Spousta myslitelů, nejen na levici, má tendenci uvažovat ve zjednodušených rovnicích "kapitalismus = osobní prospěch = sobectví = zuřivá rvačka o nedostatkové zdroje = nejtvrdší přežívají = po slabých se bezohledně šlape = běda, kdo zakolísá", a pak malují strašáka na zeď, a kladou jej do slzavého protikladu s další rovnicí "lidskost = altruismus = společné vlastnictví výrobních prostředků = péče = láska" atd., z čehož pak samozřejmě vyplývá, že zastánci tržní ekonomiky jsou v zásadě sobečtí burani a otrokáři, zatímco oni sami obhajují tu lepší část lidstva.

Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Pomiňme teď tu druhou sérii rovnic, a soustřeďme se na tu první.

Představa, že nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout trvalého osobního prospěchu, je sobecké chování k ostatním, je tak neuvěřitelně nereálná, že aby jí člověk uvěřil, musí být opravdu intelektuál.

Platila by jen tehdy, pokud by ekonomika připomínala něco jako Sazku - čas od času by někdo zničehonic vyhrál 100 milionů a pak by se už nemusel do smrti o nic starat.

V takové situaci by se skutečně vyplatilo nebrat žádný ohled na druhé. "Vítězství" ve finanční hře by bylo jevem víceméně nezávislým na tom, co dělají druzí, a jakmile byste jej jednou dosáhl, opět byste se o druhé už nemusel starat.

Ve skutečné moderní ekonomice je ovšem jedinec velmi slabé stvoření. Jeho eventuální cesta nahoru se většinou sestává ze stovek až tisíců jednotlivých obchodů, obchodků, dohod a plnění. Na druhé straně těchto obchodů, obchůdků a dohod jsou samozřejmě taky lidé, a tito lidé mají paměť. Podrazy a podvody si člověk pamatuje obzvlášť dobře a dlouhodobě. Mnoho takto uražených lidí se pomstí při první vhodné příležitosti, která se naskytne. Většinou se nenaskytne, ale někdy ano; a mezi lidmi navíc existuje velké množství různých více či méně formálních informačních kanálů, kterými se zkušenosti šíří velmi rychle. Není náhoda, že když se dva přátelé sejdou někde na kávě, polovinu času stráví probíráním svých zážitků s jinými lidmi - je to určitá forma prevence před "naletěním" nějakému prevítovi.

Takové prostředí z dlouhodobého hlediska nahrává spíše spolupracujícím než podvádějícím typům hráčů. Člověk, který se dá na kariéru sobce a podvodníka, může dosáhnout i dosti značného prospěchu, ale začas shledá, že mu hoří půda pod nohama; protože podle zákonů pravděpodobnosti dříve nebo později "obere" oběť, která je schopna zorganizovat odvetu nadstandardních rozměrů.

V transformačních letech, ve kterých komunistická ekonomika přecházela do tržní, se vyrojilo větší množství podvodníků, ale podstatná část už nosí vězeňský mundúr a další část se musela urychleně přesunout do zahraničí, čímž jsou aspoň vyloučeni z příštích kol ekonomické hry. Tato pravidla ostatně neplatí jen v ekonomice. Obzvlášť poučný může být raketový pád společenského postavení u jednoho našeho bývalého premiéra, který morálkou právě neoplýval.

V této souvislosti bych rád vyzval čtenáře, aby si zrekapitulovali svoje okolí za posledních 10 let a zavzpomínali na své známé v roce 1996, a na to, kde se tito známí ocitli v roce 2006.

Možná bude zajímavé sledovat korelaci mezi oním primitivním sobectvím a pozdějšími vážnými problémy. V onom dávném roce jsem znával nezanedbatelné množství lidí, kteří jezdili v naleštěných mercedesech a měli morální kvality žumpy. Ti z nich, kteří dnes ještě žijí, řeší o 10 let později docela vážné problémy - firmy skončily v konkurzu, trestní rejstříky se plní, jejich domovy navštěvují exekutoři, rodiny se rozpadly. Sem-tam se někdo zastřelil, jiný zas prožil takovou krizi, že se stal lidštějším jedincem. Samozřejmě, na jejich místo nastoupili další primitivové, ale dá se očekávat, že jejich činnost skončí podobně.

Poznámka na závěr:

Schopnost dlouhodobě spolupracovat neznamená ještě nutně vysoký a všestranný morální profil. Proto kromě poctivých obchodníků mají vysokou šanci na úspěch i dobře organizované mafie, které mohou být jinak zcela bezohledné vůči nezúčastněným osobám. Ale i tyto mafie musejí být organizované opravdu dobře, v tom smyslu, že aspoň mezi jednotlivými příslušníky musí panovat téměř absolutní důvěra.

Příklad za všechny - hlavním důvodem, proč Cosa Nostra přežila 80 let pronásledování americkou policií, je neporušitelný princip omerty. Není asi třeba rozebírat, že primitivně sobečtí bandité, kteří jej porušili, měli mezi Sicilany jen velmi krátkou služební kariéru. A rovněž netřeba rozebírat, že na jednu Cosu Nostru připadají desetitisíce malých mafií a spolčení, které skončily hromadným zatýkáním.