakub 2,14-24 V Itálii byl zažehnut oheň Zimních olympijských her jako výslovně zmiňovaný symbol přátelství a míru mezi národy. Současně se mezi islámskými fundamentalisty rozhořel oheň pomsty za karikatury Mohameda uveřejněné v dánském časopise Jyllands Posten. Na prvý pohled by tyto dvě souběžné události mohly být dokladem oné teze o nesmiřitelnosti dvou civilizací: Na jedné straně olympijské hry jako výraz tolerantní civilizace, vzniklé na athénských a židovských základech, ovlivněné nejen kdysi také fanatickým křesťanstvím, ale hlavně poté smířlivým humanismem a renesancí. Na druhé straně fanatická nenávist jako výraz "barbarské" civilizace muslimů. |
Na jedné straně tisíce dobrovolníků, podílejících se na přípravě manifestace přátelství a gentlemanství, na druhé straně tisíce nenávistných demonstrantů, ničících vše křesťanské i bezvěrecké. Jenže ono nic není tak černobílé. Nejde ani tak o to, že olympijské hry jsou už po léta také vedle sportu kšeft, politika a ta původní idea amatérského zápolení vzala za své. A nejde také ani tak o to, že ti muslimští násilníci nereprezentují islám jako takový. Jde spíše o to, že přátelství a nenávist, spolupráce a boj, tolerance a fanatismus, smysl pro humor a bigotnost jsou protiklady, které provázejí každou civilizaci, každé náboženství i každý politický systém. I v historii křesťanské civilizace jsou tisíce lidí povražděných jen proto, že měli na cosi trochu jiný názor, než ti, kteří zrovna třímají moc. A naopak i v civilizaci muslimské je nespočet příkladů tolerance, spolupráce, otevřenosti atd. Nejde ani tak o to či ono náboženství, či kulturu, ale o to, jaký směr onoho náboženství v té, či oné době převládne. Jde o to, jak zrovna ono náboženství čte a chápe své posvátné texty. Zda převládá fanatický fundamentalismus, který čte tyto texty jako přímo nadiktované Bohem, či zda je čte jako dobově podmíněné výpovědi víry jejich autorů; texty, skrze něž k nám promlouvá Bůh. Fanatický fundamentalismus je strašlivá věc. Vždy, naprosto vždy a všude zabíjí, vyvolává válečné konflikty, je zneužíván pro mocenské ambice, je krutý a nenávistný. V islámu, v křesťanství i kdekoliv jinde. I islám má svá dlouhá údobí a směry tolerance, která dokázala číst Korán kriticky, stejně jako křesťanství má svá údobí a směry bigotní. Ostatně i v naší současné české situaci, kdy přijímáme zákon o registrovaném partnerství, se ukazuje, kolik fundamentalismu mezi našimi křesťany i bezvěrci dosud je. Už dlouho jsem nedostal tolik bigotně nenávistných dopisů jako nyní, když jsem v Senátu hlasoval pro tento zákon. Nechme ale islám islámem a soustřeďme se na "naši" Bibli. Ta je souborem textů, psaných v rozmezí přibližně jednoho tisíce let. Textů které zrcadlí dobu a prostředí, ve kterém vznikaly, historicky podmíněnou podobu víry jejich pisatelů i jejich existenciální zápasy. Ty texty jsou mnohdy značně rozdílné a není možné vytvářet z nich jednotné, laciné poučky. Tedy - možné to je, ale je to nepoctivé a jde to proti samotnému záměru těch, kteří nám své texty zanechali. Řeknu to hodně zbožně: jsem přesvědčen, že to byl přímo záměr Boží, že nám nejen Židé, ale i prvá církev zanechali v Bibli tak rozličné, často zdánlivě si protiřečící texty. Mělo by nám to bránit neupadnout do legalistického farizeismu a fanatického fundamentalismu. Mělo by nám to pomoci uchovat si víru, která je ve stálém dialogu, je vždy nově prožívaná a nově prověřovaná. Víru, která je stálým hledáním a dotazováním. Víru, která neatrofuje do xenofobního náboženského systému. Záměrně jsem dnes vybral jako čtení a jako text kázání jeden z nejslavnějších rozporů, který v Bibli nacházíme. Apoštol Pavel říká: "ne ze skutků, ale pouhou vírou jsme spaseni", apoštol Jakub - ve vědomé polemice s Pavlem - říká: "nikoli pouhou vírou, ale vírou provázenou skutky jsme spaseni". Klasická otázka by zněla: kdo z nich má pravdu? A správná odpověď na tuto otázku zní: mají pravdu oba dva. Fundamentalista musí pravdu jednoho z nich zamlčet - dělat, že jeho text v Bibli není. Kritický čtenář se bude ptát, do jaké situace nás vtahuje ten který apoštol, s čím polemizoval, co vlastně chtěl vyjádřit a v čem jsou oba tyto zdánlivě opačné výroky pro nás, současné lidi, Slovem Božím? Pavel polemizoval s farizeismem, učícím, že člověk žije správně tehdy, jestliže do puntíku plní příkazy Zákona. Už Ježíš proti tomu protestoval a hlásal, že etika věřícího člověka musí být situační, směřující nikoli k splnění litery zákona, ale jeho ducha -- totiž lásky. Pro pomoc bližnímu je například možno porušit přikázání sobotního klidu. Nejsou důležité jednotlivé skutky, kterými plníme Zákon, ale víra, která nás učí, co v které chvíli máme dělat. Tedy: víra nás spasí, ne skutky. Jenže o jednu generaci po Pavlovi si začínali někteří křesťané Pavlova slova vykládat tak, že je důležitější správně a horlivě věřit, než se špinit s nějakými lidmi tohoto hříšného světa. Nedaří se jim dobře? Mohou si za to sami -- kdoví jestli vůbec "správně" věří -- jsou to všelijaké existence. Důležitější je přeci správně věřit, než se zahazovat s lidskou hříšnou verbeží. Přeci to říkal i Pavel: pouhou vírou jsme spaseni! A těmto "věřícím" říká Jakub: víra, která sebou nenese skutky lásky, je víra mrtvá. Verbálně odlišná tvrzení - a přeci cítíme, že jsou produktem jedné a té samé spirituality, že v sobě nesou tentýž kristovský ethos lásky k bližnímu. Tato ukázka opačného a přeci stejným směrem jdoucího učení dobře ilustruje, oč vlastně v životě jde. Jakýkoliv text -- Bibli, Korán, či další historické dokumenty -- lze číst očima, či spíše duchem smířlivosti, moudrosti, porozumění, tolerance, lásky, smyslu pro humor, vědomí vlastní nedokonalosti, pokory atd. atp. - tedy Duchem Božím. A nebo lze ony texty číst duchem zloby, xenofobie, šovinismu, nenávisti, bohorovnosti, patentu na pravdu atd. atp -- tedy duchem ďáblovým. Cokoliv umí lidská zloba pokřivit. Na cokoliv přeci -- na víru, na život, na dějiny -- se lze dívat rozličně. Neexistuje exaktní pravda o lidské skutečnosti. Jsou jen naše subjektivní různá vidění, různá čtení, různé interpretace. Právě toto se nám naši církevní otcové snažili říci, když nám po proudu času poslali biblický kánon neharmonizovaný, hned se čtyřmi různými evangelii a také s theologií Petra, Pavla, Jakuba, Jana -- každou jinou. S vyprávěním o narození z panny i bez něho, s důrazem na skutky i na víru, s důrazem na zázraky i bez tohoto důrazu. Není jediné, neměnné, exaktní lidské pravdy, i když by to mnozí rádi viděli. Je jenom ta jedna jediná, námi neuchopitelná a nezmanipulovatelná, pravda Boží. "Vědět" o jedné jediné pravdě, zmocnit se jí, a v jejím jménu diktovat ostatním -- to je věčné ďábelské pokušení člověka. Vykládat texty -- i ty posvátné -- údajně jedním jedině správným způsobem, interpretovat současnost i minulost jedním jediným výkladem -- za tím je vždy touha po moci. Touha postavit se na místo Boží a dirigovat svět podle vlastního mustru. A je to latentně skryto v každém člověku a v každém společenství. A je to hřích. Těžký hřích proti Bohu, proti životu, proti lidem. Je to těžký hřích fundamentalismu, fanatismu, bigotnosti, těžký hřích jediné pravdy, jediné ideologie, hřích nenávisti, zloby a xenofobie. Část islámského světa prožívá něco hodně podobného, co prožívala Evropa počátkem novověku. Občas si představuji, když se dívám na záběry zfanatizovaných muslimských davů v televizi, že takhle asi nějak se mohli chovat naši předkové -- třeba "ti naši" husité. Snad -- jak někteří říkají - to souvisí s tím, že islám je právě i těch šest set let mladším bratříčkem křesťanství a prožívá si tak naše patnácté století. Snad. Spíše však jde o vždy a všudypřítomné pokušení člověka brát Boží věci do svých rukou, o pokušení fundamentalismu a fanatismu. Toho není ušetřena ani naše moderní doba - kolik jenom minulé století přineslo bolesti ve svých ideologiích jedné jediné pravdy! Nenechme si vnutit tezi o střetu civilizací. Je jenom jeden střet: mezi dobrem a zlem. A ten jde napříč dějinami, civilizacemi, náboženstvími, politickými směry, často našimi vlastními srdci. Zlo arogantně tvrdí, že ví. Dobro se ptá, vede dialog, pokorně hledá, třebas tu "jedinou", Boží pravdu. Jako ti dva - Pavel a Jakub, jako celá Bible. Amen |