Zákon vymezuje, kdo může jaké podání podat. V obecné rovině je příslušná úprava také v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Každý se může domáhat u soudu jen svých práv. Pokud zůstanem u civilního řízení, je konkrétní úprava v občanském soudním řádu. Je zde tudíž ústavní povinnost soudu respektovat zásadu sporného řízení, podle které je absolutně vyloučeno, aby žalobce jednal místo žalovaného nebo naopak žalovaný místo žalobce. Žalovaný nemůže vzít místo žalobce zpět žalobu na určitou finanční částku. Stejně tak nemůže podat odvolání proti zamítnutí návrhu na obnovu řízení osoba, které to dle občanského soudního řádu nepřísluší a není ani účastníkem řízení o obnovu.

Přesto se takový případ vyskytl, a to dokonce v řízení u Nejvyššího soudu. Tím lze celou věc pokládat za o to závažnější, neboť Nejvyšší soud by svými judikáty měl mít sjednocující vliv na rozhodování soudů. I když v právním systému kontinentálního práva neplatí vázanost soudů rozhodnutími jiných (popř. vyšších) soudů v obdobných věcech, i zde je nutné určité sjednocení soudní praxe, aby ve srovnatelných, obdobných případech nedocházelo k zásadně rozdílným soudním rozhodnutím, jak to je pro české soudnictví stále typické. Argumentace Nejvyššího soudu v případě, který bude podán ve stručné formě, je návodem pro ostatní soudy, podle něhož není právní řád pro soud závazný. V tomto případě výslovně Nejvyšší soud uvedl, že věc vyjímá z právní regulace (Usnesení NS je přístupné na www.nsoud.cz pod sp. zn. 28 Cdo1653/2005).

Oč v dané věci šlo:

V roce 1991 byla podána soudní žaloba na vydání nemovitostí v rámci restitučního řízení. Soudní řízení o vydání nemovitosti skončilo v roce 1997 pravomocným rozhodnutím okresního soudu, na jehož základě byla nemovitost dne 21. 8. 1997 vydána žalovaným subjektem (státní podnik) šesti spolužalobcům.

Později jeden ze žalobců ostatním spolužalobcům nepřál (slušně řečeno). Dostavil se dne 21. 1. 1999 na státní podnik a navrhl, aby spoluvlastnické podíly některých žalobců si státní podnik vyžádal zpět. Má údajně k tomu důvod. Bývalý právní zástupce prý žádal navrácení majetku, aniž byl k tomu od tří žalobců pověřen. Na základě prohlášení Ing. J. H. (bývalého spolužalobce) podal proto státní podnik dne 16. 2. 1999 žalobu o povolení obnovy řízení. Okresní soud vydal dne 20. 11. 2003 usnesení, kterým žalobu o povolení obnovy zamítl s odůvodněním, že advokát pověření k podání výzvy měl. Proti tomuto zamítavému usnesení již státní podnik odvolání nepodal.

Ale odvolání podal sám Ing. J. H. s tím, že trvá na zabavení majetku tří bývalých spolužalobců. Krajský soud jeho odvolání odmítl 30. 8. 2004 s tím, že Ing. J.H. není vůbec osobou oprávněnou odvolání podat. Zákon přesně vymezuje okruh osob, které mohou odvolání proti zamítnutí návrhu na obnovu podat. Ing. J. H. do takto zákonem vymezeného okruhu k podání odvolání oprávněných osob nenáleží (je to zcela obdobné jako by tomu bylo u zamítnutí žaloby tchýně o rozvod manželství dcery nebo zamítnutí návrhu obžalovaného na zpětvzetí obžaloby).

Zamítnutím návrhu osoby, která není dle zákona oprávněna takový návrh podat, by záležitost měla být vyřízena. Ing. J. H. si podal proti zamítnutí svého návrhu na obnovu řízení dovolání k Nejvyššímu soudu. A zde došlo k něčemu neuvěřitelnému. V tříčlenném senátu Nejvyššího soudu za předsednictví JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc senát rozhodnutí krajského soudu zrušil. Odůvodnění: Podal-li účastník řízení Ing. J. H. odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, bylo nutno tu posoudit přípustnost jeho odvolání jen podle kogentního ustanovení § 202 odst. 2 (popřípadě § 202 odst. 3) občanského soudního řádu (ve znění k 31. 12. 2000). Žádné z těchto ustanovení však přípustnost takového odvolání výslovně nevylučovalo. Stručně řečeno, odvolání mělo být projednáno, jakoby je podal státní podnik, i když ve skutečnosti tento žádný opravný prostředek nepodal.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu znamená, že věc se vyjímá z právní regulace (z práva). Je to neuvěřitelný soudní judikát, kterým se dává ostatním soudům na vědomí, že pouhým prohlášením soudu na základě jeho naprosté libovůle lze jakoukoliv věc, kterou soud projednává a rozhoduje o ní, vyjmout z právního řádu.

Citovaná úvaha soudu (založená na faktu, že určitá norma, zde ust. § 202 občanského soudního řádu nezakazuje podání odvolání Ing. J. H.) nemá ve věci žádný význam. Je to stejné, jako kdyby soud argumentoval například ustanovením § 8 občanského zákoníku, podle něhož se zletilosti nabývá dosažením 18. roku. Ani toto kogentní ustanovení § 8 přece nevylučuje podání odvolání bývalým žalobcem místo žalovaného, protože to nevylučuje žádná norma (výrok), která záležitost neupravuje (neřeší). Podání odvolání bývalým žalobcem místo žalovaného vylučuje právní norma, která záležitost řeší!

Používáme-li právo, pak musíme použít právní normu (předpis), která naši záležitost reguluje, a nikoliv normu, která touto normou prostě není. Okresní soud totiž nerozhodoval o svědečném, znalečném, stejně jako nebylo rozhodováno o návrhu občana na doplnění voličského seznamu apod., což je obsahem § 202.

Nejvyšší soud jednoduše "vymyslel", jak se vyhnout aplikaci právního řádu. Stačí "vyjmout věc z právní regulace" (tj. z použití norem pro ni určených) a použít na ni ty normy, které se jí vůbec netýkají. Rozhodnutím Nejvyššího soudu vznikl kuriózní stav, představující zákaz (na základě úvahy soudu!) použít na případ normy, které jej upravují (regulují). Ve svém důsledku uvedený postup soudu vede k tomu, že účastníci řízení jsou zbaveni základních práv a svobod (ignorování ústavního pořádku České republiky -- čl. 36 Listiny). Raději ani nemyslet na to, k čemu všemu by mohlo podobným postupem soudu v jiných případech dojít. Na základě pouhé úvahy soudu o vynětí toho kterého případu z právní regulace by tak nemuselo platit kterékoli právo a mohla by být popřena závaznost každé právní normy.

Nemůže být žádných pochyb. Jde o plné a bezvýhradné vynětí věci projednávané soudem z práva!

Nejvyšší soud v daném případě doslova zrušil ustanovení zákona, upravující, kdo může být účastníkem řízení o obnovu, kdo může podat odvolání apod. Ing. J. H. nemůže podat odvolání proti zamítnutí návrhu na obnovu řízení a dokonce ani jej nelze považovat ve smyslu zákona za účastníka řízení o obnovu. "Oprávněn" k podání odvolání a "účastníkem řízení o obnovu"se stal jen proto, že Nejvyšší soud případ vyňal z právní regulace a toto "právo" jinak neoprávněné osobě "udělil". Ano, jedna se svou podstatou o privilegium "udělené" soudem určité osobě v rozporu se zákonem.

Řízení o povolení obnovy nikdy nebylo řízením, ve kterém by mohl soud jednat bez řádného návrhu (žaloby). Věc se nyní skutečně podobá rozvedení manželství soudem bez řádné žaloby o rozvod. Jde o zjevný výkon soudní moci mimo ústavní a zákonný rámec.