Kdysi jsem napsal hru o zapomenutém plzeňském básníku Bernardu Guldenerovi (byl to můj prapradědeček), jmenovala se Mňau. On taky kdysi napsal satirickou komedii Mňau -- o volbách do městské rady a korupci kolem. Herci si nalepili vousy podle živých měšťanostů a prapradědeček se musel odstěhovat z Plzně a zklamán a zahořklý zemřel někde v Lomnici nad něčím. Byl tam notářem a klienti mu tu a tam místo honoráře nosili vajíčka nebo drůbež. Při generálce Mňau v divadle dozorčí funkcionář znervózněl, rudl a vrtěl se a žádal, abychom odstranili tu provokaci. Nechápali jsme jakou a on se ostražitě vyhýbal i tomu slovu samému, až z něho nakonec vylétlo: "No to, to s tím zvířetem... tam, ten pták..." Ano. Babička přinesla básníkovi místo zlatky vykrmenou husu. Než jsem pochopil, že ostražitec mínil souvislost husa a Husák, trvalo mi to asi pět minut. Potom nosila babička básníkovi králíka. Děkovali jsme Hospodinu, že žádný z těch pitomců z ÚV se zrovna nejmenuje Králíček.

Kdybychom se řídili Čulíkovým paragrafem prvním, nesměl bych napsat v povídce větu: Do lokálu, kde se scházeli homosexuální policisté, vešel plešatý černoch, ale Do lokálu, kam chodili John, Peter, Mike a ostatní, vešel Ken. Zdá se mi to poněkud chudobné.

Jan Čulík píše: řekneme-li Rom, hned se nám vybaví "zloděj" -- a proto nesmíme říkat romský. Úzkostní intelektuálové na jedné straně volají po respektování své oblíbené "jinakosti" (jenže nekrofil je také jinaký, není?) a na druhé straně vycházejí z toho, že neexistuje jiný než odsudečný přístup, pojmenujeme-li nějaké skutečnosti.

Náš zasmrádlý středoevropský rasismus se třebas v naší rodině projevoval tím, že otec jednomu ze svých nejlepších kamarádů, židovskému podnikateli žijícímu v Americe, nařídil platit židovskou daň deset dolarů a Jirka H. ji z Ameriky asi deset let posílal a otec si za to kupoval v Tuzexu campari. Jednou jsem potkal na ulici černocha a ten míjel skupinu černošských studentů a volal na ně "Ahoj, černoši!".

Některý závěr J.Č. je dokonce demagogický -- "je velký rozdíl mezi tím, říkám-li někomu "plešatec", "tlusťoch", "chlap s dlouhým nosem", "cikán", "přismahlý", "Rákosník", a říkám-li mu Karel, Jiří nebo Géza" -- píše. Jenže v tom případě jde o oslovování u stolu, ne o popis světa nebo zprávu. Nikdo z nás "středoevropských teple zasmrádlých rasistů" přece nikomu nenadává, jen shledáváme pošetilým - a právě svým naruby obráceným stereotypem podezřelé úvahy vyvolávajícím --takové demonstrativní předstírání, že nějaká lidská vlastnost neexistuje. Barva není nic ani ošklivého, ani ponižujícího, tím je jen v očích rasistů -- ale existuje, je, podobně jako pohlavní rozdíly, a protože nejsem rasista (tj. nepovažuji jednu rasu za lepší než druhou), nevím, proč bych nemohl napsat, že je někdo hezký černoch nebo že vyhrál čínský boxer, nebo říci příteli, že Kyle Erskine, kterou (už zase je čeština předem politicky nekorektní) má čekat na letišti, je žena, černoška a krásná. Nemyslím, že by to o ní nic nevypovídalo.

I ten německý občan, který přišel ze zájmu o literaturu na besedu, neměl v úmyslu pana Uzunoglu urážet. Nikdo ho neurážel. Jenom trpěl právě syndromem "preventivní ostražitosti".

Přiznám se, že jsem pak v debatě u stolu panu Uzunoglu říkal, že samozřejmě je německý spisovatel, ale že i na jeho práci vidím, jak se sám točí v bludném kruhu, uzavřen mezi touhou být německý a neschopností neuzavírat se sám do ghetta komplexu, že německý není, nikdy nepsat knihu "jen tak", ale mluvit stále jen a jen o "tureckém syndromu"... Kdyby se méně rozčiloval a víc zabýval literaturou, měl by to jistě on (i my ostatní na tom semináři) mnohem jednodušší.

Měli jsme v debatním klubu kdysi jednoho pravidelného hosta, mladého romského intelektuála, který se pohyboval právě ve stejném orbitu: stále stáčel všechno k problému romské populace. Časem zjistil, že ho vlastně naše témata většinou nezajímají, protože se k tomu středobodu vždycky nasměrovat nedají a přestal přicházet. Bylo nám to líto, ale už jsme ho nenašli, protože se ještě ke všemu přestěhoval a adresu nenechal.

Kdybychom v této ostražitosti byli skutečně důslední, opravdu bychom si nemohli vyprávět ani židovské anekdoty. Vždyť přece není důležité, zda je někdo žid a ty anekdoty také dávají lidi do kategorií a přisuzují jim vlastnosti, které všichni nemají. Všeho s mírou, praví přísloví.

Pozn. JČ: Dovolím si k tomu jen drobnost. Nikdo nezakazuje žádné výrazy, pokud jsou v daném kontextu funkční. Nejsou-li funkční, hrozí, že nabudou neférových stereotypů.

Nikdo nezakazuje ani ironii či humor. (Tam je užívání těchto výrazů právě funkční.)

Souhlasím s varováním Alexe Koenigsmarka "Všeho s mírou" a souhlasím i s tím, že možná např. "některé americké feministky" svou politickou korektnost přehánějí. To ovšem neznamená, že je feminismus špatný a že např. v ČR nemají ženy velmi nerovné a nepříjemné společenské postavení.

Jde především o to, kde jsou podle společenských zvyklostí nastaveny "hranice ostražitosti". Ve středoevropském prostředí jsou nastaveny daleko "liberálněji" než v prostředí západoevropském. Podle své zkušenosti si troufám říci, že je to vůči menšinám neférové. A že mám těch zkušeností dost: např. studenti bohemistiky jiných ras, kteří pobývali v ČR, by mohli vyprávět, třeba už jen o pohledech v tramvaji.