Opravdu netuším, jestli je třetí světová válka na spadnutí, jak píše Darius Nosreti. S jistotou však mohu tvrdit, že mi při čtení titulku jeho článku spadla čelist, a to až někam do přízemí. Protože nejsem pravidelným čtenářem Reflexu, našel jsem si nejprve původní Tikovského článek a musel jsem uznat, že Nosreti má, pokud jde o kritiku Tikovského, v mnohém pravdu, i když v jiných věcech - řekněme - poněkud přehání.

Ale po pořádku. Začněme zkoumáním pravděpodobnosti zapojení USA do další války. Ať je Bush jaký chce, nejde o samovládce a jeho popularita prudce klesá - a to zejména kvůli válce v Iráku. Na druhé straně vykonává své poslední funkční období a tak se na veřejné mínění nemusí už tolik ohlížet. Jenže nejde jen o vztah řadových Američanů k prezidentovi. Například zákonodárci se musejí velmi starat o pravděpodobnost svého znovuzvolení, tudíž nemohou veřejné mínění ignorovat.

Podle zákona War Powers Act má prezident povinnost "vždy, když je to možné" úmysl nasadit americké ozbrojené síly v zahraničí předem konzultovat s Kongresem. V něm ovšem panuje velká nespokojenost s Bushovým postupem v Iráku, dokonce i mnozí jestřábi tváří v tvář stavu armády volají po okamžitém stažení vojsk.

Americká armáda složená z profesionálů se již déle než rok potýká s naprostým nedostatkem zájemců o službu. Zatímco dříve si mohla vybírat, dnes bere doslova každého a ještě to nestačí. Nováčkové prodělávají jen individuální výcvik, což se po příchodu k jednotce projevuje na její soudržnosti. Národní garda, druhořadý ozbrojený sbor tradičně určený jen k nasazení na území USA, byla poprvé poslána do zámoří. Přísun dalších sil však problémy nevyřešil, protože velitelé jednotek si stěžují zejména na odchody zkušených důstojníků a poddůstojníků, kteří jsou duší každé menší jednotky. A právě menší jednotky nesou největší tíhu boje proti místním povstalcům. Většina americké pozemní armády a námořní pěchoty tedy nutně potřebuje pauzu a patrně důkladnou reorganizaci. 

Už je také jasné, že zpravodajské informace vedoucí k útoku na Irák nebyly ani zdaleka adekvátní. Představitelé Kongresu se v této souvislosti jasně vyjádřili, že napříště budou všechny zpravodajské podklady velice přísně zkoumat, než se rozhodnou pro souhlas s nasazením amerických ozbrojených sil v zahraničí.

A abych nezapomněl: Američané vděčí Íránu za to, že radikální šíítské milice zastavily boj proti nim a místo toho infiltrovaly policii (cvičenou i českými instruktory), pod jejímž pláštíkem vesele terorizují sunnitskou populaci. U této "bohulibé" zábavy ale nemusí zůstat věčně. A kongresmani to určitě vědí.

Dostane Bush svých šedesát dnů?

Konsensus v Radě bezpečnosti OSN, který by vedl k rezoluci posvěcující útok, patří do fantastické literatury, ne do zpravodajství nebo komentářů.  A koalice ochotných by se tentokrát ještě více scvrkla. To dále oslabuje šanci amerického prezidenta přesvědčit Kongres.

Bush má ovšem možnost využít paragrafu 4 zmíněného zákona a pokusit se realizovat útok na Írán bez dohadování s parlamentem i bez vyhlášení války -  tak, aby netrval déle než šedesát dnů. To se mu technicky snad podařit může, ovšem až po dokončení evakuace Iráku, kterou kategoricky požaduje izraelský vojenský historik van Creveld. (Viz jeho zásadní článek, o němž už Britské listy informovaly. O van Creveldově rozsudku nad Bushem ve Forwardu se široce psalo, většina komentátorů už si ale jaksi nevšimla, že týž autor prosazuje privatizaci U.S. Army jako cestu k efektivnějším okupacím...)  Po zahájení náletů by v Iráku nejspíš vypuklo protiamerické šíitské povstání s životností poněkud delší než dva měsíce...

Nasazení velkých pozemních jednotek v Íránu stejně nepadá v úvahu, Bush by  se tedy musel spoléhat převážně na letecké a raketové údery, po nichž by válku prohlásil za skončenou. Někteří experti tvrdí, že se to dá stihnout asi tak za tři týdny. (Jsou to ti samí, co v roce 1999 předpovídali zhroucení Jugoslávie za několik dní?) Pokud by náhodou šedesát dnů nestačilo, je tu ještě možnost prodloužit toto období o třicet dnů, jestliže to vyžaduje bezpečnost nasazených jednotek. Ale pokud naopak Kongres dospěje k názoru, že neexistuje dostatečný důvod k válce, může ještě před uplynutím šedesátidenní lhůty vydat rezoluci, která prezidenta coby vrchního velitele vyzve, aby americké jednotky stáhl. V takovém případě má prezident povinnost řídit se rozhodnutím Kongresu.

Pokud Kongres po uplynutí zmíněné lhůty nevyhlásí válku, povinnost stáhnout jednotky plyne automaticky ze zákona War Powers Act.

Shrňme: buď Bush přesvědčí Kongres, že je třeba vyhlásit Íránu válku, nebo riskuje, že rozezlení zákonodárci kdykoliv od začátku bojů (ale nejpozději před uplynutím poloviny šedesátidenní lhůty) vydají rezoluci, která bojovou činnost ukončí.

Ohledně pravděpodobnosti, že Bushovi projde první varianta, by se nejspíše měl vyjádřit někdo, kdo sleduje dění v USA přímo odtamtud. Mě se to na základě zpravodajství  New York Times a Washington Postu nezdá  pravděpodobné. Válka v Iráku potrvá ještě dlouho a Kongres patrně bude chtít stoprocentní záruky, že další "blesková válka" neskončí stejně vleklým a vyčerpávajícím bojem, nebo že dokonce nezhorší již tak prekérní situaci pozemních jednotek nasazených v těsném sousedství cílové země.

A jestli se Bush pokusí využít šedesátidenní lhůty (pokud není dočista šílený, před evakuací Iráku  to neudělá), může nakonec utržit velmi nepříjemnou porážku v Kongresu.

Za všechno může Ahmadínežád

Jsem přesvědčen, že Tikovského článek v Reflexu představuje bezprostřední reakci na opakované blábolení íránského prezidenta ohledně likvidace Izraele. Kromě tvrzení o íránském špionovi v roce 2003 údajně matoucím USA (toto tvrzení Nosreti velmi přesvědčivě vyvrátil) totiž Tikovský nepřišel s žádnými informacemi, které by nebyly minimálně půl roku známy.

 Ahmadínažádovy slovní útoky na Izrael jsou samozřejmě naprosto nepřijatelné a nelze je odbýt průpovídkou, že pes, který štěká, nekouše. Íránský prezident nepřijal žádné politické rozhodnutí, které by nějak směřovalo k uskutečnění jeho nápadu. Avšak když se svezl na protiizraelské vlně, povzbudil tím i ty, kdo o likvidaci Izraele skutečně usilují. Hnutí Hamas, jehož případné vítězství v lednových volbách hrozí destabilizovat izraelsko-palestinský mírový proces, je pod silným vlivem Teheránu, jehož příspěvky tvoří údajně až pětinu příjmů těchto radikálů.

Myslím, že se íránský prezident pokouší záměrně podpořit vznik krize v Izraeli, která by odvedla pozornost od íránského jaderného programu. Nebozí Palestinci, kteří v minulosti již tolikrát připomínali Aladina leštícího nesprávnou lampu, tentokrát patrně doufají prosadit maximální požadavky s pomocí Íránu. Jako by nepochopili, že až půjde do tuhého, jejich "spojenec" je nechá na holičkách jako všichni jeho předchůdci. Jako by neviděli, že alternativou politického kompromisu a postupné deeskalace konfliktu jsou jen masakry a deportace, vůbec ne naprosté vítězství nad sionismem.

Ahmadínežáda by za jeho výroky měl stihnout osud někdejšího rakouského prezidenta Waldheima, tj. měl by být mezinárodním společenstvím prohlášen za personu non grata. Vojenský útok na Írán však mezinárodní společenství z tohoto důvodu neautorizuje. Patrně neuspěje ani volání po vyloučení Íránu z  OSN. Myslím, že je to dobře, poněvadž jen tak zůstane zachována minimální šance na změnu íránské zahraniční politiky.

Jestliže se nemýlím a Tikovského článek je velmi odvážnou spekulací o možných důsledcích výroků íránského prezidenta, není důvod sdílet Nosretiho přesvědčení, že některé části textu jsou psychologickou přípravou na útok. Nevíme, zda se americký útok vůbec připravuje. Plány jsou jedna věc a jejich uskutečnění věc druhá. Hershem odhalený scénář útoku může být autentický, ale ani sebepropracovanější plán neobejde otázku své politické průchodnosti. Ruská federace má například studii jaderného bombardování všech velkých měst v ČR a zatím není důvod myslet si, že se pokusí něco takového provést.

Třetí světová válka?

Připusťme na chvíli, že se Bushovi přes všechny potíže podařilo prosadit útok na Írán. Co v takovém případě udělají dvě mocnosti, jejichž zatažení do konfliktu podle Nosretiho hrozí - tedy Čína a Rusko?

Je pravda, že ČLR se připravuje zaútočit na Tchajwan, a že možná čeká na vhodnou příležitost a záminku. Vázanost velké části U.S. Navy v Perském zálivu a nevyhlášená válka proti Íránu, kde má Peking obrovské investice především v plynárenském průmyslu, by takovou příležitost a záminku mohly přinést. O moc  víc se ale od Číny z vojenského hlediska čekat nedá. Leží daleko od Íránu a její schopnost vyslat vojska do zahraničí (force projection ability) je velmi omezená. Mohla by ovšem začít poskytovat materiální podporu protiamerickým uskupením v islámském světě, podniknout hackerské útoky na  klíčové sítě Pentagonu a tak podobně, ale otázka je, zda by chtěla eskalovat konflikt i v době, kdy by dosáhla svého (Tchajwanu).

Co se týče Ruska, pokus podřídit strategické jaderné síly letectvu a následně je zredukovat v devadesátých letech neprošel. Udržování jaderné parity s USA je ale tak nákladné, že modernizace konvenčních sil probíhá pouze s vynaložením velmi omezených prostředků. Jinak řečeno: konvenční síly ruské armády nejsou po technické stránce ani zdaleka v nejlepším stavu a snad kromě některých leteckých a protiletadlových systémů nejsou co do kvality srovnatelné s těmi americkými.

Pokud by začal útok na Írán, Rusové by svému quasispojenci (platí dohoda o technické spolupráci ozbrojených sil) patrně poskytli významnou pomoc formou dodávek výzbroje, ale do samotných bojů by se jistě dvakrát nehrnuli.

Dá se tedy očekávat, že těžiště bezprostřední reakce Ruska a patrně i Číny by leželo v diplomatické rovině. Tyto země by zmnohonásobily úsilí zformovat protiamerickou koalici a začaly se mnohem intenzivněji připravovat na možný vojenský střet s Američany. Prohlášení o tom, co by se pak s Izraelem a Sýrií stalo nebo nestalo do roku 2012, ale prosím ponechme těm, kdo se fantazírováním na toto téma živí. Každopádně by došlo k prudkému zhoršení mezinárodních vztahů a nějaká velká válka by v dlouhodobém výhledu skutečně vážně hrozila.

Nicméně k tomu, abychom útok na Írán odmítli, strašáka třetí světové války nepotřebujeme. Úplně stačí uvědomit si, jaké problémy by takový útok způsobil v izraelsko-palestinských vztazích, v islámském světě a v jaké krizi by se asi ocitla Evropská unie rozpolcená na proamerické a profrancouzské státy. Kromě toho by útok zničil pouze technická zařízení, ale nikoliv know-how, takže v delší perspektivě by problém íránského jaderného programu stejně nevyřešil. Je třeba buď širšího politického řešení, nebo invaze. Tu ale nemá kdo provést. Do takového vojenského nesmyslu se opravdu nikdo nehrne.

Ti, kdo předpokládali, že invaze do Iráku bude mít v islámském světě dominový efekt, měli vlastně pravdu. Spletli se jen v jednom: místo šíření demokracie došlo k šíření chaosu a nestability. To bude bohužel velmi pravděpodobně pokračovat i bez další války, kterou Bush patrně neprosadí, ale na niž se údajně připravuje Izrael. Podle amerických expertů na takový úkol nemá dostatečnou vojenskou kapacitu. Izraelští generálové ovšem jejich názor nesdílejí, jak s odvoláním na loňské sympozium v Netanye píše v Haaretzu Ze'ev Schiff.

Jestli se Izrael v březnu rozhodne zaútočit na Írán a skoncovat tak nejen s obohacováním uranu Teheránem, ale i s umírněnou palestinskou reprezentací, pak se bohužel, obávám se, nebude ptát na názor ani Bushe, natož Nosretiho nebo mě.