Zeď byla příjemně omšelá a sváděla zřejmě vždycky k popisování a tehdy na ni psali začínající autoři a začínající milenci rozličné verše a vzkazy.

Některé básně byly básně, jiné básničky a někdy šlo o dost podivné výrony poetických duší, nejčastěji se opakovalo volání trpícího básníka, jenž vyzýval ostatní, aby netrhali motýlům křídla, vždyť oni pak pláčou.

Svět, zpívali kdysi ve Večerním Brně, je stará počmáraná zeď a jak já k tomu přijdu, chci se stát umělcem hned teď a při tom, hrome, neudržím v ruce křídu... Ale křídu udržel kdekdo a kdo neměl křídu, škrábal hřebíkem.

Nápisy se překrývaly jako archeologické vrstvy ve všech dostupných technikách, déšť, slunce a mráz je rozmazávaly a utvářely prostor pro nové. Nad tím se klenul krásný platan a na druhé straně zdi se konaly koncerty a hrálo divadlo. Byl to ironický, ale zasněný svět. Tenkrát jsem ještě netušil, že popsaná zeď je výrazem touhy mladé generace po něčem Vyšším, po tom Smyslu, ergo tedy po nějakém pánubohu.

Ironie může být mimo jiné tvořivým korektivem, nebo také obranou proti hysterické vášnivosti. Ironie ale není totožná s parodií.

Jedna část generace osmdesátých let založila svou poetiku výhradně na parodii; parodie bývá velmi zábavná, ale dřív nebo později se vypotřebuje, nejpozději spolu s parodovaným. Generace se ukázala být výkonná, nadaná, snad i pracovitá, stvořila několik skupin a velmi úspěšných a slavných divadel, ale jen nevalně schopná vytvořit něco jiného než právě parodii, nová, vlastní, autentická témata na svět nepřivedla.

V původu toho se nacházela velice silná nevíra ve slovo: setkávali se kolem sebe tak často s absurdním žvástem, se zbezvýznamněním slova, nesmyslností textu, až si ho přestali prostě vážit. Nepřipadalo jim nutné vyjadřovat svůj životní pocit slovy. I tato zdánlivá rezignace na obsah byla výrazem touhy po nějaké spiritualitě, nějakém jiném obsahu. Hledání vyššího smyslu ve vlastní banalitě, i když ukryté pod posměchem a ironií, bylo zřetelné. Narazili ovšem na téměř nepřekonatelnou bariéru, když pak měli přestat ironizovat a měli přinést sami cosi svého. Nic opravdu vlastního nikdy nestvořili. Navíc propadli sebevzhlíživosti, která nutně vede k opakování se.

O ironii píše například jeden z jejích králů Thomas Mann, že je velmi významným a důležitým prostředkem; umožňuje odstup od materiálu, aniž by nutně musela přerušit emotivní spojení, ironizující autor může, ba dokonce musí vytvářet novou kvalitu, vážnou hodnotu, už proto, aby ironie byla vůbec rozpoznatelná. Naproti tomu parodie nemůže existovat bez parodované předlohy, sama kromě posměchu jiné pozitivní hodnoty nevytváří. Opravdoví Gogolové nebo Haškové se k parodii obvykle neuchylují, protože vytvářejí svoje příběhy, své veliké, byť samozřejmě komické, obrazy doby.

A někdy v nich sami hrají.

Dnes, když minulý režim (bože, kolik bylo minulých režimů a kolik jich ještě bude!) i jeho malostranské funkcionáře dávno odvál vítr, máme svobodu slova, jež plodí i svobodu těch ostatních vaše slova naprosto ignorovat. Také slova se stala součástí trhu slov a nevím, nevím, zda vlastně nejsou ještě bezcennější, než byly tlachy tamtěch.

Osmého prosince osmdesátého roku zastřelil jakýsi Mark Chapman v New Yorku muzikanta a zpěváka Johna Lennona před očima zděšené Yoko Ono. Den na to si dva nad Lennonem truchlící kluci z náměstí, bylo jim tak asi deset a devět let, budeme jim říkat Kuba s Danečkem, povšimli, že ve zdi Maltézské zahrady je jakási mělká nika, snad tam býval kdysi vodovod, a tato nika že trochu připomíná pomníček či náhrobní stélu. Namalovali do niky křížek, napsali tam křídou Lenon s jedním N a postavili do niky svíčku.

Osud je však potměšilá mrcha a peče souvislosti. Nedlouho na to - s Chapmanem ani Lennonem to nesouviselo - měl buď přijet do republiky Brežněv, anebo snad měl být sjezd KSČ, nezáleží na tom, ale správa města se na tuto mimořádně důležitou událost pečlivě připravovala.

Strážník či strážníci, kteří šli kontrolujíce okolo, pokládali asi svíčku v souvislosti s blížícím se Brežněvem či sjezdem za poťouchlou provokaci či za nepatřičný výraz smutku místo úřední radosti, svíčku rozšlapali a nápis Lenon rozmazali.

Netrvalo to ani dvě hodiny a někdo - Kuba s Danečkem to už myslím nebyli - postavil na místo jedné svíčky svíček několik a nápis obnovil. Nastala řetězová reakce. Za každou svíčku deset nových, za každý smazaný nápis deset lepších. Chudáci policisté museli zeď malovat i několikrát měsíčně a k velikému pobavení všech na to fasovali erární, ošklivě zelenou barvu.

Tehdejší velitel Malé Strany byl blb. Kdyby si byli policajti svíček a nápisu prostě nevšímali, asi by se nic nestalo, během týdne nebo dvou by svíčky vyhasly a na zeď by se vrátili motýli, plačící nad utrženými křídly. Všímali si ale a díky tomu vznikla nová protikomunistická tradice, kdy chování strany a vlády bylo tak stupidní, jako kdyby si je rovnou objednával třídní nepřítel.

Básničky zmizely a objevily se neumělé překlady z Beatles, citáty z Lennona, buď nepřesně překládané, anebo věty, které nikdy neřekl. "Jestliže jest mi jíti pekelným údolím, nebudu já se báti, neboť největší parchant v oudolí tom jsem já," se opakovalo nejčastěji. Ale Švejk též nikdy neřekl "To chce klid".

Děti si myslely, že režim má opravdu něco proti Lennonovi, a psaly vzkazy jako "Máte Lenina, neberte nám Lennona". Nenapadlo je, že režim vůbec netuší, kdo Lennon byl, že spíše vede boj proti sobě samému. Hledali ten Smysl, Boha a našli jednoduchý symbol. Takhle nějak musela kdysi vznikat náboženství, připojíme-li k té potřebě něčeho vyššího ještě pár epileptických vidin.

Dostojevskij měl pravdu, když nechal Bazarova uvažovat takto: je-li Bůh mrtev, potom je Bohem Bazarov. Jenže to není nic démonického, znamená to jen, že Bazarov se nemá sám před sebou na koho vymlouvat. Vlastně to je tatáž věta, kterou napsal Camus -- Statečná duše se vyrovná i se zoufalstvím.

Lidé stvořili Boha, nikoliv Bůh lidi - a ten proto nemůže být mrtev, dokud je někomu potřebný. Část populace potřebovala svatého Johna, protože představoval cosi, co toužili mít a milovat a nahrazoval něco, co neměli.

Stal se jejich přesahem. Lidská bytost potřebuje nějaký přesah, i když si to někdy neuvědomuje a nejsnazší, jednodušší než být statečný v camusovském smyslu je si opatřit vyšší bytost a nějakou formou se jí klanět. Je to pak na ní.

Představme si ty dějiny johnovské víry: čas běží, dochází k různým dějinným zvratům a válkám, dokumenty mizí a zůstává jen tradice. Johnova zeď se stane základem celé víry a okolo místa, kde stávala a kde se nalezlo několik pomalovaných úlomků omítky, je postaven ústřední chrám. Kněží johnovské církve nosí drátěné kulaté brýle a v určitém časovém odstupu střídají formy vousů a účesů.

Tradice mohutněla. Každý rok v prosinci sváděla policie s přáteli svatého Johna pouliční bitvy, včetně pendreků a zatýkání. Vodní děla se vzhledem k blízkosti vyslanectví nehodila. Hrnula se na to mládež z celé republiky. Z našich oken a z oken francouzské ambasády se na to dívali zahraniční novináři a pilně fotografovali a filmovali. I jim to připadalo divné, ani oni přesně nechápali, co se to vlastně děje. Vysvětlovali jsme jim, asi marně, že jde o konflikt zástupný.

Jednoho dne se na zdi objevil perfektně ve stylu comics namalovaný Lennon s podpisem autora "Mario Torero". V té době už měla zeď mezinárodní ohlas a návštěvníci Prahy se před ní nechávali fotografovat. Omítka ale nadále opadávala, nánosy nejrůznějších barev, s jejichž výběrem a chemickým složením si strážníci věru hlavu nelámali, bránily stěně dýchat a svatému Johnovi brzy upadla brada. Bylo to pro něj na výhodu.

Před pomalovávanou a přemalovávanou zdí (jednou zkusili policajti zdiskreditovat svatého Johna nápisem Lenon je teplouš, ale setkali se jen s tichým opovržením) posedávaly skupinky dívek, plakaly a hrály na kytaru All you need is love. Zeď se změnila v božiště a nikdo si nevzpomněl na Kubu s Danečkem, kteří se ke svému autorství nehlásili, jelikož na ně v průběhu dospívání dokonce zapomněli.

Během let vznikaly pak nové pražské pověsti; vyslechl jsem chlapce, který provázel skupinku slovenských vrstevníků, bylo nedlouho po jedné z policejních přemaleb, ukazoval jim khaki fleky na zdi a vyprávěl o Johnovi, jak měl právě tady v Praze konflikt s fízly kvůli drogám a se slzami v očích opakoval: "Tohle se přece nesmí dělat, vždyť je to památka!"

Ironie dějin pokračovala a stávala se parodií. Perestrojkový socialismus přinesl zbytečný a věru pozdní pokus zástupný konflikt odstranit a využít ke svému prospěchu. Svaz mládeže postavil na náměstí podium a nahnal na ně rozličné zpěváky, kteří lépe nebo hůře pěli Lennonovy písně.

Mládež, připravená bojovat za své náboženství a svého světce se zlou policií, naslouchala takto oficializovaným idolovým popěvkům v malém počtu a s ponurým výrazem a jaksi zmatená. Bez policie to všechno tak nějak nebylo ono. Mnozí řešili problém drobnou pouliční kriminalitou při návratu, jiní trpělivě počkali, až svazáci své podium odnesou a pak si zase sami tytéž písně zazpívali znovu a pěkně zademonstrovali: Neberte nám Lennona!

A paradoxně tentokrát měli konečně pravdu a plakali na správném hrobě.

Po převratu začali průvodci turistů se zdviženými deštníky nebo vlaječkami vodit ke zdi průvody návštěvníků a vyprávět jim o ní. This is the famous John Lennon Wall, the communists hated the Holy John and they fought against his cult. Turisté nechápali úplně přesně, co to je za absurdní historku, ale v Kafkově městě je možné ledacos.

Omítka se loupala dál. Nápisy zůstávaly necelé, ctitelů světce ubylo. Světec, který není pronásledován, má menší sílu. Maltézští rytíři (jinak pozoruhodná organizace, směs šlechty, tradice, snobů a absurdity, zároveň místy i užitečná díky zdravotnické pomoci, již poskytuje), kterým zeď i zahradu s platanem vrátili, nejprve nevěděli, co si s podivnou památkou počít, pak se volky nevolky rozhodli zeď opravit.

Divadla a koncerty zrušili už předtím, vlastně hned. Na rozdíl od někdejších velitelů ale nechtěli vyvolat nový konflikt se ctiteli Holy Johna. Stáli před úkolem pro Lady Godivu: zeď opravit a zároveň neopravit, omítka dle západního standardu, svatyně však musí zůstat. Víc hlav víc ví a našly řešení: nejprve omítnout, pak znovu pomalovat, slavnostně, najednou, s koncertem, a když se neví, kde je Mario Torero, sem s českým malířem.

Povolaný český malíř maloval dlouze a pečlivě Lennonův portrét. Musel udělat několik milionů teček, neb takový jest jeho styl, tečkovat. Pak přišla vernisáž zdi. Zněly Johnovy písně, všichni dostali piksly s barvami a zeď během odpoledne zmalovali jako nástěnku v mateřské školce. Nepřesné citace z Lennona se už neobjevily. Zato se vynořovaly sprejem nastříkané symboly tu srbského, tu chorvatského či jiného, zcela nepřípadného nacionalismu. Potvrdilo se, že obsah určuje formu a forma obsah: použití spreje vede ke zpovrchnění a zhloupnutí nápisu.

Přivádění turisté už vůbec nic nechápali, protože neměli co chápat. Nějací hlupáci po čase v noci pomalovali kresbu Lennonovy tváře žlutozeleně, takže několik měsíců vypadal ubožák jako vodník Česílko ze známé pohádky. Malíř své dílo zrestauroval, Lennon získal ještě ironičtější úsměv a malba dostala své dějiny, byla namalována, zničena, opravena...

Ironie české historie se nedala překonat - ten blbem zastřelený Lennon se stal její součástí, jako mrtvý, zvěčnělý falešným pomníkem vzniklým díky počinu jiného blba, na místě, kde nikdy nebyl a kde jeho pokažený portrét zbyl jako karikatura někdejšího příběhu.

Netrvalo to ale dlouho. Jednoho dne byla však zeď zase vojensky zelená. Ukázalo se, že tento nátěr je umělecký čin jakési skupiny, která tím chtěla na něco upozornit; výklad byl zmatečný, už proto, že umělci tohoto druhu vycházejí z teorie, že kdyby to šlo vysvětlit, nebylo by to umění. Byl to počátek jejich cesty, na jejímž konci nalezli svůj skutečný a originální projev -- zanechávají v galeriích svá lejna.

Nejprve zhnusení a vzteklí ctitelé johnovské víry posléze zase uchopili spreje a fixy a nedbajíce poselství popletených umělců, popsali a počmárali svoje božiště znovu. Jediná podstatná změna byla, že teď bylo ještě ohavnější karikaturou. Objevily se další Lennonovy portréty, jen horší, amatérštější, ještě méně se původnímu Johnovi podobající, schematičtější, jako kdyby se kráčelo nazpět dějinami umění až k jednoduchým, primitivním raně románským svatým. Něco na tom možná je...

Turisté pobíhali kolem s bedekry, kde byl vedle fotky jezulátka a baroka svatého Mikuláše také snímek Johnova portrétu na svaté zdi a vyptávali se vyděšeně, kde se tato cenná relikvie dnes nachází. Dějiny jsou na pochodu.

Dnes (2005) už nejsou na zdi vlastně žádné portréty Svatého Johna, které by stály za řeč. Zeď se nejvíc ze všeho podobá hnusné stěně staré garáže někde na periferii a turisté nechápou, proč je průvodci k té zdi vodí; dnes připomíná zeď vlastně trochu jako ty zoufalé knížky, kde se žurnalisté snaží učinit své každodenní fejetonistické či komentátorské poslužné tlachy myšlenkami či literaturou, alespoň malým kouskem věčnosti.

Jenže paměť je krutá. Zapomenutí kritici se sejdou s těmi, které sami učinili nepovšimnutými, na jednom stejném, smutném smetišti. Co jste vy, byli jsme i my. A naopak.

Kritikové mohou lomit rukama a volat k nebesům, že zeď byla pojata nesprávně, staré nemělo být smazáno, omítka neměla být opravena anebo ne takto a vůbec, nebylo s ničím zúčtováno a nic napraveno. Nebylo, neboť nemohlo. Nemělo by to totiž smysl.

Lze se na příběh dívat takto: Mrtvá, šaškovsky počmáraná zeď a za ní mrtvá, nepřístupná zahrada, kde možná někdy pár hostů johanitských fukncionářů vznešeného původu srká odpoledne čaj nebo koktejly. Vidět na ně není. Brána paměti asi není žádná slavobrána, je jako my - místy křivá, úzká a někdy široká, pokaždé jiná. A John, svatý John o ničem neví.

Ale je lépe vidět věc takto: zeď je veselá, možná méně závažná a méně smysluplná, ale funkční a veselejší, je to prostě jedna normální, počmáraná zeď, za zdí zahrada s nejkrásnějším platanem ve městě, zahrada, kde kvetou kytky a před zdí tiché a až na přemíru zaparkovaných aut romantické náměstí, kde se třepotá trikolora, připomínající jednu z prvních revolucí a kam chodí turisté se dívat na mlýnské kolo. Kuba s Danečkem jsou dospělí. Dokonce už pomalu stárnou.

A John, John není svatý a o ničem neví.

Nu a část zdi zbořila tisíciletá voda.