i) V odporu proti "neznabohům" se mu snad podaří více stmelit rozdělenou palestinskou společnost a to pod svým vedením.

ii) Pomůže mu to v mocenském boji Fatáhu, na který teď může ukázat a říct: "podívejte se jakými nečistými penězi se ti lidé nechávali korumpovat".

iii) Hamás bude moci opět hrát na panislámskou strunu a bude tak mít v rukou triumf v jednání s případnými arabskými sponzory, kteří mohou svými penězi nahradit výpadek financí ze Západu.

V této souvislosti tu upozorním na dvě okolnosti, které při vzniku součastné kontroverze podle mého názoru hrály klíčovou roli.

1) Izraelské stažení z pásma Gazy. Vzniklý chaos zde umožnil Hamásu posílit jak mocensky, tak především ideologicky, poněvadž ve většině palestinské společnosti je chápán jako vítěz nad Izraelem.

2) Nešťastná dotační politika EU -- ta podle mého názoru neměla Palestince dotovat z následujících důvodů:

i.) Z hlediska terorismu není velký rozdíl mezi Fatáhem a Hamásem. Obě hnutí mají své teroristické frakce, které podnikaly útoky proti Izraeli. Proto byla chyba financovat Fatáh jenom proto, že je politicky pragmatičtější. (Mezi oběma hnutími je přirozeně velký rozdíl: Zatímco Fatáh se spíš podobá klasickým sekulárním nacionalistickým hnutím 19. a první poloviny 20. století, je hlavním cílem Hamásu vytvořit náboženský stát a podobá se tak spíše různým muslimským bratrstvům, existujících v sekulárních nebo polosekulárních státech).

ii.) Argument s chudobou Palestinců také příliš neobstojí. Jistě, ve srovnání s naší životní úrovní je jejich životní úroveň velmi nízká. Je však vyšší než u mnoha desítek milionů muslimů v Afghánistánu, Pákistánu, Indii, Bangladéši nebo Súdánu. Připomeňme na tomto místě také skutečnost, že při OSN existují dvě organizace pro uprchlíky: jedna pro Palestince a druhá pro zbytek světa.

Karikatura jako politikum čili kulturní neporozumění

Naše kauza bývá někdy interpretována jako další doklad střetu dvou kultur, té sekulární a té náboženské. Nemůžu se v této souvislosti ubránit pokušení, abych neparafrázoval slova súdánského ministra zahraničí, který celou situaci velmi trefně charakterizoval (ovšem v rozhovoru pro západní média). Řekl, že pramenem nedorozumění je především skutečnost, že lidé v mnoha zemích třetího světa jednoduše nedokážou pochopit nezávislost médií. Prostě se domnívají, že dánské noviny vyjadřují oficiální mínění dánské vlády. Odtud můžeme snad porozumět oněm útokům na velvyslanectví a bojkotům. Jistě lze tento postoj pochopit u indonéského instalatéra, ale že se v podobném duchu vyjadřuje i předseda Islámské nadace v Brně Hasan Muneeb "Bojkot je zcela v pořádku..." nebo "Dánská vláda udělala chybu, protože nedokázala karikatury odsoudit" (LN. 4.-5.2. s.3) je už zarážející a vzbuzuje vtíravou otázku, jestli panu Muneebovi dochází, že se ocitl v Evropě a ne v nějaké wahábitské "Utopii".

Kontroversi můžeme pochopit i z jiného úhlu pohledu. Mnozí totiž upozorňují na skutečnost, že Araby uráží vtip v evropských novinách, zatímco arabský tisk (především ten blízkovýchodní) je plný daleko nechutnějších antisemitských vtipů. Ostrá arabská reakce je možná důsledkem zmíněné skutečnosti: vtip je zde totiž chápán jako propagandistický nástroj politického a ideologického boje, neslouží pro zasmání, nýbrž k posílení nenávisti. Proto jsou také autoři Mohamedova vtipu obviňováni z probouzení nenávisti a islamofobie, i když sami tvrdí, že jejich vtipy měly naopak ukázat, nakolik jsou dánští muslimové integrovaní do majoritní společnosti, že nejsou žádní "jiní", žádná "chráněná zvěř" a že i oni tedy mohou být terčem našich vtipů (To je přirozeně pouze výmluva: muslimové nejsou zcela integrováni v žádné západní zemi, všude žijí ve vlastním ghetu). Navíc se jedná o vtipy poměrně hloupé, pohybující se někde na intelektuální úrovni normalizačního Dikobrazu.

Argumenty oněch kritiků, kteří tvrdí, že Evropané jsou schopni kritizovat druhé, ale na svoje hodnoty si "nešahají" dostatečně nereflektují následující skutečnost. Křesťanské církve jsou nejen terčem různých vtipů, ale i záměrných dezinformací, které jsou daleko nebezpečnější, protože se zdají být více důvěryhodné (viz např. "Šifra mistra Leonarda" nebo různé ideologické dějepisy z let před r. 1989). Zmínit lze především působení jistých politiků a médií, zejména některé výroky J. Paroubka ("Ti, kdo mají spojení s Bohem"), naprosto zcestné srovnávání křesťanství s marxismem -- od některých křesťanů i nekřesťanů, či přinejmenším velmi podivné články publikované na BL v době papežovy smrti -- viz. články Š. Kotrby nebo některé články převzaté z "Guardianu".

Naše kauza má v sobě i skrytou ironii. Právě ve Skandinávii měli Palestinci zřejmě největší podporu v Evropě a tak možná mnozí Skandinávci v sobě musí cítit určitou trpkost, kterou ještě stupňují nešťastné výroky mnohých muslimských představitelů, jež lze chápat jako nepokryté útoky na svobodu tisku, jež je ve Skandinávii asi stejně posvátná jako pro ně postava Mohammeda.

Martin Škrabraha čili metoda, antisemitismus a geopolitika.

Nemohu zde pochopitelně kriticky zhodnotit všechny na BL již publikované příspěvky k danému tématu, proto jsem si vybral ten ze svého hlediska nejzajímavější. Je jím článek M. Škabrahy "Civilizační retardace a katalyzátory modernosti". Vybral jsem si ho především proto, že se na rozdíl od mnoha jiných publikovaných příspěvků snaží o širší záběr dané problematiky a také pro některé důležité skutečnosti, které podle mého vyžadují upřesnění případně odmítnutí, poněvadž hrozí nežádoucím zkreslením celé diskuse.

Ještě než k nim přejdu, chci zde krátce pokusit analyzovat Škabrahovu interpretační metodu, protože nám to lépe umožní pracovat se samotným textem. Ta je v zásadě celkem jednoduchá a příliš se neliší od postupů jiných mladých poněkud radikálněji naladěných myslitelů. V zásadě spočívá v tomto: Vezmete nějakou velmi obecnou a hodně schématickou teorii, nejlépe mladého Marxe, tu pak obalíte chytlavými sociologickými interpretacemi a celé to podáte fenomenologicko-derridovským jazykem, který danou teorii spolehlivě uchrání před jakýmikoliv falsifikačními snahami. Výsledkem takového postupu pak zdůvodníte prakticky cokoliv: teorii tříd stejně jako válku v Iráku, anarchofeminismus stejně jako čínskou zahraniční politiku Nebudu tedy polemizovat se Škabrahovými teoreticko-metodickými východisky, neboť by si to vyžádalo samostatný článek. Zaměřím se spíše na několik zavádějících nepřesností v jeho článku. Škabraha píše, že:

"Hlavní předpoklad pro snesitelné řešení napětí mezi Západem a muslimským světem však z naší strany spočívá v důsledném překonávání rasistických, postkolonialistických a neo-antisemitských (tj. antiarabských) projevů".

Škabraha se zde v souladu se svou argumentační strategií pokouší mást své čtenáře tím, že zavedeným pojmům ("antisemitismus") dává nový sémantický obsah. Částečně má pravdu, i Arabové jsou semité, bohužel jimi není většina muslimů. Přimlouvám se tedy za to, aby místo "antisemitismu" nebo "neo-antisemitismu" hovořil raději o "islamofobii" tak, jak je to běžné v západních masmédiích. Nepřesnému označení "antisemitismus" ať zůstane jeho tradiční význam.

Uvedená Škabrahova věta vyjadřuje jeden z jeho typických názorů - proti její intenci lze však namítnout následující:

Můžeme se sice v praktické politice (nebo spíše v naší rétorice) snažit překonávat různé kulturní stereotypy, ale vždy nám zůstane právě stereotyp kulturocentričnosti. Snad nikdo z nás nepokládá za rovnocennou euro-pacifickou (euro-atlantickou) demokracii s politickými systémy kdekoli jinde. Křesťan se nemůže vzdát výlučnosti své zvěsti, ale ani marxista, fenomenolog, či strukturalista nebo pozitivista/scientista či hlubinný ekolog nepokládají muslimský světonáhled za rovnocenný -- a tedy věří v superioritu společnosti, v níž mohly vzniknout jejich názory paradoxně jakkoli kritické vůči této společnosti samotné.

Tyto Škabrahovy názory ve zhuštěné obráží nešťastnou potřebu téměř všech levicových a části liberálních kruhů za každou cenu hledat pokud možno jednoznačný obraz nepřítele. Dochází k tomu prostřednictvím distance od všech pozůstatků dosud "nevykoupeného" světa: kolonialismu, kapitalismu, "amerického imperialismu" a všech složek evropského ducha, v nichž alespoň vzdáleně cítí náboženské přesvědčení nebo ideu národa. Pro tyto osoby, které v součastné době v Evropě ovládají média -- a tedy veřejnou debatu -- je Izrael přirozeným nepřítelem, neboť v sobě ve zhuštěné podobě kombinuje všechny uvedené nešvary.

Krátce se zde vyjádřím ještě ke Škabrahovým geopolitickým úvahám. Zdá se, že mi poněkud uniká, jakou souvislost má se součastnou krizí Írán; možná že své reálpolitické úvahy do daného kontextu Škabraha vložil jenom proto, aby vzbudily polemiku, což se mu ostatně podařilo, jak vyplývá i z jeho další reakce na tuto polemiku (viz článek Je vůbec možný "židovský stát"?). Bohužel, jak se ukazuje, jeho metoda v případě geopolitiky selhává víc než je obvyklé. Je to markantní zvláště na jeho úvahách o významu atomové zbraně pro moderní svět:

1) Americké použití atomové zbraně: Škabraha má částečně pravdu v tom, že bylo i odstrašující -- president Truman neměl o svém ruském spojenci zdaleka takové iluze jako jeho naivní předchůdce. Ke konečnému schválení použití zbraně však došlo především z vojenských důvodů: američtí stratégové spočítali, že by je invaze do Japonska stála kolem milionu mrtvých, což by při poměru ztrát v bojích o Iwojimu a Okinawu odpovídalo asi 15-20 milionům Japonců. Pro obě strany cena příliš vysoká... Asi je zbytečné Škabrahovi připomínat, že muslimský svět už atomovou zbraň získal a zdá se, že to za ta léta jeho sebevědomí nijak nezlepšilo.

2) Současná kontroverse okolo Íránu není kvůli jeho hrozbě pro Izrael, který Evropa tak jako tak už dávno odepsala resp. nikdy neakceptovala. Silná evropská angažovanost v děních kolem Íránu napovídá, že jde o víc. V dnešní době jsou totiž íránské strategické rakety pravděpodobně schopny doletět do jižní Itálie a předpokládá se, že v horizontu několika málo let budou moci pokrýt celou jižní Evropu. Evropa rozhodně nemá chuť na účast v další studené válce, navíc s daleko nevyzpytatelnějším protivníkem. Protože však nemá vůli nastalou situaci řešit vojensky, bude muset onu špinavou práci opět udělat Izrael, případně USA. V této souvislosti se mi zdá, že oni Škabrahou tak vysmívaní američtí evangelikálové mají občas víc rozumu, než jimi opovrhující evropští cynici...