Každá významnější událost se stává ohniskem konkurujících si tvrzení ohledně toho, čeho bychom se měli bát. Katastrofa v Novém Orleansu po hurikánu Katrina se stala přesně takovým bojištěm o interpretaci nejrůznějších strachů. V důsledku toho vzniká ve společnosti klima intenzivní nedůvěry.

Dlouhá léta jsou rodiči nabádáni, abych nevystavovali své děti slunci, protože hrozí nebezpečí rakoviny kůže. Letos létě se naopak objevila analýza, která varuje, že děti mají nedostatek vitaminu E, když nejsou na slunci.

Z výzkumu vyplývá, že když vidí diváci v televizi záběr dítěte, očekávají negativní informaci. Tak když byli požádáni lidé, aby interpretovali fotografii muže, který objímal dítě, většina z nich řekla, že to je fotografie pedofila, nikoliv milujícího otce.

Strach v současnosti ztratil svou vazbu na zkušenost. Když je strach šířen a podporován tak promiskuitně jako dnes, vyvolává nezaostřený pocit úzkosti, který se může připojit na cokoliv. Za takových okolností strach dezorientuje a odvádí nás od našich vlastních zkušeností.

Historicky neměl strach pokaždé záporné konotace. Anglický filozof ze šestnáctého století Thomas Hobbes považoval strach za součást rozumné reakce na nové události. Ještě v devatenáctém století byl strach spojován s úctou, například v souvislosti s bohabojností.

Charakteristickým rysem strachu v současnosti je to, že má nezávislou existenci. Typická je obava ze zločinnsti. Strach ze zločinnosti je považován za vážný problém, který nutně nemá příliš mnoho společného s problémem zločinnosti. Proto se politikové a policie často snaží snížit strach veřejnosti ze zločinnosti než snížit samotnou zločinnost.

Strach z terorismu je také problém, který je zcela nezávislý na konkrétní hmotné hrozbě lidem v dané společnosti. Proto je mnoho opatření ve jménu "boje proti terorismu" ve skutečnosti zaměřeno na zvládání strachu lidí z terorismu.

Všeobecný strach z nezdravého vlivu mobilních telefonů je intepretován sám o sobě jako riziko. V Británii usoudili vědci, že tento strach samotný může vést k nemocem. Státní instituce považují strach za nezávislou veličinu. V Americe soudy projevují nyní tendenci odškodňovat strach, i když neexistuje konkrétní fyzická hrozba. Už jen strach, že by se mohlo stát něco špatného, je často považován za dobrý důvod pro odškodnění. Například se argumentuje, že lidé, kteří mají strach, že by mohli onemocnět, protože nedaleko jejich domovů má být postavena spalovna, mají nárok na odškodnění.

Politická debata se často redukuje na konkurující tvrzení, čeho se máme bát víc. Strach z terorismu, strach z dětské obezity či strach z přistěhovalců soutěží o pozornost veřejnosti. Strachu využívají aktivisté k prosazování své agendy.

Strach je často vyjadřován formou stížnosti na určitou osobu, jako "Bush mě opravdu děsí". Je ironické, že právě tímto odmítáním Bushovy politiky strachu vytváří stěžovatel vlastní verzi téže perspektivy tím, že poukazuje na to, jak děsivý je vlastně prezident.

Politika strachu má tak mocnou rezonanci ve společnosti v důsledku toho, jak je dnes individuální osobnost definována z hlediska duševního zdraví. Lidé jsou prezentováni jako jednotlivci, kteří nemají emocionální zdroje k tomu, aby se vyrovnali s problémy života.

Z nedávné rozsáhlé zprávy o důsledcích Černobylu vyplývá, že exploze reaktoru způsobila méně než 50 úmrtí. Navzdory tvrzení, že nakonec zemřou tisíce lidí, celková zpráva je pozitivní. Nebylo zjištěno poškození plodnosti u postiženého obyvatelstva, ani nevznikly genetické znetvořeniny. Avšak zpráva samozřejmě zdůrazňuje, že velkým problémem v případě Černobylu je duševní zdraví postižených lidí.

V soukromém sektoru se věnují celá průmyslová odvětví prosazováním svého podnikatelského oboru vyvoláváním strachu. V některých případech děsí podnikatelé veřejnost proto, aby si koupila jejich výrobky. Apely na potřebu osobní bezpečnosti jsou zdrojem marketingové stratagie pro pojišťovnictví, zabezpečovací průmysl a zdravotnictví.

Stačí si připomenout, jak lidé před rokem 2000 očekávali, že příchod roku 2000 způsobí vážnou technickou katastrofu. Tyto obavy zpochybnila jen hrstka vědců.

Využívání obav z potenciálních katastrof je především motivováno kulturními obavami. Jedním ze smutných důsledků kultury strachu je, že každý nový problém je vnímán jako otázka přežití. Užívají se výrazy jako "mor", "epidemie", "syndrom" - podporuje to dojem, jak nejistá je lidská existence. Apokalyptická imaginace se stala téměř banální a šíří "chiliasmus bez smyslu pro budoucnost".

Trh se strachem kvete v prostředí, kde společnost přijala víru, že lidé jsou bezmocní zvládnout rizika, jimž čelí, a tak neustále čelíme problému přežití. Od září 2001 zneužívají mnozí strachu veřejnosti z terorismu k tomu, aby jím podporovali své vlastní zájmy.

Strach byl vědomě zpolitizován. Během historie využívaly vládnoucí elity strachu jako politické zbraně. Machiavelli radil vládcům, že budou "ve větším bezpečí, pokud se jich lidé budou bát, než když je budou milovat". Tohoto principu využívaly autoritářské vlády. Tím, že se vyvolá společná reakce na údajnou hrozbu, lze národ sjednotit.

V dnešní době je účelem politiky strachu vytvořit konsensus a sjednotit jinak nejednotné elity. Hlavním cílem politiky strachu je také vytvořit dojem, že neexistuje jiná alternativa.

Strach nešíří jen pravicoví jestřábi a válečníci. Je to nástroj, kterého používají politikové z celého politického spektra.

V současnosti přechází strach volně od jednoho problému k druhému, aniž by musela existovat příčinná či logická souvislost. V červnu 2002 prohlásil baptistický kazatel reverend Jerry Vines, že Mohammed byl "ďáblem posedlý pedofil" a že Alláh vede muslimy k terorismu. Toto náhodné spojené terorismu a pedofilie vedlo k tomu, že se ve veřejnosti posílil strach z obojího. Totéž se děje, když se každá neočekávaná klimatická událost či přírodní katastrofa spojuje s globálním oteplováním. Politika ožívá dnes už vlastně jen v zkarikované formě paniky.

V jednom smyslu je výraz "politika strachu" vlastně nepřesný. "Politika strachu" vyjadřuje totiž vzdání se politiky. Dnešní politika strachu nemá žádný konkrétní cíl kromě toho, že vyjadřuje určitá tvrzení jazykem, který má širší kulturní rezonanci. Charakteristickým rysem dneška není naše kultivace strachu, ale kultivace našeho pocitu zranitelnosti. Kumulativním efektem politiky strachu je posílit pocit společnosti, že je zranitelná. Čím bezmocnější se cítíme, tím silněji budeme reagovat na volání sirén strachu.

Máme-li se manipulace strachem zbavit, musíme se zbavit představy, že jsme ve stavu zranitelnosti. Lidská představivost má obrovskou schopnost poučit se z rizik, jimž čelí, a zvládat je. Vždycky existuje alternativa. Je na nás, zda se budeme definovat svou zranitelností, anebo svou schopností být odolní.

Kompletní článek v angličtině ZDE