Ve skutečnosti neexistují žádné politické zájmy "Severu", stejně jako "Jihu" a pochopitelně ani muslimských zemí. K islámu se dnes hlásí mnohem více než miliarda věřících žijících v mnoha zemích s rozdílnou hospodářskou úrovní a politickým významem. Svět islámu dnes zahrnuje země s (měřeno čistě materiálně) pohádkovou životní úrovní, jako jsou Spojené arabské emiráty či Kuvajt, a státy chudičké, jako je Afghánistán a Bangladéš. Některé z těchto zemí už dávno dosáhly díky svému bohatství, zásobám nerostných surovin a ozbrojeným silám statusu regionálních mocností, které v žádném případě nejsou v postavení bezmocných obětí. Naopak často mocensky zasahují v okolních zemích. Pákistánské tajné služby měly svého času podstatný podíl na vítězství Talibanu v sousedním Afghánistánu. Sýrie vojensky okupovala Libanon a podle mnohých pozorovatelů nyní jeho území destabilizuje politickými atentáty. Vláda Saudské Arábie je štědrým sponzorem Hamasu a ve výčtu by bylo možné pokračovat.

Muslimský svět nebyl ani v minulosti pouhou obětí, ale velmi často i v postavení útočníka. Osmanská říše po několik staletí prováděla krvavé koloniální výboje mimo jiné i v Evropě a její koloniální panství se definitivně zhroutilo až porážkou v 1. světové válce. Muslimští Arabové znamenali v 17.-19. století pro plundrování zdrojů černého kontinentu a zajímání otroků na severu a východě Afriky totéž, co křesťanští Portugalci pro africký západ a jih. Pokud jde o současnost, pak brutální etnické čistky v súdánském Dárfúru včetně hromadného znásilňování žen mají koneckonců na svědomí muslimské milice ze severu země podporované centrální muslimskou vládou, když cílem jejich agrese jsou převážně křesťanské a animistické černošské kmeny na jihu. Saudská Arábie oficiálně zakázala otroctví v 60. letech, v Mauretánii bylo zakázáno v roce 1980, ale v řadě muslimských zemí, jako je Niger, Súdán, Mauretánie nebo Mali, je otrokářství provozováno dodnes. Arabové na své černošské spoluobčany pohlížejí se zjevným rasismem.

Podřadné mocenské postavení arabského světa a z něj vyplývající frustrace nemají prvotní příčinu v agresivitě tzv. "západního" světa. Je to důsledek dlouhodobého kulturního zaostávání, které se táhne již od vzniku renesance v Evropě. Za raného středověku byly islámské země a především Pyrenejský poloostrov ovládaný Araby centrem tehdejší vzdělanosti a především díky Arabům se zachoval a rozvíjel odkaz antické kultury. Bylo to umožněno nesrovnatelně svobodomyslnějšími poměry raného islámu ve srovnání se situací v křesťanské Evropě. Později se arabský svět stal uzavřenou společností a kulturně i mocensky upadal.

Příčinou protestů nebyly dánské karikatury a jen částečně byly způsobeny palestinským konfliktem či odporem k politice USA. Hlavní příčinou je rozdílná dynamika hospodářského a politického rozvoje v různých částech světa, kdy arabské a v širším smyslu slova islámské země stojí před úkolem dohnat vyspělý svět. Modernizaci stojí v cestě společnost spočívající na kmenových a klanových základech, se zaostalým venkovem a silným vlivem náboženství.

V muslimských zemích jsou velké sociální rozdíly. Lidé z vesnic často odcházejí za prací do měst a do zahraničí, kde se setkávají s odlišnou kulturou a morálkou. Z tohoto střetávání tradic a modernity často vznikají konflikty a příklon k radikalismu. V řadě islámských zemí navíc přežívají konzervativní a autoritářské režimy, které se skutečné modernizaci brání a nevynechají jedinou příležitost odvést pozornost obyvatel jinam, nejlépe ke kulturně-náboženským střetům. Je příznačné, že skutečný konflikt kolem dánských karikatur byl rozdmýchán až po několika měsících. Nejde tu o střet náboženství, ale v první řadě o střet politických zájmů.

V západní Evropě se k výše uvedenému pojí neschopnost začlenit muslimské přistěhovalce do společnosti a z toho pramení pocit frustrace a vykořenění zejména u muslimů druhé generace. Zatímco první generace přistěhovalců přichází většinou z chudých, civilizačně zaostávajících oblastí a jsou plně spokojeni s růstem životní úrovně, jejich děti si přejí být plnohodnotnou součástí společnosti. Zároveň ale díky rodinné výchově jednou nohou zůstávají v cizím kulturním prostředí.

V České republice žádné kulturně-politické střety s muslimskou menšinou nehrozí už proto, že jde a ještě řadu let půjde o zcela nepočetnou skupinu obyvatel. V důsledku politické izolace během reálného socialismu jsme se nestali cílovou zemí chudých muslimských přistěhovalců. Do českých zemí přicestoval nevelký počet vysokoškolských studentů a politických uprchlíků. Pocházeli většinou z městských sekulárních a levicových kruhů, takže se bez problémů integrovali.

Česká republika bude mít v nejbližších desetiletích více starostí s integrací romské menšiny než muslimských přistěhovalců. Stejně tak svobodu slova budou nejspíš více ohrožovat jiné konflikty a zájmy. Jsme ale součástí Evropy a politické či kulturní střety v jiných oblastech Evropy se vyplatí sledovat, abychom se z nich dokázali do budoucna poučit.