Pobouření a pocit ublížení, které nejspíš pocítil každý muslim, chápu. Násilná reakce mnohých muslimů na první pohled pochopitelná není. Ony karikatury nebyly zveřejněny vládami příslušných zemí. Kolektivní zloba, navíc podepřená dlouho živeným odporem k Západu, se obrátila špatným směrem. Ale jiným směrem se nejspíš obrátit nemohla, protože ambasády jsou pochopitelně po ruce a protože naši muslimští bratři mají jinou představu o fungování médií a o jejich vztahu k státu.

Ano, rozdíly mezi oběma civilizacemi jsou značné. Západ jakoby nechápal, co muslimům na malůvkách vadí, muslimové mají mlhavou představu o tom, co je to nezávislost médií. Právě z důvodu těchto a mnohých dalších kapitálních rozdílů mezi oběma kulturami mám zato, že jedna k druhé by měla přistupovat s co možná nejvyšší mírou citlivosti. Otištění oněch karikatur bylo snad projevem svobody slova (nebo svobody tisku) a nebylo snad v rozporu se zákonem, byl to však akt velmi vzdálený jak zdravému rozumu, tak úctě k druhému. Nerozumný byl tento čin zvláště v atmosféře nedořešeného izraelsko-palestinského sporu, v ovzduší šoku způsobeném 11.zářím, v době, kdy Írán hrozí pokračováním svého jaderného programu a kdy situace v některými západními zeměmi napadeném Iráku je stále nejistá. Neuctivý byl tento akt proto, že hanobí něco, co jiný považuje za svaté.

Odhlédněme nyní od problému karikatur a podívejme se na celou věc z obecnější perspektivy. Mám zato, že základním elementem jakéhokoli mezilidského vztahu je úcta k druhému. Ne proto, že je to můj příbuzný, přítel nebo známý, ale z toho prostého důvodu, že je to lidská bytost. Už proto bych se měl k druhému chovat tak, abych mu neubližoval, abych ho nezraňoval. Myslím, že se jedná a poměrně základní vzorec chování a způsob přístupu k lidem. Člověk, který činí něco, čím druhým ubližuje nebo je zraní, působí rozkladně, v lepší případě se ocitne v naprosté izolaci, v tom horším si proti sobě všechny znepřátelí.