Jiný můj kamarád mne zasvětil do své role šéfa, který musí hledět na rejdy svých podřízených, rovněž osvobozených novinářů v nejmenované televizi, kteří si stanovili pevnou taxu 50 000 Kč za odvysílání zprávy na přání, a slušně si tak vydělávali ke slušným základním platům, které nazývali almužnou. Například někde, na obrazovce, v tisku nebo kde už se tak sděluje, se objevila zpráva, že podnikatel Ten a Ten podvádí, krade, usurpuje své zaměstnance a vůbec. Za zmíněnou sumu se dočkal zprávy, že původní zprávy se nezakládají na pravdě, naopak pravdivá zpráva je, že nekrade, nepodvádí a své zaměstnance bere v sobotu na houpačky a za jeho peníze mlsají turecký med.

Kdybych měl začít zkoumat kolotoč úplatků v ping-pongu: politické-strany, velké koncerny, převážně bývale komunistické a estébácké a magnáti stylu Koženého a novináři, musel bych začít psát traktát o rozměru Masarykova slovníku naučného, ale bylo by to ve svém výsledku naprosto zbytečné. Především - proniknout do té džungle je obtížné, mně k tomu, abych se o takové maličkosti nezajímal, úplně postačí občasné, náhodné informace a navíc jsem přesvědčen, že česká investigativní žurnalistika má tak zanedbatelné výsledky, že se něčím podobným nehodlám zabývat.

Občas se, pomalu v přestrojení, setkám s nějakým pološíleným kamarádem, který právě publikoval jakési strašné tajemství, například že někdo z politiky měl na recepci kravatu nakřivo - a vyslechnu vyprávění o nočních telefonických výhružkách, o dobře ukryté rodině na chalupě u babičky a naříznutých hadičkách od brzdové kapaliny a konejším nešťastníka, ať šetří játra i ledviny od alkoholových sedativ a nabádám jej, aby se uklidnil - kdyby napsal něco podstatného, co by někoho podstatného podstatně ohrozilo, už by ho dávno poslali v sudu na dno přehrady.Vlastně dnes to už přijde ještě levněji. Nedávno mi bývalý bodyguard jakéhosi zahraničního podnikatele v oboru mafie, vyprávěl, že "dnes se už sežene docela běžně vražda na objednávku za pět stovek, mezi zahraničními pracovníky z různých dříve spřátelených zemí, je nouze o práci".

Vzhledem k našim osobním dost slušným zkušenostem se zájmy rozmanitých dřívějších služeb dřívějšího státu, beru jejich někdejší i nynější zájem jako součást života (sami jsme si o to koledovali) a pronásledování všeho druhu považuji za přirozenou součást života. Něco jako vzduch. A to přesně v duchu oné okřídlené historky, prý pravdivé, z psychiatrovy ordinace, kde lékař praví: "Bohužel, musím u vás konstatovat nepříjemnou diagnózu. Jste paranoik." Na to pacient: "To možná jsem, pane doktore, ale to nic nemění na tom, že po mně nejdou."

A tak mě článek v Britských listech o úplatných novinářích skutečně pobavil. V naší demokratické zemi je cosi podobného naprosto vyloučené, ale v jiných zemích , kde nemají tak mladou a křehkou, ale přesto masarykovsky upřímnou demokracii, a žijí tudíž velice nešťastně, by se třeba mohli zabývat následující, paranoidní úvahou.

Co kdyby se úplatný novinář stal součástí mechanismu -- úplatný politik, úplatný vlivný muž tajné služby, úplatný vlivný muž policie a vlivný domácí podnikatel spojený s vlivným bossem zahraniční mafie? Otázka pro děti v páté třídě školy obecné : "Jakoupak šanci má idiot, který by chtěl dojít z bodu A do bodu B na cestě za pravdou a strašlivým odhalením -- a to bez úrazu?"

Ano, milé děti, nulovou.

A navíc -- s osobní zkušenosti toho vím o úplatcích velmi málo. Jednou mi nabízeli nový vůz Audi za cenu asi tak barevné televize, jindy jsem odmítl dát komusi pár desítek tisíc za dekret na byt v Praze a jednou mi anonymní posluchač poslal v obálce 50 Kč. Dodnes nevím proč.

Co se mi zdá daleko horší než jsou ve zmíněném článku Britských listů uváděné případy nemorálnosti naší žurnalistiky, je systematická a systémová korupce diktátu peněz, který vystřídal diktát ideologie.

Jinými slovy: nepohodlné žurnalisty lze pohodlně vyřídit existenčně, i té kytarové struny je škoda. Ale jak říkám, v naší zemi se nic takového neděje, protože se nic takového dít nemůže, my máme poslance a senátory a politiky a ti by každého, kdo by se nechoval vzorně, hnali. Právě v tom se lišíme od ostatních nešťastných zemí, kde pravda nevítězí.

A co úplatků týče, pokaždé si vzpomenu na epizodu z americké filmové verze Monte Christa. Telegrafista odmítá vyslat falešnou zprávu o výsledku bitvy u Waterloo s pohoršeným výrazem: "Já jsem, hrabě, neúplatný!"

"Já se vás neptám, zda jste úplatný nebo neúplatný," řekne pohádkově bohatý hrabě,"já se vás ptám, kolik chcete."

Občas přemítám, kolik bych chtěl. Jako úplatek. A to si pro změnu zase vzpomenu na tiskovou konferenci, kde se novináři ptali jednoho z Rotschildů :"Máte tak moc peněz, že to pomalu nejde spočítat. Kolik ještě potřebujete, že jste nenechal podnikání?

Bankéř pravil s úsměvem:

"O trochu víc." A to je myslím jediná cesta, jak vymýtit korupci. Kdyby každý, kdo je uplácen, řekl -- inu, to nestačí, já chci o trochu víc.

Jenže cosi mi říká, že i tato metoda je v něčem nereálná. Jen pořád nemohu přijít na to -- v čem.