Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem v Rakousku vyplňoval "kenkartu", formulář, mající svůj původ hluboko v dějinách mocnářství. Zase jsem vyplňoval "česká" ovšem teď již v kolonce státní příslušnost. Zamáčkl jsem slzy nad starými časy československými a uvědomil jsem si, že po vstupu České republiky do Evropské unie žije můj bez mála již třiaosmdesátiletý otec už celkem v desáté podobě ústavního uspořádání české státnosti po roce 1918. Tedy, otec již v jedenácté, neboť ve válce činorodě načerno přecházel hranice Protektorátu do Tisícileté říše, nejprve kvůli mamince a později kvůli odboji. Za odboj mu hrozil trest smrti a s maminkou zůstal 60 let... ale to jen tak na okraj. Není tedy divu, že v té "ústavodárné smršti" mnozí z nás nevědí, kam patří.

U nás doma bývalo zvykem, že jsme jaksi věděli, odkud pocházíme, kam směřujeme a jaké jsou naše povinnosti - bez ohledu na aktuálně platnou ústavu. Je pravda, že nám to často způsobovalo nemalé problémy, ale na druhou stranu jsme si právě díky určitému stylu chování byli vědomi toho, kam patříme. Ne vždy bylo předem úplně jasné, jak se zachováme, ale vždy se našel někdo, kdo řekl, kde je sever. Musím říci, že právě určitá podoba alespoň základní orientace mě v rámci "naší nové" České republiky a jejího širšího rámce, tedy Evropské unie, poněkud chybí... Chybí mi prostě ty základní ideály české státnosti i evropanství, na kterých státy vznikají a s nimiž také zanikají, jak říkával tatíček Masaryk.

Bolestně jsem si to uvědomil na současném sporu kolem karikatur proroka Mohameda. Jen pro pořádek si dovolím říci svůj názor na to, co se stalo. Někomu v rámci sedmé velmoci se zdálo, že podzimní skandál vyvolaný pravicovými malonákladovými dánskými novinami byl příliš lokální a že se špatně prodává. A tak se karikatury proroka Mohameda objevily v listu France Soir, který má egyptského vlastníka. Je nabíledni, že v takových novinách karikatura proroka Mohameda vyvolá velký konflikt, i kdyby čert na koze jezdil. Někdo prostě zařvat musí a hned je o čem psát. Je naprosto lhostejné, že bude ohrožena Evropa a její pověst rodícího se globálního hráče, že jsou ohroženy její zájmy i její majetek. Je naprosto lhostejné, že jsou ohroženy milióny Evropanů - a to nejen jejich pověst, zájmy, majetky, ale i životy. Konflikt může začít a je o čem psát.

To, co je zarážející a bohužel naprosto příznačné, bylo dlouhé mlčení evropských struktur. Mám tím na mysli tu partu, co má tak jasno v tom, jak velký má být evropský prezervativ nebo jak mají být velká písmenka na zákazu kouření a kvůli které nesmíme mít ohřívaný gulášek a poctivý rum.

Tyhle hlouposti z nich padají jak na běžícím pásu. Ve všem ostatním jsou velice zdrženliví, ostýchaví a většinou sveřepě mlčí. Je to ale lepší, protože když na nás vytáhli Evropskou ústavu, tak i ti méně vnímaví pochopili, že na ničem větším, než je délka gumy nebo zločinnost ohřívání potravin (je paradoxní, že šokové mražení, ničící buněčnou membránu, jim nevadí), se neshodnou. Zároveň tím potvrdili, že Evropě naprosto schází jakýkoliv jednotný nebo alespoň pochopitelný obraz nebo tvář, kterou by se obracela na okolní svět.

Schází společná zahraniční politika. Chybí nám symboly, které by jednoznačně identifikovaly Evropu a její hodnoty -- nejen v preambuli Ústavy. Lze proto velice dobře pochopit snahu mnohých prosadit mezi trvalé evropské symboly a hodnoty křesťanství. Je to hodnota kvalitní a nepochybná, ale dnes by její hegemonie mezi ostatními hodnotami, bohužel, spíše škodila.

I když zůstává otázka, které jiné hodnoty vlastně stabilní jsou. Zůstává i otázka, jak by se měly evropské orgány chovat v momentě, kdy je tak závažným způsobem ohrožena evropská bezpečnost v nejširším smyslu tohoto slova. Odsoudit onu modlu amerického vítězství nad totalitou -- Deklaraci lidských práv, ohněm i mečem prosazovanou všude, kde se to hodilo a neprosazovanou všude, kde se to nehodilo? Je třeba uvést, že k dispozici mají evropské instituce několik obecně platných nástrojů a obranných mechanismů. Je jich pět a mají krásné názvy, projekce, introjekce, inverze, izolace a sublimace.

Obranný mechanismus projekce symbolizuje přesun konfliktních složek směrem ven jako složek, příslušejících někomu jinému. Naopak introjekce znamená převzetí cizích složek jako složek vlastních. Lidsky řečeno jde o prastaré podstrčení "černého Petra" všeho druhu (nejde o Roma ani "afroameričana", ani jakéhokoliv jiného džentlmena jiné barvy pleti) sousedům a naopak o více či méně upřímné výkřiky "cizinec je našinec". Inverze neboli převrácení v opak odvrací konflikt zdůrazněním opaku a obranný mechanismus izolace vytrhuje obsah, který je zdrojem konfliktu, z jeho souvislostí.

Příkladem může být krásná sentence o poloprázdné a poloplné sklenici a legendární výrok o problému, který se u nás vyskytuje maximálně jednou za 10 let. Sublimace volí jako náhradu za řešení, o než se usilovalo ze začátku, řešení morálně přijatelnější. Typickým příkladem je jakýkoliv více - nebo méně - shnilý kompromis. Někdy se tomu také říká "nechat to vyčichnout" anebo "salámová taktika". Těchto pět základních technik se vyskytuje v různých podobách od počátku civilizace a najdeme je nejen v Bibli, ale i Eposu o Gilgamešovi . O antických klasicích nemluvě. O moderních politicích jakbysmet.

Obranné mechanismy však nefungují jen ve službě pasivní obrany nebo ochrany, nýbrž jsou zároveň více či méně transparentní výměnou mezi danou korporací (v našem případě EU) a jejím okolím. V průběhu formování kultury, náboženství, hospodářství i politiky jsou obranné mechanismy jakožto mechanismy výměny vytvářeny prostřednictvím četných kolektivních symbolů pro možnou společnou existenci korporací i lidí např. nejrůznějších obřadů, obyčejů, zvyků a uměleckých směrů. Význam obranných nebo výměnných mechanismů ve vztahu k okolnímu světu, jeho kultuře i jejím jednotlivým nositelům spočívá v tom, že vytvářejí hodnotové systémy k prevenci a obraně před nepřátelstvím a k upevnění nekonfliktních životních možností.

Tyto systémy představují ve své podstatě symboly pro více - či méně - zdravou nebo patologickou obrannou činnost korporace či jedince. Dnes existují nejen moderní názory na úlohu symbolů ve společnosti, které vedou k jejich praktickému používání i nadužívání v reklamní a marketingové praxi, ale pomalu se začíná prosazovat jejich systematické postmoderně vědecké zkoumání. Nesmíme zapomenout, že zvláště v Čechách, na Moravě, ve Slezskua na Slovensku neměly symboly na růžích ustláno. Jejich nepřítelem z největších byl i samotný V. I. Lenin. Byl to tuhý ideologický zápas, než lehce zdivočelí leninčíci připustili, že i v SSSR mohou být matematické symboly součástí platného poznání.

Muselo se ale říkat, že jde o "osobité obrazy". Přesto byla sovětská matematika vždy na světové špičce. Klobouk dolů...

Je důležité si uvědomit, že prakticky vše, čím dnešní moderní člověk komunikuje, má výrazně symbolický charakter. Slova i obrazy, které představují základní kameny každé komunikace, jsou ve své podstatě symboly. Konec konců symbolický význam má i klacek v ruce. Už několik tisíc let lidé víceméně bez dalšího poznají, jestli je klacek v ruce symbolem hodnostáře, posla, útočníka, nebo poutníka. Rozeznáme kouzelníka od dirigenta, stejně jako špacírku od sukovice.

Když se vrátíme k chování evropských institucí, tak musíme konstatovat, že nevytvářejí dostatek symboliky, kterými by Evropa mohla navenek jednoduše a jednoznačně vyjadřovat své postoje a názory. Dokonce nevytvářejí takovou symboliku ani směrem k možným i zjevným  vnitřním konfliktům. A ještě méně si uvědomují, že v dnešním světě se rozdíly mezi vnitřním a vnějším tak trochu stírají, že jsou pouze osoby nebo korporace dotčené naším chováním a s těmi bychom měli komunikovat bez ohledu na jejich aktuální polohu.

Prostě hranice států a jejich společenství ztratily v moderním světě význam ve smyslu "my home, my castle". Už dávno neplatí, že si doma můžeme dělat, co chceme. A dvakrát to platí pro ty, kteří chodí s napřaženým klackem po světě a dělají tam pořádek ve jménu jakési obtížně pochopitelné "západní demokracie". Těžko se pak můžeme divit, když někdo vezme klacek nebo kámen na nás.

Měli bychom si být vědomi, že příslušníci toho, čemu se dnes říká Evropská unie, a zejména jejich předkové, zanechali v uplynulých několika staletích ve světě jen málo rodin bez zbytečné násilné smrti. A to na všech kontinentech, snad s výjimkou Antarktidy, protože zběsilé mlácení tučňáků a tuleňů se přece jenom nepočítá.

Bohužel...

Vzpomínám si na svou návštěvu muzea válečného námořnictva v Portsmouthu. Visí tam obrovský obraz, na kterém visí za asistence námořní pěchoty Jejího Veličenstva několik set Indů a celá tahle scenérie má poučný název "Obrana Indie". A u toho si přičinliví školáčci dělají poznámky, jací že to byli prapradědečci pašáci.

Slova o tom, že nám nikdo nebude říkat, co si můžeme v Evropě psát do novin, svědčí o obzvláštní duševní prostotě. Je to právě západní demokracie, které se stává jakýmsi symbolem Evropy, ale tento symbol je naprosto bezobsažný a lze jej z vnějšku interpretovat velice široce. Navíc ho nejednotně interpretuje i sama Evropa a to navenek i dovnitř sebe sama. Údajná svoboda, která se za ní skrývá, je obtížně pochopitelná. A v případě karikatur proroka Mohameda se tato svoboda projevila jako záměrná a velice nízká urážka. Této nálepky se bude zbavovat jen velice obtížně. Nehledě na to, že svoboda slova urážek, vedených snahou vyvolat konflikt a následný zisk, je nonsens. Taková slova jsou zajatci sebe sama a svého účelu. Směrem k Evropanům pak nese tato svoboda jednoznačné poselství neodpovědnosti. Novináři jednoznačně vsadili cizí ztráty za svůj prospěch.

Průvodním jevem odpovědnosti je právě to, že pečlivě zvažuji, zda mé sázky neruinují cizí statky.

Evropa je dnes jenom obtížně čitelná. Připomíná někdy chytrou horákyni Boženy Němcové, jindy biblického Balámova osla, umírajícího mezi dvěma hromádkami sena. "Já u pramene jsem a žízní hynu..." napsal Francois Villon a mohl by to být refrén evropské hymny. Je těžké říci, když použijeme obranný mechanismus převrácení v opak, jestli současný stav Evropy je jejím úpadkem nebo nedostatečným vzestupem.

V každém případě je to ale stav poněkud nešťastný. A přitom by se stačilo napít z pramene. Já sám jsem přesvědčen o tom že ten evropský pramen je pramenem tolerance a různorodosti. Tato tolerance a různorodost jsou o to hodnotnější, že byly tak těžce vykoupeny překonáváním tolikeré intolerance a snah po jednotné pravdě...

Tolerance a různorodost s sebou nesou poznání, pochopení i porozumění. Je tolik různých věcí, které sebou přinesla evropská civilizace. Především čtyři kardinální antické ctnosti - spravedlnost, obezřetnost, rozumnost a udatnost. Křesťanství přidalo ty své: víru, lásku, naději a posléze ve středověku i pokoru. Říká se, že moudrost a udatnost jsou prvními ctnostmi vládců. Myslím, že bychom si neměli přivlastňovat tyto ctnosti, činit je součásti evropské symboliky a tak je trochu upírat jiným. Stejně tak si ale myslím, že symbolem Evropy by měla být tolerance a různorodost. A měly by být prostředkem nejširší zjevné i skryté výměny s naším okolím. Už ve jménu památky všech, kteří pro ně položili svůj život.

Chtěně i nechtěně...

Opravdu nechci, aby byl přes mou příslušnost k Evropě do světa přenášen můj obraz jako necitlivého, nevychovaného ignoranta s normalizovaným prezervativem... Jsem přesvědčen, že úkolem nové Evropy je mimo jiné také odčinit její minulé viny a to může jen určitou pokorou a pokáním. Je zbytečné a nesmyslné žádat odpuštění po potomcích těch, které naši předkové zabili, uvrhli do otroctví nebo jiné podoby dehonestující poroby.

Ale dávat jim svým každodenním umírněným a tolerantním chováním najevo, že toho litujeme a nehodláme v tom pokračovat, to smysl má... Pár desítek let bychom to mohli vydržet, když už jsme předtím několik set let řádili po světě jak černá ruka. Zastánce politické korektnosti upozorňuji, že se nejedná o skrytý rasismus. Je pozoruhodné, že evropským mudrcům neunikla podle jejich názoru nedostatečná pokora komunistů v nově přistoupivších zemích, ale potřeba jaksi širšího záběru v této věci jim zůstala skryta. A asi nepochopitelná. I když ti naši umí dokonce vysvětlit, že tábor nebyl koncentrační, protože byl sběrný...

Evropští představitelé mají, či spíše měli, obrovskou šanci učinit konečně skutečně evropský státnický čin. Ve jménu toho nejlepšího, co v sobě Evropa nosí. Slabý záblesk poselství zdravého evropského rozumu zazněl z pohřbu bývalého německého presidenta Johannese Raua. Ale dnes to spíše vypadá, jako kdyby to bylo jen přechodné pominutí ze žalu. Bylo by hezké, kdyby i česká proevropská vláda prokázala, že má konečně na něco víc, než na radostné přikyvování k bombardování Bělehradu, okupaci Iráku nebo na jiné "humanitární" akce v rámci šíření nebo "obrany" západní demokracie.

Když ale slyším výkřiky o tom, že nám nikdo na svobodu slova a na ambasády sahat nebude, tak se spíše bojím , že se nám zase zpřísní normy na prezervativy, nebo na čepice. I když po pravdě řečeno, to mi může být už celkem jedno. Teda ty čepice ne, protože já mám fakt velkou hlavu. Wasrkopf tomu říká moje choť. Ale jinak, koneckonců, hlavně ten gulášek...