Abychom pochopili, v jakém kontextu se rodily základní instituce amerického republikánského zřízení, musíme se podívat na dějiny západní Evropy sedmnáctého a osmnáctého století. V Evropě se tenkrát střetly síly reformace a protireformace a rodilo se osvícenectví. Pro otce americké revoluce však nebyly inspirací osvícenecké myšlenky, považovali je -- právem -- za utopii. Jejich duchovním guru byl anglický filosof John Locke a jeho teorie společenské smlouvy, podle níž panovník, suverén, nemá svou moc od Boha, ale je mu svěřena těmi, jimž vládne. Proto má vládnout s jejich souhlasem -- zejména, chce-li od nich vybírat daně.

No taxation without representation -- žádné daně bez souhlasu zástupců těch, jichž se to týká -- to je prazáklad parlamentní demokracie. V době, kdy daně platili jenom bohatí, se spolurozhodování omezovalo na ně. Když se plátci daně stali všichni občané, celkem logicky se také oni dožadovali spolurozhodování. Vývoj západní společnosti, která jako první zvládla složitou společenskou dělbu práce, jež znamenala neuvěřitelný růst produktivity a celkové bohatnutí společnosti, vedl celkem zákonitě k té tolik skloňované "občanské společnosti", tj. společnosti, která nebyla organizována podle vrozených privilegií, ale členěna do tříd, do nichž bylo možné se zařazovat podle zásluh.

Jakou roli v tom hrálo náboženství? To je stále předmětem sporů. Max Weber, jeden z nejvýznamnějších světových sociologů, napsal slavnou esej o podílu protestantské etiky na vzniku moderního kapitalismu. Weber v ní svazuje kalvínský náboženský koncept vyvolenosti, totiž že vede-li tvrdá práce, odříkání, šetrnost a výkonnost k pozemskému blahobytu, je to důkazem Boží přízně, se vznikem kapitalismu. Esej je to pozoruhodná, ale není přijímaná bez námitek. Navíc se zabývá ekonomickou stránkou kapitalismu, nikoliv vztahem náboženství a politiky.

Locke vycházel z jiné zkušenosti: psal své eseje na konci sedmnáctého století, sto let po krvavé Bartolomějské noci, v níž francouzští katolíci vyvraždili jen v Paříži na 3000 protestantů včetně nejvyšší šlechty, po děsivé třicetileté válce, jež zcela zpustošila Evropu, na konci století, které bylo i v samotné Británii poznamenané krvavou občanskou válkou, v níž hrály podstatnou roli náboženské spory.

Lockovi připadal nanejvýš nemravný princip "čí je vláda, toho je i náboženství", který byl přijat v roce 1555 po náboženských válkách v Německu na sněmu v Augsburku. Tvrdil, že víra je věcí svědomí, tedy nejhlubšího vnitřního přesvědčení člověka, a proto se vymyká panovnické moci. Jeho koncept náboženské tolerance vychází z evidentního faktu, že násilí ve věcech svědomí vede k pokrytectví, nikoliv k opravdové víře. Proto Locke náboženství z politiky vyjímá: politická, tedy vládní moc podle něj může toliko tvořit zákony na ochranu a regulaci majetku, ve veřejném zájmu vynucovat jejich dodržování a nedodržování trestat až smrtí. Jinými slovy, politická moc byla vnější, nemohla měnit svědomí člověka.

Pro Locka byla vláda založená na racionální smlouvě. Běžný politický provoz proto zahrnoval racionální přezkoumávání výhod, dohadování a smlouvání. Lid měl podle něj právo vládce svrhnout, pokud se domníval, že smlouvu neplní. Ovšem smlouvat ve věcech svědomí nejde. Člověk, který se považoval za protestanta, jím nemohl být na 90 či 10 procent. Logicky náboženství se muselo z politického prostoru stáhnout do soukromí. Upozorňuji, že se tím neznehodnocovalo, naopak, jedině tak se mohla uchovat důstojnost člověka a svoboda jeho svědomí ve společnosti, která už neměla sdílenou vertikálu a pro niž bylo nemožné donutit všechny své členy k jednomu způsobu komunikace s Bohem.

Teprve na tomto půdorysu můžeme pochopit, proč v americké ústavě nenajdeme zmínky o náboženství. Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti, jeden z otců zakladatelů a třetí prezident USA, byl vášnivým stoupencem totálního oddělení státu a církve. Prohlásil jednou, že při posuzování, je-li jeho soused dobrým republikánem, nesmí záležet na tom, věří-li v žádného nebo ve sto bohů. Těžko si představit ostřejší formulaci, která náboženství vykazuje z politické scény.

Jefferson a otcové zakladatelé tím uchovali v USA náboženství živé, nezkompromitované službou státní moci, k čemuž propojení oltáře a trůnu nutně vede. Vždyť to z vlastní zkušenosti dobře známe. Je proto s podivem, proč se tolik křesťanů, ponejvíce katolíků, znovu a znovu privilegovaného postavení církví dožaduje, když si tím církev koleduje pouze o potíže. Vidíme to na každém kroku: církev prý není spolkem zahrádkářů -- jistěže ne, ale to musí sama předvést, ne si nechat udělit privilegia politickým sborem. Spory o charity, o katedrálu atd. stále ukazují, jak málo autentické roli církve ve společnosti rozumíme.

Vraťme se však na závěr do USA: oživlé náboženské zanícení části americké společnosti vnímá celá řada Američanů s velkým znepokojením. V USA uplynulo od jejich založení spousta vody a důvody, které otce - zakladatele vedly ke striktnímu oddělení náboženství od státu, už nejsou mnoha lidem jasné. Ozývají se hlasy, které volají po tom, aby se stát nestyděl za "pravou víru".

Prezident Bush je takovým hlasům velmi nakloněn. Jestli tomu dojde, jestli se Amerika vzdá jednoho ze svých nejcennějších vynálezů a podkope principy, na nichž dosud spočívala. Důsledkem může být, že se americká společnost ještě hlouběji rozštěpí, v zahraniční politice USA se nebudou projevovat jenom nesnášenlivé neokonzervativní postoje, které těžce poškodily prestiž USA ve světě, ale střet s radikálním islamismem může svět přivést na práh nových náboženských válek.