Obecně platí, že jsme k handicapovaným lidem tím ohleduplnější, čím je jejich postižení zjevnější. Největší emancipaci si u nás v posledních letech vydobyli nesporně paraplegikové, čili, lidově řečeno, vozíčkáři. Potkáváme je nejen v parcích (jako kdysi), ale i ve školách, v knihovnách atd. Mohou soutěžit na paralympijských hrách a těšit se z výtěžku dobročinných akademií, které pro ně pořádá rozhlas a televize. Mohou se uplatnit ve vstřícném divadelním kolektivu, jako se to poštěstilo Janu Potměšilovi, a dosáhnout i světového ohlasu, jako se to podařilo kosmologovi Stephenu Hawkingovi. Jejich psychické schopnosti nejsou samozřejmě nijak narušeny, a pokud se v upřímném rozhovoru vyznávají z toho, co jim ztrpčuje život, pak uváději (většinou s humorným nadhledem) dvě okolnosti: Musejí k ostatním lidem vzhlížet zdola, ze sedu, a svým vozíčkem občas rozběsňují psy.

Se vstupem do novostaveb, hlavně úřadů a kulturních zařízení, většinou nemají potíže, protože projektanti už zahrnují bezbariérový přístup do svých návrhů. Nedostupné jim naproti tomu zůstávají některé historické objekty, jejichž úpravu odmítají památkáři. Ani míst, určených pro parkování jejich aut, nemohou vždy využít, protože je často okupují svévolní řidiči. Další obtíží je pro vozíčkáře paternoster, respektive schodiště, vedoucí k výtahu; takové situace řeší použitím nákladového výtahu, čímž ovšem vyvádějí z míry místní (nejčastěji hotelový) personál.

Jestliže se postavení paraplegiků postupně zlepšuje, je to jistě dáno i tím, že si jejich nesnáze dokážeme poměrně dobře představit. Téměř každý člověk si léčil zlomeninu, která mu ztížila chůzi, téměř každý byl dočasně upoután na lůžko a téměř každý zakusil pocit podřízenosti, když ho nápor bolesti nebo těžkého předmětu srazil na kolena. Z ochrnutí se mimoto stává aktuální hrozba, neboť těsně souvisí s rozvojem techniky: Většina z nás jezdí autem, a riskuje tedy havárii, a k dalším úrazům přispívají adrenalinové sporty, oblíbené zvlášť mezi mladými lidmi. Je to vlastně paradox: Technika, která by nám měla život ulehčit, se často postará o naši invaliditu.

Svět nevidomých si naproti tomu tak dobře představit neumíme. Lidé se většinou domnívají, že ztráta zraku je největší újma, jaká může člověka postihnout, protože si vidění spojují s běžnou orientací, s odečítáním výrazu v cizí tváři, se čtením, sledováním televize, se stolováním atd. Aniž si to uvědomujeme, přisuzujeme nevidomým lidem některé přízračné vlastnosti, což je zřejmě dědictví mýtů,v nichž slepci zastávali roli věštců a hadačů (Teiresias v oidipovském příběhu nebo slepý mládenec z českých pověstí). V beletrii a ve filmech se zase setkáváme s žebráky a s návštěvníky, kteří svou slepotu jen předstírají. Ostatně i skuteční slepci reagují často na nabízenou pomoc nevrle, tedy ne s vděčností, kterou od nich očekáváme; taková reakce může být ovšem i v důsledku toho, že jsme slepci nepomohli dost obratně a uváženě (postrkujeme ho, voláme "Pozor!", místo abychom ho informovali o konkrétní překážce, atd.).

Úděl nevidomých je jistě nelehký, ale záleží do značné míry na tom, na jaké prostředí jsou odkázáni a zda se se svým handicapem už narodili nebo zda ztráceli zrak postupně, během života (to je častější případ). Ti, co jsou slepí od narození, jsou samozřejmě ochuzeni o vnímání perspektivy a barevných odstínů, ale synestézie, tj. schopnost proměnit vjemy jednoho smyslu ve vjemy jiného, jim umožňuje, aby přiřkli barevné tóny i vjemům hmatovým a sluchovým. Oblost a hranatost, hebkost a drsnost či zvuková intenzita tedy pro ně může být stejným estetickým zážitkem, jako je dejme tomu výtvarný artefakt pro vidoucího. Často se s úspěchem realizují v hudební oblasti (Jaroslav Ježek, Ray Charles, Stevie Wonder), a pracují-li v telefonních ústřednách, dokážou podle hlasu poměrně spolehlivě otipovat charakter mluvčího. S postupující ztrátou zraku se museli vyrovnávat i někteří literáti a jejich dílo tím nejen neutrpělo, nýbrž i získalo na hloubce. Například James Joyce ve svých posledních prózách obdařil jazyk skrytými, hlubinnými významy, které nás uchvacují, i když jim přesně nerozumíme.

S paraplegiky spojuje nevidomé okolnost, že stejně jako oni musejí přemáhat nástrahy prostoru. Ve známém prostředí zpravidla nestrádají; nebezpečí pro ně představuje naopak přemístěný nábytek, rozkopané ulice, reklamní tabule, vykládané zboží, provaz či drát, natažený přes cestu, strmé schodiště a nenadálý sráz, ať už na ulici či v přírodě. To je sice obecně známo, ale nedá se rozhodně říct, že by to údržbáři a upravovatelé ulic měli vždy na zřeteli. Jiné potíže nevidomých vyplývají z toho, že musejí udržet v paměti i údaje, které si mohou ostatní lidé připomenout nahlédnutím do diáře, do poznámek či do mapy; tuto svízel dokážou zřejmě nejlépe pochopit veršující vězňové, kteří se museli nebo musejí obejít bez psacího náčiní, a naučit se tedy své výtvory nazpaměť.

Existuje nicméně situace, v níž získávají nevidomí přirozenou převahu nad ostatními lidmi: Jen oni dokážou provést vidoucího nočním domem či ulicí, dojde-li k nenadálému výpadku elektrického proudu. (před několika lety se o tom přesvědčili například obyvatelé New Yorku).

Součaný svět, v němž značně převažují vizuální informace, je samozřejmě dimenzován pro lidi s bezvadným zrakem; to však v praxi znamená, že diskriminuje nejen nevidomé, nýbrž i seniory, protože málokdo si uchová ostré vidění i do pozdního stáří, kdy se musejí lidé navíc potýkat s šedým a zeleným zákalem, s šeroslepostí atd. Kolik lidí po padesátce dokáže bez obtíží vyluštit drobný tisk, užívaný na obalech potravin, v příbalových letácích u léků, v novinách, v dotaznících, na poukázkách či v úředních formulářích? Někdy to dokonce vypadá, jako by šlo o záměr: Dík tomu, že senior nedokáže přečíst petitovou informaci, může být snáze ošizen či pokutován. Slabozraký je mimoto (v zájmu přežití) vlastně nucen, aby se vydělil a označkoval: Nemá-li hůl, brýle či lupu, je automaticky pokládán za bystrozrakého, a zeptá-li se bez těchto atributů na číslo projíždějící tramvaje nebo na to, co hlásá vývěska nad úřední přepážkou, vzbudí nejspíš krajní nelibost. Citlivé začlenění slabozrakých do společnosti se tedy zatím příliš nedaří.

Porovnávat závažnost jednotlivých handicapů je samozřejmě ošidné. Paraplegik se většinou s životem na vozíčku vyrovná, ale jeho myšlenky i sny může nadlouho rozdírat zážitek osudného pádu či havárie; vrací se k otázce, zda se oné situaci dalo nějak předejít, proč postihla právě jeho apod. Nevidomého mohou zase trápit muka žárlivosti (vypovídá o tom například Olbrachtova próza Žalář nejtemnější, kde je oním žalářem paradoxně ženina oddanost). Jisté se zdá jen to, že psychické trauma postihuje častěji lidi se smyslovým defektem než lidi imobilní. S největším neporozuměním se zřejmě setkávají lidé s poruchami sluchu, protože jejich handicap je nejskrytější.

Skutečnost sice vnímáme v prvé řadě zrakem, ale sluch je jeho nezbytným korektivem. Přehlédneme-li například projíždějící vozidlo, tj. nevstoupí-li do našeho zorného pole a vynoří-li se rychleji, než jsme předpokládali, upozorní nás na ně klakson, hluk motoru či šustění pneumatik; sluchem zkrátka vnímáme, co se děje za našimi zády. Nedoslýchavý nebo hluchý člověk trpí hlavně tím, že neví, co o něm lidé vyhlašují, tj. že neví, jak o něm smýšlejí. Kdyby uslyšel jejich případnou pomluvu, obvinění nebo výsměch, mohl by na tyto ataky reagovat, nebo si aspoň uvědomit, jak se jeví svému okolí. Nemůže plně vnímat ani slova chvály či uznání; hluchý dramatik či komponista, vyvolaný na scénu, se musí spokojit jen s pohledem na tleskající ruce obecenstva. Vrátí-li se člověk se sluchovým postižením domů, musí za sebou pečlivě zamykat, protože se už několikrát dočetl o případech, kdy si výrostci nebo začínající lupiči vybrali za oběť přepadení právě někoho nedoslýchavého, a tedy víceméně bezbranného. Zabloudí-li v lese či na horách, neuslyší zurčení potoka či štěkot psa, které by ho mohly přivést k lidským příbytkům. To vše může vyústit v paranoidní psychózu.

Vědci a lékaři se samozřejmě snaží handicapovaným lidem jejich situaci ulehčit. Nevědí si sice zatím rady s porušením míchy, ale například operaci šedého zákalu už řadí k rutinním zákrokům. Výhody naslouchadel a kochleárních aparátů, voperovaných do vnitřního ucha, jsou naproti tomu sporné. Pacienty někdy zesílený šum, který provází náslech, znervózňuje a lidskou řeč v něm rozeznávají jen s obtížemi. V tomto smyslu jsou na tom hůř než slabozrací, kterým může pomocný aparát (brýle) opravit či seřídit příslušný odborník, tj. optik. Nejspolehlivějším prostředkem ke komunikaci zůstává pro nedoslýchavé nadále odezírání a prstová abeceda; učitelé, kteří přednášejí nedoslýchavým žákům, dobře vědí, jak je důležitá zřetelná výslovnost některých hlásek. Tyto dovednosti jsou pro lidi se sluchovými obtížemi důležité i proto, že nedostatek běžného náslechu omezuje slovní zásobu, podobně jako to platí o vývoji dětské řeči a o osvojení cizího jazyka.

Pojem handicap původně označoval nerovnost podmínek při sportovních utkáních (týkal se například běžeckých tratí či váhy dostihových koní). Obecný výklad zní, že je to subjektivní pocit oslabené pozice vůči okolí, způsobený objektivními příčinami. Není tato definice poněkud zavádějící? Ne každý člověk se zdravotní újmou přece pociťuje své postavení jako oslabené a ne každému handicapu předchází objektivní příčina. Bylo by docela užitečné, kdybychom k handicapům řadili i nezralost, citovou plochost a názorovou omezenost. Nejsou to sice defekty, které se dají jednoznačně klasifikovat, ale jejich důsledky jsou o to záludnější a rozkladnější.