PODLE NĚKTERÝCH politiků je však KSČM zločineckou organizací. Je tomu prý proto, že se hlásí k odkazu KSČ. Ale i kdyby se výslovně nehlásila - a ona se popravdě řečeno hlásí jen dílčím způsobem a jen ústy některých svých představitelů, nikdo by jí stejně nevěřil. Mnozí jí jako lék doporučují změnu názvu. Na Slovensku to komunisté udělali ještě v době existence společného státu. Vznikla Strana demokratické levice (SDL). Je možné se přít, zda to, čemu se říká koaliční potenciál, získala díky novému názvu, nebo kvůli potřebě postavit za každou cenu koalici proti Vladimíru Mečiarovi. Když chytáte myši, nezáleží, jakou má kočka barvu. A tím lepší kočka, čím více má ambicí. SDL se tak dostala do vlády s pravicovými stranami. Dokonce dvakrát.

Po prvním dotyku s mocí se SDL dostala do krize. Po druhé účasti ve vládní koalici se v roce 2002 nedostala do parlamentu. Naopak několik mandátů získala nově vzniklá Komunistická strana Slovenska.

ČEŠTÍ KOMUNISTÉ jméno nezměnili. Pod vedením Miroslava Grebeníčka se podařilo tuto stranu zkonsolidovat a přivést na práh exekutivy. Hlasy komunistických poslanců měly zásadní význam pro zvolení Václava Klause prezidentem.

Nově se formující Paroubkovo vedení sociální demokracie pochopilo, že pouze jednání s KSČM mu uvolní manévrovací prostor jak v koalici, tak při tlaku proti ODS. V této chvíli polistopadového vrcholu úspěchů KSČM paradoxně odstupuje její předseda. Nikoli z důvodu nějaké zákulisní dohody s ČSSD. Ti, kdo Grebeníčka znají, říkají, že odchází, neboť jej unavila nejen léta skandalizace, ale i žabomyší spory uvnitř vlastní strany v posledním období.

Nový předseda KSČM Vojtěch Filip zdědil fungující a silnou stranu. Dosáhla vývojového stadia, na které lze navázat směrem vzhůru, ale i klesat. Je otázkou politického umění, jak Filip dokáže skloubit naděje těch, kteří hledí dozadu, a potřeby těch, kteří chtějí žít budoucností. Jestliže se odtrhne od těch prvních, skončí stejně špatně jako slovenská SDL. Jestliže nedokáže vstřebat nové civilizační reality, změní se v sektu.

LEVICOVÉ STRANY jsou zapotřebí. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že svými státně-sociálními programy vyvažují radikální liberalismus. Ten ve střední Evropě zdomácněl po roce 1989 a hlásí se k individualismu a živelnosti. Není náhodou, že se jedná o zámořský import, který nemá úspěšný ekvivalent na západoevropském politickém trhu. Také neodpovídá tradici českého stranictví: v Rakousku po přijetí zákona o všeobecných volbách i za 1. republiky všechny významné politické strany - tedy i ty převážně národně či nábožensky orientované - byly strany sociálně laděné. Sociální demokraté byli především sociální, komunisté radikálně sociální. Není to Paroubek, kdo upevňuje postavení komunistů na české politické scéně, ale sociálně-darwinističtí liberálové, usilující o demontáž sociálního sátu. Ať jsou v řadách ČSSD, nebo v řadách pravicových stran.

PŘEDSEDA KDU-ČSL Miroslav Kalousek v sobotu na krajské konferenci v Českých Budějovicích prohlásil, že jeho strana chce "oslovit všechny, kteří věří, že mezi socialismem a Modrou šancí musí být také nějaký rozum". Chce hovořit k těm, "kterým nejsou cizí pojmy solidarita a sociální spravedlnost, ale přejí si je bez komunistů". To je ovšem tónina meziválečných lidovců či obecně křesťansko-sociálních stran známých třeba z Německa či Polska. Není to snaha spojit radikální liberalismus s křesťanským ideálem.

V této souvislosti je možné připomenout jednu pozoruhodnou myšlenku: "Pokud se týká vlastnictví výrobních prostředků, pokládat je izolovaně za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě kapitálu stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování, se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění." A dále autor pokračuje tvrzením, že "ohledem na lidskou práci a na všeobecný přístup k bohatství určenému pro člověka není vyloučeno, za příslušných podmínek, rovněž zespolečenštění výrobních prostředků". V anglickém (ale i slovenském) znění tohoto textu se nehovoří o zespolečenštění, je použito přímo slovní spojení "socializace výrobních prostředků".

Nejsou to slova žádného komunistického radikála. Je to citát z protikomunisticky a protiliberálně laděné Encykliky o lidské práci, kterou v roce 1981 vydal papež Jan Pavel II. Ostatně první velký státní sociální program nezaváděl žádný levičák, ale německý kancléř Otto von Bismarck. Se zdůvodněním, že dělník, kterého čeká penze, nemyslí na revoluci.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom