Malajsijci, Malajci a etnický paradox

Byla jsem kamarádkou ujištěna, že Malajsijci jsou neobyčejně přívětiví lidé a mluví dobře anglicky. Asi hodinu poté, co se letadlo zvedlo nad Vídeň, mne oslovila ošátkovaná paní sedící vedle mne, nabídla mi jídlo své dcery (pravda, holčička vypadala lépe živená než já) a po přistání mne přivítala ve své zemi. Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z toho, že jsem za jedenáct a půl hodiny obletěla notný kus zeměkoule, když mne do svého vozu naložil taxikář a už jsme ujížděli směrem k farmě. Chlapík mne za asi půlhodinovou cestu stačil seznámit s tím nejlepším z místní flóry (byl nadšeným pěstitelem květin) a varovat mne před ovocem zvaném durian, které chutná ještě hůř než páchne.

Na úvod své cestovatelské reportáže si dovolím ctěné čtenářstvo seznámit s několika reáliemi. Malajsijskou federaci tvoří Malajský poloostrov (součást asijské pevniny) a provincie Sabah a Sarawak na severním Borneu. Osobně jsem se pohybovala pouze na území poloostrova, hlavní motivací pro tuto volbu pro mne byla zdejší absence malárie. Od konce 13. století byla země pod nadvládou Thajců a v roce 1402 byl na poloostrově založen sultanát Melaka, který o sto let později dobyli Portugalci, jež byli posléze vystřídáni Holanďany. V roce 1768 se v Pinangu (kousek pod Thajskem) usadila Britská východoindická společnost a distingovaní Angličané svou přítomností "poctili" samozřejmě i prosperující Melaku. Za II. světové války byla země okupována Japonskem a v roce 1957 získala nezávislost na Velké Británii. Měla jsem možnost zúčastnit se letošních oslav nezávislosti na náměstí Merdeka v Kuala Lumpur, kde byla samostatnost vyhlášena a s údivem jsem musela konstatovat, že na rozdíl od našince Malajci tyto oslavy stále intenzivně prožívají.

Malajsie je Světovou bankou řazena mezi rozvojové země s vyšším středním příjmem, ovšem nízká nezaměstnanost, čistota, bezpečnost, dobré silnice, fungující hromadná doprava, moderní prostředí metra a mrakodrapy v Kuala Lumpur, kde jsem za deset dní pobytu potkala jen dva žebráky, alespoň v mých očích nic moc "rozvojového" nenaznačovaly. Nebyla jsem ale samozřejmě všude, a tak nemohu situaci zhodnotit přesně. Zajímavostí je, že tento stát nikdy nepřistoupil na ekonomické recepty Mezinárodního měnového fondu a ačkoli byl v letech 1997-98 taktéž zasažen asijskou ekonomickou krizí, vzpamatoval se z ní podstatně rychleji než jeho sousedé.

Etnické složení Malajsie je velmi různorodé a obyvatelstvo se souhrnně označuje za Malajsijce. Malajci, kteří sem přišli kdysi dávno z území dnešní Indonésie, tvoří většinu a jsou muslimové. Rodiny jsou konzervativní a naprostá většina žen a dívek nosí šátek, velká část chodí v tradičních pestrobarevných volných košilích a dlouhých sukních, některé však i v džínách a tričku. Muslimská víra je pro etnické Malajce povinná a je uvedená v občanských průkazech. I když vládní instituce její dodržování příliš striktně nekontrolují, také zdejší policie musí vykazovat činnost a tak mi manžel kamarádky vyprávěl např. o příležitostných zátazích v diskotékách velkých měst a zatýkání mladých Malajců pro "nemuslimské" chování. Pravdou je, že líbající se mladé a šťastně zamilované na ulici nepotkáte, i držení se za ruku je již docela na pováženou.

Asi třetinu populace Malajsie tvoří zde již po řadu generací žijící a převážně buddhističtí Číňané, místy splývají s malajskou populací (takto například vzniklo zcela specifické etnikum Baba Nyonya čerpající z obou kultur). V minulosti to byli šikovní obchodníci a rychle se vypracovali na hospodářskou elitu země. Vláda Malajsie se proto velmi nešťastným způsobem rozhodla pozvednout ekonomickou úroveň "domácích" Malajců. Číňané sice nemají žádné povinné náboženství, ale nepožívají sociálních výhod, jejich podniky nedostávají státní dotace, důchody se pohybují na minimální úrovni, existují pro ně kvóty na univerzitách apod. Díky tomu došlo v minulosti k etnickým nepokojům. V současnosti je situace sice klidná, Číňané (alespoň ti, které jsem potkala) však nadávkami nešetří. Prakticky je nepotkáte na oslavách nezávislosti, v policejním sboru, ve státních úřadech nebo v armádě. Chvílemi mi připadalo, že Malajsii tvoří dva odlišné světy -- ten malajský hlavní a čínský paralelní.

V podobné situaci jako Číňané jsou i Indové (hinduisté, křesťané nebo sikhové) tvořící necelých deset procent populace Malajsie. Prapůvodní obyvatelé jsou však zcela jiní - jedná se o kmeny souhrnně se označující jako Orang Asli (tedy "původní lidé"), kteří mi naopak spíše připomínali kudrnaté Papuánce a jež stále vedou svůj tradiční více či méně kočovný život v pralese, nemusí konvertovat na islám a i přesto se těší státní podpoře. A s výčtem etnik stále nejsme u konce -- v minulosti do Pinangu přišli za obchodem i arménští Židé, v Melace stále žije portugalská menšina, setkat se lze i s Barmánci a dalšími Asijci. K tomu je třeba přičíst dělníky, hospodyňky a chůvy z Filipín, Indonésie nebo Thajska pracující zde za levný peníz.

Se svým pestrobarevným složením obyvatelstva se Malajsie vyrovnává způsobem, který lze označit za velmi paradoxní. Na jedné straně se v muzeích, turistických centrech a jiných oficiálních místech člověk setká se silně propagovanou náboženskou i etnickou snášenlivostí a kulturní všehochuť je jedním z největších lákadel této země. Přístup vlády k Orang Asli by také mohl být příkladem pro země, které se svými prapůvodními obyvateli zacházejí nevybíravě. Pokud ovšem nahlédneme pod poklici nablýskaného multikulturního kotlíku, setkáme se s ekonomickou perzekucí ne-muslimů a náboženskou kontrolou muslimů. Malajsijská vláda je v podstatě polodiktatura a realita v této zemi je někdy méně dokonalá a veselá.

Procestovala jsem již řadu zemí Evropy a podívala se i do Střední Ameriky, avšak nejpříjemnější a nejusměvavější lidi jsem potkala právě v Malajsii. Nikde jsem se hned od začátku necítila tak doma a opečovávaná jako zde. Samozřejmě, že na první pohled bylo jasné, že nejsem místní, a tak jen co jsem seděla dvě minuty na špatném nástupišti a čekala na vlak, hned přiběhl zaměstnanec a upozornil mne, že určitě chci jet do Kuala Lumpur a musím proto změnit nástupiště. V Kuale jsem se zase nešťastně motala ve velkoměstském provozu a s vidinou národního muzea se snažila dostat přes několikaproudou silnici. V ten moment mne zastavil řidič autobusu, který před muzeem obvykle parkuje. Naložil mne do svého prázdného vozidla, cestou mi ukázal kostel (byl to Ind a katolík), vyložil před muzeem a popřál hezký den. Bylo mi to vše až podezřelé, o to více, že nikdo za své služby nechtěl žádné nedobrovolně dobrovolné příspěvky. Avšak v Malajsii je turista host a o toho je třeba se postarat -- jak mi později sdělili místní známí, není tato ochota mezi Malajsijci samotnými tolik běžná.

Velmi příznačná pro cestování v této zemi je velká chuť místních navazovat kontakty. Lidé se neustále ptají, odkud pocházíte a pravda, Česká republika je zde neznámým pojmem a s Československem jste na tom jen o něco málo lépe. Avšak známý zlínský podnikatel zanechal stopy svých bot i v Malajsii, a tak stačí upozornit na zde velmi populární koncern Baťa (tedy Bata), vyvrátit všeobecně rozšířený dojem, že se jedná o firmu malajsijskou a lidé hned vědí, čemu se divit a o čem se bavit. Malajsijce také zajímá počasí v Evropě, jak je u nás draho, jak dlouho trvá let a na oplátku chtějí vědět, jak se vám u nich líbí. Obzvláštnímu zájmu se těší otázka víry a chvílemi pro mne bylo velmi komplikované vysvětlovat, že v naší zemi je většina obyvatelstva ateistická. Někdy jsme se také bavili více do hloubky a obecně jsem získala dojem, že západní konzumní styl života je zde značně nekriticky přijímaný a obdivovaný.

Zůstaňme ještě chvíli u náboženství, to je totiž na Malajsii jednou z nejzajímavějších věcí. Země je oficiálně muslimská, a tak jsem si před odletem lámala hlavu s oblečením. Starosti se ukázaly jako neopodstatněné, v ničem jsem se neomezovala a nikde jsem neměla problémy. Lidé zde jsou velmi přátelští, ale ne vlezlí. Na rozdíl od Kostariky jsem se nemusela bránit neustálým dotazům na své soukromí a na rozdíl od některých míst Řecka nebo Itálie obtěžování ze strany místních machistů. Nevím, je-li to způsobené právě silně zakořeněnou vírou, ať už muslimskou nebo jinou, ale zdrženlivost u mužů a absence přisprostlých sexistických reklam mi byla velmi příjemná. Své samozřejmě vykoná i státní cenzura, a tak ačkoli Cosmopolitan se prodává i zde, Eminem v televizi svým obvyklým způsobem nadávat nemůže a poprvé v životě jsem shlédla cenzurovaný americký akční film. Jedná se o další paradox, jak mi vysvětlil můj kriticky smýšlející místní kamarád indického původu (se kterým jsem se mimochodem seznámila v Praze během protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu) -- na jednu stranu se vláda tváří tolerantně a vychází Západu vstříc (bohužel spíše v tom špatném slova smyslu), na stranu druhou si ani nechce rozhněvat klér.

I když jsou např. muslimský a buddhistický životní styl zajisté velmi odlišné a etnika se ve smyslu manželství mezi sebou příliš nemísí, opravdu se mi líbila tolerance mezi lidmi samotnými. V muzeu islámské kultury v Kuala Lumpur jsem narazila na Indy a Číňany, v buddhistických chrámech není ničím zvláštním potkat malajské rodinky na výletě a dokonce jsem se při takové příležitosti v Pinangu seznámila se 78letým muslimským turistou Mohamedem z indické Mumbaje. Stařík byl navýsost příjemný a komunikativní a po nějaké náboženské nesnášenlivosti ani stopy.

Člověk se však v Malajsii nemusí seznamovat jen s Asijci. I zde jsem si ověřila, že batoh Gemma funguje jako to nejlepší poznávací znamení. S Láďou z jihu Čech jsem se potkala ve vlaku cestou z biofarmy, vystoupili jsme v městečku Kajang a zašli na džus. Povyměňovali jsme si cestovatelské zkušenosti (Láďa to vzal opravdu maximalisticky hlavně přes Indonésii a vyhradil si na své toulky pět měsíců) a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že v Kuale na české ambasádě potkal manžela mé kamarádky, který tam pracuje. Svět je opravdu malý... S Láďou jsme se sice v Kajangu rozloučili, ale to jsem ještě netušila, že se za dva týdny potkáme znovu v jeskyních Batu, skalním hinduistickém chrámu několik kilometrů severně od Kuala Lumpur.

Na biofarmě

Organizace WWOOF (wwoof.com.au) zprostředkovává pobyty na organických farmách, kde za jídlo a nocleh vypomáháte asi šest hodin denně. Seznámíte se s místními poměry a lidmi a také se něčemu přiučíte. Já už umím například sázet sóju, sklízet sladké brambory nebo upravovat kompost. G&K Organic Farm padesát kilometrů jižně od Kuala Lumpur byla založena v roce 1994 a má rozlohu čtyř hektarů. Pěstuje se zde na šedesát druhů ovoce, zeleniny a bylinek. Farmu založil Gan, Malajsijec čínského původu, a o dva roky později přijela na návštěvu Kazumi, která zde již zůstala. Gan vystudoval zemědělskou univerzitu a než se vrhl na biozemědělství, měl zcela konvenční a "chemickou" farmu. Kazumi je původně počítačová programátorka z Tokia, která -- nespokojená se svým dosavadním uhoněným způsobem života -- se vydala hledat alternativu a našla ji právě zde. Tento veganský manželský pár zaměstnává několik místních Číňanů a asi patnáct Indonésanů, příležitostně vypomáhají dobrovolníci z celého světa. O pokoj jsem se dělila s Japonkou Shizu, která zde strávila tři týdny.

Hned první den si mne na paškál vzali Lin Bee a Chan, čínští manželé bydlící ob dveře a seznámili mne s místními poměry a zejména rybníkem. Tato vodní nádrž na farmě slouží ke sběru vody z blízké džungle, jež se používá na zavlažování a složitým filtračním systémem se z ní vyrábí pitná voda. Kromě toho je docela velký, dá se v něm plavat a po pracovním dni stráveném pod tropickým sluncem mi přišel více než vhod. Lin Bee a Chan se o nás se Shizu starali velmi pěkně a jeden volný den jsme využili k celodennímu výletu a navštívili část rozrostlé Chanovy rodiny na malajsijském venkově, sirné lázně v městečku Alor Gajah (ale čtyřicetistupňová voda mne v tom vedru moc nenadchla) a koloniální město Melaku.

Nejkouzelnější však byli indonéští zaměstnanci, z nichž kromě rozesmáté a hlučné Tini nikdo neumí pořádně anglicky. Přistoupili jsme tedy na dorozumívání se "rukama nohama" a zejména úsměvem, protože ten je zde hlavním komunikačním prostředkem. Každý den jsem vypomáhala někomu jinému, někdy Lin Bee a někdy Indonésanům. Vrhla jsem se do práce velmi energicky, první tři dny se večer nemohla ani hýbat a poté mi došlo, že není třeba se honit. Hlavní instrukcí, kterou jsem u nové práce vždy dostala, bylo "slowly, Alice, slowly" (tento anglický výraz pro "pomalu" zde ovládá každý) a co hodinu zazněl povel "relááák, relááák", který jsem časem rozluštila coby "relax, relax", a poté mi došlo, že znamená "pauza, pauza".

Na řadu přišlo cigárko či doušek vody. Během přestávek nebo i práce došlo také na společenskou konverzaci, a tak jsem devatenáctiletého Arifa (nejmladšího obyvatele farmy) naprosto konsternovala výpovědí, že ve svém požehnaném věku šestadvaceti let nejsem vdaná. S uchechtaným Imronem jsme se během sázení salátu podobné zeleniny jménem sawi navzájem učili malajsky a česky, malajština je totiž navlas podobná indonéštině. A tak už vím, že mravenec je "semut" a komár se řekne "nyamuk". Skoro nebylo dne, kdy bych se po práci nevrátila s výslužkou v podobě papáje, okurky nebo náruče plodin, jež ani nemají český ekvivalent, a během přestávky mne občas někdo přikrmil něčím sladkým. Shrnuto a podtrženo -- měla jsem se velmi dobře.

Nechybělo však ani vzdělávání, Gan nám totiž průběžně vysvětloval principy zdejšího biofarmaření. Protože Gan a Kazumi jsou buddhisté, nesmí se na farmě zabíjet vůbec nic a ochrany požívají i hlemýždi s krásně pruhovanými domečky. Aby nechodili na salát nebo sawi, zahání se na záhonech rozhozenými vypálenými mušlemi, které půdu obohacují vápníkem, a šneci se jí potom vyhýbají. Podobné finty existují i na jiné škůdce. Alfou a omegou dobře fungující biofarmy je samozřejmě kompost, zde tedy tři komposty úctyhodných rozměrů. Jejich provoz je opravdu vědou. Je zapotřebí správného složení (vhodné je samozřejmě co nejvíce "bio"), teploty a péče v podobě občasného promíchávání a přídavku vhodných komponent. Čím lepší kompost, tím zdravější plodiny. Cílem biofarmy je produkce za co nejmenších energetických vstupů a produkce odpadů, a tak se i na mulčování místo nerozložitelného igelitu používá nasekaná tráva a noviny se recyklují a slouží coby kapsy, do kterých se balí zrající plody ovocných stromů, aby je nechodili ozobávat ptáci. Obecně se dá říci, že ovoce a zelenina zde rostou za nulového ošetření chemikáliemi a minimálních energetických nároků, zato však vyžadují intenzivní lidskou práci. A tak jsme hodně času trávili pletím, pletím a zase pletím.

Stejně ohleduplný, jako je jejich přístup k přírodě, je vztah majitelů farmy k zaměstnancům. Průměrná levná indonéská pracovní síla si v Malajsii vydělá za měsíc asi čtyři sta ringgitů (necelé tři tisíce českých korun), což je polovina platu malajsijského továrního dělníka. Indonésané z farmy dostávají podle výkonu zhruba osm set ringgitů plus ubytování a zde vyprodukované potraviny zdarma, maso a vejce si příležitostně přikupují sami. Navíc zde na rozdíl od mnoha svých krajanů nepracují na černo a jsou tudíž pojištění. Svým výdělkem podporují rodiny doma na Jávě, kam se jednou za několik let jedou podívat. Hospodaří vcelku samostatně a každá pracovní skupina má své vyhrazené záhony a úkoly, které ve vlastní režii plní. Největší radost má Gan z těch zaměstnanců, kteří u něj pár let pobyli, našetřili peníze a po návratu domů založili vlastní biofarmu. Třem z nich se prý docela daří. Dobře se na farmě mají ale i dobrovolníci, jednou týdně se jim Gan a Kazumi věnují a vyvedou je do okolí na krátký výlet a večeři. Kromě toho je Kazumi výtečná kuchařka, a tak jsme občas jedli také u nich doma.

Málokdy člověk potká lidi, kteří se opravdu řídí tím, co hlásají. Gan a Kazumi jsou ztělesněním dobrovolné skromnosti a ohleduplného vztahu k přírodě i lidem. Své ideje si samozřejmě nenechávají pro sebe a šíří je pomocí osvětových aktivit přímo na farmě, kde je zvídavá veřejnost vítaná. Problémy mají snad jen s financemi, jelikož jimi vyprodukované potraviny jsou samozřejmě dražší než ty obyčejné a malajsijských bio-zákazníků je pouze omezený počet. Kromě toho nemá farma (protože je provozovaná Číňanem) nárok na jakékoli státní subvence. Přesto se drží nad vodou a poskytuje asi dvacet kvalitních pracovních míst. Nelíbila se mi jen jedna věc -- Gan se odmítá jakkoli zajímat o světové dění a souvislosti. A tak ačkoli na místní úrovni jde všemu na grunt a farma je v podstatě dokonale fungujícím a trvale udržitelným mikrokosmem, zcela rezignuje na politické a hospodářské souvislosti problémů, jež se jej také dotýkají.

Sumaterská mlha

Jednoho rána jsem se na farmě probudila a zjistila, že okolní banánovníky zahalil opar. Po dešti ale ani stopy. Mlha nemizela, naopak v dalších dnech houstla a nebylo vidět ani sluníčko. Tato situace se zde opakuje každé léto, kdy se na blízké Sumatře vypalují lesy. Tento rok se však jednalo o nejhorší stav za posledních sedm let a trval deset dní. V Kuala Lumpur se zavíraly školy, lékaři měli plné ordinace astmatiků a na letišti klesla viditelnost na jeden kilometr.

Něco podobného jsem doposud neviděla a také mne rozčílily informace z novin, které si tentokrát dokonce dovolily být kritické a rozebíraly politiku ministerstva životního prostředí, jež sice provedlo odbornou studii o složení "mlhy", odmítlo ji ale zveřejnit. Znečištění ovzduší zplodinami z nekontrolovaného pálení biomasy je závažným problémem a jihovýchodní Asie je v tomto ohledu jedním z největších znečišťovatelů atmosféry na světě. V Malajsii se to však příliš neřeší, obyvatelstvo o zdravotních rizicích ví absolutní minimum, mlha je už pro něj spíše stoicky přijímaným každoročním folklórem a pouze se nadává na Indonésii. Ta se brání argumentem, že některé firmy, které na jejím území lesní porosty vypalují, jsou malajsijské. Vlády si problém mezi sebou přehazují jako horký brambor, Země mezitím přichází o další lesy a lidé si otravují plíce.

Prales Taman Negara

Národní park Taman Negara byl založen v roce 1938 a zabírá rozlohu 4 343 čtverečních kilometrů. Nachází se v srdci Malajského poloostrova a jeho vývoj nebyl po dobu sto třiceti miliónů let ničím přerušen. V současné době je domovem pro 14 500 druhů kvetoucích rostlin a stromů, 600 druhů ptáků, 210 druhů savců, 150 druhů žab, 140 druhů hadů (naštěstí jsem nepotkala ani jednoho), 80 druhů ještěrek a nespočetný hmyz. Mezi jeho nejznámější, ale zřídka shlédnutelné obyvatele patří sloni, nosorožci, tygři a leopardi.

Výlet do této exotické oblasti jsem pojala zcela konvenčně a zaplatila si u místní cestovní kanceláře kompletní balíček, abych si toto prostředí "odzkoušela". Vstupní "cestou" do pralesa je řeka Tembeling, po které se lodičkami dostanete na místo určení. V pralese lze stanovat, bydlet v jednoduchých chatkách nebo i v jednom z několika hotelů. Už samotná plavba po řece byla velmi zajímavá, minuli jsme rybáře a vodní buvoly na kraji džungle a již v samotném národním parku koupající se dívčiny Orang Asli s barevnými šátky místo plavek.

Bez průvodce bych si na drandění po pralese netroufla a ten náš byl sympatický, vysvětloval řadu věcí. To víte, že stromy v Malajsii nemají letokruhy? Nemění se zde totiž roční období a tak rostou neustále. Podnikali jsme půldenní výlety do okolí k netopýří jeskyni, termitišti, malému vodopádu, závěsné cestě v korunách stromů, ze které vidíte prales ze zcela nové perspektivy a na kopec s krásnou vyhlídkou. Jednou jsme se na procházku vydali i v noci. Takto jsme viděli spoustu zajímavého hmyzu, např. dvaceticentimetrové strašilky a slíbena nám byla také tarantule bydlící ve stromu kousek od tábora, ta však zrovna nebyla doma. Měla jsem i čest s pralesní pijavicí. Zajímavé je, že kousnutí této malé příživnice vůbec nebolí, zato krve z rány teče docela dost. Jednoho rána jsme také potkali dva domorodé lovce v červených trenýrkách a cigaretou v koutku úst, jež se vynořili z houští, pozdravili se s průvodcem a zamířili ke svým chýším.

Taman Negara, stejně jako jiné turisticky atraktivní a zároveň chráněné oblasti, se samozřejmě potýká s nadměrným přílivem lidí. Na druhou stranu turisté poskytují místnímu obyvatelstvu potřebná pracovní místa. A tak si spíš myslím, že než se turismu bránit je třeba jej usměrnit a v pralese se chovat co nejšetrněji. Pobyt v něm nás totiž také učí a motivuje k ochraně přírody a právě tato možnost se mi zde zdála málo využitá.

Dojmy z Kuala Lumpur

V roce 1857 založila skupina čínských horníků v blízkosti soutoku řek Klang a Gombak osadu. O sto padesát let později se zde tyčí mrakodrapy dvoumilionového hlavního města Malajsie. V Kuala Lumpur žádné historické centrum nenajdete, můžete se však procházet po staré čínské čtvrti, navštívit řadu mešit nebo několik rozlehlých parků, poučit se o historii a kultuře této země v muzeích, najíst se v jedné ze skvělých a levných restaurací, jen tak se dát s někým na ulici do řeči, prolézt tržiště nebo podniknout výlet do okolí, které také nabízí zajímavé momenty.

Posledních deset dní jsem strávila v Kuala Lumpur u české kamarádky a její rodiny, kdy jsme spolu konečně prodiskutovaly naše dojmy z této země. Obě sdílíme nadšení zejména z přívětivé povahy Malajsijců a výtečného jídla a na druhou stranu nás rozčiluje přebujelý automobilismus a všudypřítomná ledová klimatizace v tomto velkoměstě. Kamarádka má dvě dcerky a libuje si v parcích, kde holky mohou skotačit na skvělých prolézačkách, na druhou stranu se širokým dvojčecím kočárem po úzkých a ne vždy přítomných chodnících většinou daleko nedojde. Kuala je totiž noční můrou pro chodce.

Velkým podnětem pro nás samozřejmě byl pobyt v muslimské zemi a postavení zdejších žen. Ačkoli je malajsijská společnost velmi tradičně založená, a to napříč všemi etniky, ženy obvykle pracují, mají pouze dva nebo tři potomky, často jim pomáhají chůvy a na rozdíl od Čech na dětských hřištích potkáte i nejednoho tatínka. Některé zahalené Malajky nám připadly velmi elegantní. Alespoň u mne šlo u šátku o optický zvyk a pozitivní je, že malajská móda stále ponechává určitý prostor individualitě každé ženy. Zcela neelegantní a neindividuální jsou však manželky a dcery muslimů ze Saúdské Arábie, kteří sem létají na prázdniny a za levnými nákupy. Ženy chodí celé v černém, v nejlepším případě jsou vidět oči a ruce, zatímco muži se západnímu a zcela nemuslimskému stylu oblékání vůbec nebrání. Pro mne extrémní případ dvojího metru. Zde se však již vracím k A-Kontra 2/05, kde se toto téma obšírně diskutovalo.

Kamarádce jsem před odletem slíbila, že se za rok za ní podívám znovu. Spoustu míst jsem totiž ještě nestihla navštívit, na farmě je vždy řada nevyplených záhonů a o Malajsii zatím zajisté nevím vše.

psáno pro časopis A-Kontra