Pozoruhodné je také, že hlavní střet se odehrál mezi předsedou sněmovního výboru pro zahraniční politiku, sociálním demokratem Laštůvkou a ministrem zahraničních věcí ve vládě, vedené sociální demokracii, lidovcem Svobodou. Mezi poslanci obou vládních stran nešlo přitom o otázky předvolebních politických manévrů, ale o zásadní problematiku celostátního zájmu, o zahraniční politiku českého státu. To mne zarazilo.

Ještě silněji jsem zareagoval na odpověď ministra zahraničí, která zcela zřejmě ignorovala znepokojení předsedy zahraničně-politického výboru a - po mém soudu - také zájmy českého státu a jeho občanů.

Předseda výboru Laštůvka se zřejmě ministrovou odpovědí spokojil. Hlasováním pak se stanoviskem ministra Svobody vyjádřili v podstatě souhlas kromě komunistů zástupci všech ostatních stran. To mne, ač nejsem a nikdy jsem nebyl komunista, doslova nadzvedlo, pak jsem se ale znovu posadil, abych čtenáři připomněl, že zahraniční politika českého státu se vykonává také jeho jménem a v jeho zájmu a že není tak úplně nedůležité jak. Mám ale čím dál větší pochyby o tom, zda český stát vůbec nějakou promyšlenou, definovanou, vládou a parlamentem projednanou a přijatou zahraniční politiku má. Jiná otázka pak bude, jestli se mi taková česká politika líbí, nebo ne, ale k tomu bych se mohl -- jako každý jiný občan -- vyjádřit a zkusit to ovlivnit. O co jde?

Už delší dobu je svět zaplavován náznaky informací o tom, že zpravodajská služba USA (CIA) z různých států unáší osoby, které podezírá z terorismu, letecky je přepravuje nad územím jiných států a v zemích, v nichž neplatí právní řád USA, je buď CIA vyslýchá sama, nebo je předává orgánům těchto krajin, o nichž se předpokládá, že používají při výsleších prostředky, z hlediska mezinárodního práva ilegální. To jsou vážná obvinění, o to vážnější, že se týkají vlády a vládních orgánů Spojených států amerických, země nepochybně demokratické a svobodné, ve světě známé také tím, že vystupuje na obranu demokracie, svobody a lidských práv občanů všude na světě. Pochybuji, že by její konfliktní vystupování imponovalo třeba Uzbekům, nebo Číňanům. Je to dnes také země našich blízkých spojenců a vedoucí síla Atlantické aliance NATO, jejíž jsme členy. Česká republika byla opakovaně zmiňována mezi státy, nad nimiž se přelety uskutečňovaly, dokonce měla letadla ve službách CIA přistávat na českých letištích.Ve středu 13 prosince se v PS PČR jednalo a hlasovalo o vládní předloze týkající se přeletů a průjezdů cizích armád českým územím a v té souvislosti předseda parlamentního výboru pro zahraniční politiku žádal ministry zahraničí a obrany o ujištění, že na území ČR nebudou přistávat utajená letadla s vězněnými lidmi, protože to by bylo v naprostém rozporu s mezinárodními závazky, které ČR přijala.Poslanec Laštůvka také žádal, aby vláda věnovala této otázce mimořádnou pozornost a aby poskytla Sněmovně záruky, že k podobným případům v ČR nedochází.

Nejde o maličkosti.

Ministr obrany Kühnl věc odbyl jako zbytečné emoce, ministr zahraničí v duchu nedávných výroků americké kolegyně Riceové poukazoval na to, že v boji proti terorismu je nutná spolupráce zpravodajských služeb. Šéfka Státního departmentu USA v Evropě varovala, že státy, které by na tato témata chtěly vést nějaké širší diskuse, by mohly přijít o zpravodajské informace získané tajnými službami USA. Paní Rice řekla také, že její vláda se žádného porušování mezinárodních pravidel, závazků a zákonů nedopouští. Ministr zahraničí ČR se tímto ujištěním včetně pohrůžky o případné ztrátě informací ze strany USA zřejmě spokojil a doporučil to také poslancům českého parlamentu. Spokojila se také česká vláda?

Parafrázované (mnou)výroky představují několikanásobnou nehoráznost. Ze strany americké vlády ve výhružce, že nebudeme-li 'hodní`, nemusíme dostat důvěrné informace. Ale mezi spojenci je přece tok informací dvousměrný, tedy poskytujeme je i my. Oni naše informace nepotřebují? A říká nám opravdu náš spojenec, že když se budeme příliš vyptávat nebude nás, jako trest za naše dotazy, varovat před něčím, o čem se dozvěděl, že nám hrozí?

Osobně nepochybuji o tom, že zpravodajské služby USA nám poskytují jen malý zlomeček z informací, které rutinně získávají. Které to jsou, o tom rozhodují oni, ne my, na výběr nám nic nenabízejí. Chtěl bych ale věřit, že nám poskytují to podstatné, co se nás týká a co je v našem zájmu.Tolik zatím k americkým nehoráznostem vůči ČR a jejím občanům.

Pak jsou zde ovšem nehoráznosti české, vyplývající z popsaných událostí.

Spokojil se opravdu předseda zahraničního výboru Laštůvka a s ním přítomni poslanci PS PČR kromě komunistů, s odpověďmi obou ministrů na jeho otázky? Jestli ano, proč? Jestli ne, čeho dosáhl? Jak se staví předseda vlády (a vláda, která, jak víme, rozhoduje ve svém celku) k takovým výkladům svých odpovědných ministrů? Ztotožňují se snad s nimi? Jestli ano, proč? Nebo míní vláda v zájmu bezpečnosti a suverenity ČR a jejích občanů ve zmíněné věci něco podniknout? Jestli ano co? Jestli ne, proč ne? Existuje vůbec nějaká definovaná a přijatá zahraničně-politická a bezpečnostní strategie České republiky? Jestli ano, mohou se občané dozvědět jaká? Jestli ne, proč ne -- týká se přece jich, nikoli nějaké (jakékoli) přechodné vlády. Znepokojujících otázek i na jinou dobu než předvánoční docela dost. A to jsem se po celý čas držel ve vyhraněném rámci 'národních zájmů`, onoho v této zemi všestranně hojně zneužívaného sousloví.

Zahraniční politika státu ale není ničím jiným než právě vyjádřením národních zájmů a cest k jejich dosažení.

Existuje ovšem i hledisko nadnárodní, či mezinárodní. Pokusím se zde velmi stručně shrnout pár argumentů, otázek i možných odpovědí, týkajících se diskutované problematiky: lidských práv a jejich porušování; boje či války proti terorismu; rozdílů mezi evropským kontinentálním a anglosaským právním, ale i sociálním názorem, včetně amerického, to vše velmi zhruba a v návaznosti k tomu, co se děje ve světě, jehož jsme součástí.

Výroky českého ministra zahraničí, Svobody v Poslanecké sněmovně lze srovnat se stanoviskem Pera Stig Moellera, ministra zahraničí pravostředové vlády pětimilionového Dánska. Spolu s ostatními ministry zahraničí EU se oba zúčastnili nedávného setkání s americkou kolegyní, ale na rozdíl od Svobody Moeller připustil, že jsou věci, na něž (my a Američané) pohlížíme různě a dodal, že platné mezinárodní právo platí do té doby, dokud není změněno. Poradce německé vlády a profesor mezinárodního práva Tomuschat, který není diplomat, ba ani politik pak otevřeně konstatoval, že mnohé aspekty amerického zacházení se zajatci, podezřívanými z terorismu představují porušení mezinárodních dohod, jež vláda USA podepsala. Je ovšem také pravda, že na své cestě Evropou americká ministryně zahraničních věcí stále zdůrazňovala, že USA respektují a budou dál respektovat suverenitu jiných zemí. Otázkou ovšem zatím zůstává, zda všech stejně a za jakou cenu.

Nutno říci, že jednoduchá řešení složitých situací neexistují. Z moderní historie lze vybrat příklady únosů a mučení, jichž se dopustily demokratické vlády a třeba s nejlepšími úmysly. Izraelci unesli administrátora tzv. konečného řešení židovské otázky Eichmanna z Argentiny aby ho doma postavili před soud.

Francouzi unesli ze Súdánu mezinárodního teroristu Carlose-Šakala a odsoudili ho v Paříži. Britové v boji s teroristickými organizacemi v Severním Irsku také ponižovali a mučili vězně při výsleších. Nová německá vláda už několik dnů hledá, jak se vymotat z problému, který zdědila po své předchůdkyni: Ta se nezastala svého občana, o jehož únosu dlouho věděla. Německý občan původem z Libanonu Chaled al-Masri nyní žaluje CIA, že ho v Makedonii unesla, pak převezla do Afganistanu, kde ho týrali a ponižovali, než údajně zjistili, že šlo o záměnu osob stejného jména a odvezli ho do Albánie, kde ho propustili.

V USA schválila vydávání vězňů do třetích zemí již vláda prezidenta Clintona, pak ovšem prezident Bush a jeho lidé vše vystupňovali v rámci toho, co nazývají 'válka s terorem`, či s Al Kajdou. Protiteroristický koordinátor EU Gijs de Vries ale zdůrazňuje existenci boje proti- na rozdíl od války s terorismem a to v rámci obrany evropských hodnot. Podobně se vyjadřují také jiní evropští představitelé.

Domnívám se, že právě zde se může nacházet nejen jazykové, ale i ideové nedorozumění, ba nebezpečí jeho případného vážného prohloubení. Žádná válka s terorismem, nedefinovatelnou to entitou, a ještě méně s relativně malou a roztroušenou organizací jako je Al Kajda prostě neexistuje. Tvrzení o jakési válce po celém světě, k tomu soukromně vyhlášené jedním (i když na světě nejmocnějším) státem je prostě nesmysl. Taková válka se nedá nikdy vyhrát, zato ti, kdo ji vyhlásili a myslí si, že ji vedou, plodně přispívají k množení terorismu. Ve světě,propojeném sítí nejrůznějších mezinárodních organizací a vybaveném vymoženostmi moderní techniky se s projevy teroru -- i organizovaného - dá bojovat, lze ho potírat. Nikoli ovšem izolovaně, nikoli v neshodě s jinými oběťmi téhož, ale s úsilím o spolupráci, o dohodu s partnerskými a spřátelenými národy a státy, nikoli v rozporu se společnými principy o svobodě a důstojnosti člověka a se společnými institucemi. Zcela zlikvidovat terorismus, jako projev individualistického rozhodování, je samozřejmě nemožné. Lidem lze zakázat vraždit a týrat jiné lidi, nelze v tom ale všem zabránit.Lze je varovat a trestat a vraždění prostě vytlačit za hranice čehosi obecně akceptovatelného.

Pokud jde o lidská práva a s nimi spojenou problematiku týrání, mučení, krutého, nelidského a ponižujícího zacházení,existují nejméně dvě mezinárodně platné normy:Evropská a mezinárodní. Díky Radě Evropy (RE), založené v západní Evropě v 50 letech minulého století, má Evropa nejpřísnější definici lidských práv včetně dodatků, týkajících se mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Druhá a méně striktní mezinárodně platná norma je vypracovaná v OSN. Ne všechny členské země ji podepsaly, některé (například USA) to učinily s výhradami. Evropská norma je pro členské státy povinná -- za mé působnosti ve funkci velvyslance při RE se členem stal například SSSR a dnes je členem nejen Rusko, ale i řada postsovětských republik; některé z nich ani neleží v Evropě. O dodržování konvence v těchto zemích mám jisté pochybnosti.

Nicméně Rada Evropy v aktuální věci také konala a pověřila vyšetřením okolností kolem únosů a přepravy unesených osob do třetích zemí švýcarského senátora Martyho. Ten ve své předběžné zprávě minulý týden informoval, že z vyšetřování v některých zemích lze soudit, že k únosům osob a jejich přepravě do třetích zemí bez ohledu na nějaké právní normy skutečně došlo.A vyšetřování, mimo jiné v Německu, pokračuje.

Pokud pak jde o evropské kontinentální a anglosaské pojetí práva, v lecčem se liší. Z hlediska těchto úvah však jde spíše o proceduru než o právní principy. Jisté je, že dnes i ve Spojeném království odmítají metody týrání a ponižování při výsleších, používané americkými tajnými službami, mimo jiné potápění vyslýchaných pod vodu, navlékání kapuce na hlavu, odmítání potravy, či naopak nucené krmení hladovkářů, bránění ve spánku a podobné praktiky.Jako příklad může sloužit zamítavý výrok Horní sněmovny na žádost britské vlády o připuštění důkazového materiálu, získaného cizími zpravodajskými službami a možná i za použití mučení. Ve svém výroku lord Bingham, bývalý nejvyšší soudce Anglie a Walesu konstatoval, že od svých nejstarších dnů se anglické zvykové právo pevně postavilo proti mučení, s poukazem, že není pouze kruté, ale také samo o sobě nespolehlivé a ponižující pro všechny, kdo se těmito praktikami zabývali.Evropané argumentují také tím, že prezident Bush a jeho lidé jakoby nechápali, že špatné zacházení s vězni může vyústit do veřejné podpory teroristických hnutí. Jde ovšem o soudcem vyslovený názor, jiný soudce, v Anglii nebo na kontinentě, může mít názor jiný. Profesor Wilkinson, protiteroristický expert na univerzitě St. Andrew u Edinburghu ve Skotsku zdůraznil, že pokud chceme zvítězit nad Al Kajdou, musíme vyhrát myšlenkový boj a ukázat, že žijeme podle jistých hodnot, které týrání odmítají.

Demokratické vlády mohou být lepší nebo horší, ba i velmi zlé. Osobně jsem se od Američanů hodně naučil a mnohé jejich vlastnosti, kterými se třeba od nás odlišují, považuji za obdivuhodné. Například jejich schopnost, nebát se otevřeně kritizovat vlastní, někdy velmi choulostivé, nedostatky. S kritikou americké politiky konec-konců první přišli američtí občané, američtí politici, americká média. Americký republikánský senátor John McCain v uplynulých dnech přesvědčil prezidenta Bushe, aby ustoupil od své pohrůžky, že bude vetovat návrh zákona, prosazovaného právě McCainem, pokud nebude pro tajné služby učiněna výjimka z úplného zákazu krutého, nelidského a ponižujícího zacházení s osobami v americkém zajetí. Možná, že jde o ukázku vítězství politického rozumu nad posedlostí politikou.

Jsou to všechno nepochybně vážné a bolestivé otázky. V naší zemi, kde alespoň bývalí disidenti snad vědí, co pro ně znamenal tzv. Helsinský proces a Helsinské hnutí,stejně jako občanské organizace, především Amnesty international, později také Human rights watch, bychom vytrvalou kritiku a obětavou angažovanost lidi doslova z celého světa pro lidi takřka kdekoli na světě, včetně amerických občanů v Americe měli vítat a nebát se podpořit.

Tuším, že to byl starý dobrý mistr pohotových replik a slovních hříček Winston S. Churchill, kdo kdysi za druhé světové války konstatoval, že Angličané a Američané jsou národy, rozdělené společným jazykem.

Dnes, kdy si spokojeně sedíme v (téměř) sjednocené Evropě a přeme se mezi sebou o miliardy Eur z rozpočtu, se můžeme podívat i o kousek dál. Uvidíme, že se také spokojeně přeme s USA -- bohatí s bohatými -- o (nejen) obchodní a subvenční miliardy, také o lidská práva a mnoho jiného. Přesto k sobě patříme a jsme si nejblíž. Dá se snad i říct, že Evropané a Američané jsou spojeni hodnotami a oceánem, které je rozdělují.

autor byl místopředsedou vlády a senátorem