Takže soukromé vlastnictví nějakou spojitost s lidskou přirozeností asi má. Jistě, není to "přirozené" právo, ale to není ani právo na život (viz níže). Nevím, jak tento závěr "ohrožuje pravici". Nepochybně existují pravičáci, kteří zásadně odmítají stát, stejně jako existují levičáci, kteří požadují zrušení monogamie a povinný sex všech se všemi. Myslím ale, že pro celkový popis pravicového a levicového myšlení nejsou tyto postoje dostatečně vyčerpávající.

Dejme tomu, že bych se opravdu ocitl v roli jediného člověka na planetě pokryté džunglí. Myslím, že v takovém případě by byl zatracený rozdíl, zda nemám opravdu nic nebo zda vlastním ( = mám pod kontrolou a mohu jej užívat v rámci použitelnosti) alespoň obyčejný nůž. (Právo na jeho vlastnictví je mi upíráno stejně málo, jako právo na život.) Toto vlastnictví by mohlo silně souviset i s dobou, po jakou budu "používat" svůj život. Právo na život a právo vlastnit spolu opravdu nesouvisí (teoreticky; v praxi platí, že státy, které jej nerespektují, kašlou obvykle i na ostatní lidská práva). Vlastnictví a přežití spolu mohou ale souviset dost zásadně. Možná, že Michal Rubáš definuje vlastnictví jinak. V tom případě se vzdávám další diskuze, neboť naznačenou definici považuji za příliš abstraktní, než aby se dala smysluplně použít při popisu reálného světa.

"Zda je soutěživost lidskou přirozeností, musí pravice teprve dokázat". Řekl bych, že celé dosavadní dějiny lidstva (v globálu a ještě více v detailech) to potvrzují. Vidíme to už u malých dětí. Pokud jde o dospělé, ti se navzájem přebíjejí tak vehementně, že tam, kde se nedalo soutěžit "doopravdy" (nebo to nebylo žádoucí) se vymyslely soutěže "umělé". I sport je starší, než civilizace. Není-li to považováno za důkaz, budiž, ale pak nemusí být pravda ani to, že člověk je tvor společenský.

Skutečnost, že lidé jsou si schopni vzájemně pomáhat zakládá možnost pomoci v nouzi. Právo na pomoc v nouzi předpokládá povinnost pomáhat, což není totéž. Nikdo nepopírá, že i chudí si mohou navzájem pomáhat. Ale tvůrci sociálního státu na tuto pomoc příliš nesázejí. Asi vědí proč.

Chudoba je veličina relativní, nikoli absolutní. Dobrá, přijímám. Ale materiální nouze už tak relativní není. Předpokládám, že v takzvaných chudých zemích je skutečná chudoba menší, neboť zde nejsou miliardáři (aspoň v některých). Kupodivu světová migrace nesměřuje sem, ale právě do zemí s největší relativní chudobou. A nejen světová migrace. V jihoamerických státech odcházejí Indiáni z vesnic (kde panuje relativní ekonomická rovnost), do měst, kde často končí jako nejchudší z nejchudších -- ale ani potom se většinou nevracejí. Ostatně i u nás je dost lidí, kteří odcházejí z vesnice do Prahy kvůli většímu platu, ačkoli se tak stávají relativně chudšími. Asi ta relativní chudoba pro ně není tak důležitá jako pro filozofy, kteří vidí souvislosti. Ti naopak na venkov odcházejí v počtu hojném a živí se organickým zemědělstvím, nejlépe v komunách po vzoru izraelských kibuců.

Chceme-li po moderní ekonomice (MR hovoří o podnikatelích, zřejmě předpokládá, že kolektivně vlastněné továrny by životní prostředí neničily), aby platila škody, které středoškolská ekonomie nedokáže vyčíslit, budiž. Pak bychom ovšem z těch poplatků měli odečíst to, co tato ekonomika naopak lidem (nejen vlastníkům) dala. Například celé zdravotnictví kromě bylinkářů a primitivních ranhojičů. Před pěti sty lety měli kojenci k dispozici více čisté vody i vzduchu než dnes, a že by onemocněli v privatizované nemocnici jim také nehrozilo. Přesto byla tehdy dětská úmrtnost nepoměrně větší, než dnes. Patrně proto, že nebyly zespolečenštěny báby kořenářky tyjící z přírodního bohatství, k jehož využití zajisté nebylo třeba důvtipu.

Je-li zdrojem bohatství příroda a nikoli důvtip lidí (zdaleka nejde jen o ekonomy), pak k nejbohatším evropským národům by měli patřit Ukrajinci a Albánci, k nejchudším Švýcaři. Kupodivu je to naopak. Patrně Švýcaři těm Ukrajincům tu jejich černozem ukradli. Nebo je to možná jinak. Příroda je zdrojem bohatství asi v tom smyslu, v jakém jsou pohonné hmoty zdrojem dopravy. Žádné auto bez nich nepojede. To ale neznamená, že můžeme jezdit na sudu s benzínem. Pokud ovšem nejde o to se někam dostat, ale jen o vlastnictví, pak mohou být podobné úvahy opravdu zbytečné. A něco vlastnit je pro pravici Martina Rubáše hlavním smyslem existence.

Kupodivu, pro levici zřejmě také. Když budeme kolektivně vlastnit přírodní zdroje, nebudou bohatí ani chudí a nikdo nebude hladovět. Stejně jako v dobách, kdy neexistoval stát, jako například na starém Islandu. Nemůže být tudíž pravda, že tehdy byli chudí někdy i kastrováni, aby se nezvyšoval počet sociálně potřebných. Tehdy nemohlo být chudých, stejně jako nemohlo existovat soukromé vlastnictví. Historikům, kteří tvrdí něco jiného, zřejmě unikly nějaké souvislosti.