Předpoklady, provázející uvedenou smlouvu, byly dalekosáhlé. Vždyť jenom článek VI Smlouvy zavazuje zúčastněné strany provést jaderné odzbrojení a předpokládá všeobecné a úplné odzbrojení. Neopomeňme, že se jednalo koncem šedesátých let v době a v atmosféře bipolárního světa. Dnes žijeme v jiných - velmi podstatně jiných - podmínkách. Máme sice bezjaderné zóny, které v současné době pokrývají celou jižní polokouli mimo oceánů. Afrika, Latinská Amerika a Karibik, jihovýchodní Asie a jižní Pacifik. Stejný statut má i Mongolsko a aktuální v tomto směru je i úvaha jiných zemí ve Střední Asii. Změny na politické světové scéně po rozpadu bipolárního světa nabádají zcela přirozeně k úvaze o prohloubení tohoto "společného zájmu".

Existují ale nyní dva nové závažné důvody, které by nás měly mobilizovat k celkovému atomovému odzbrojení. Jsou dokonce sebezáchovné.

Předně je to skutečnost, že atomové zbraně v současném světě nemohou být použity mezi jejími držiteli. Neexistuje rozpor, který by jejich aktivizaci vynutil a tím i umožnil. Atomové zbraně se tak staly nákladným šrotem.

Daleko závažnější je však fakt, že tento "šrot" může být zneužit pod hrozbou a v rukou mezinárodního terorizmu a pak, pokud svět nebude spolupracovat, vznikne jiná situace - předně pro země, které jsou cíleným terčem mezinárodního terorizmu. Je to problém Spojených států amerických a to i pro případ, že by se zbraně zmocnili teroristé čečenští.

Tyto skutečnosti nám nedávají prostor k jinému uvažování, než k co nejužší spolupráci. Proto je nutno vyřešit okolnosti, které stále stojí v její cestě.

Předně to byl hluboký výraz zneužití USA v konfliktu v Jugoslávii, který byl uměle vyvolán SRN, ale i za přispění ČR. Nejen vstupem České republiky do válečného konfliktu v roli agresora, ale i odmítnutím role zprostředkovatele v té době požadované I. Rugovou, umírněným představitelem kosovských Albánců. Události na Balkáně skončily nakonec agresí, které bylo možno předejít. Naše odpovědnost tudíž není jen v souhlasu vlády s útokem, (tak těžce vynuceném panem Kovandou i přes odpor několika ministrů), ale i v odmítnutí využít možnosti k předejití konfliktu. Není třeba již nyní znovu konstatovat, že se jednalo o akt agrese (mimo rozhodnutí RB OSN, která jedině nese odpovědnost za řešení krizových situací), ale Česká republika se poprvé ve své historii, a můžeme zde zahrnout i období trvání Československa, stala přímým agresorem. Nemylme se, protože jsme neshazovali bomby. Dle definice agrese přijaté Valným shromážděním OSN (3314 XXIX) 14. prosince 1974 dle čl. 3 písmeno f) je agresí i poskytnutí území pro útočící zemi proti třetí zemi. Dovolili jsme transport i přelety. (u moci v té době byla sociálně demokratická vláda Miloše Zemana). Byl to protiprávní akt, ke kterému nepřistoupilo a nepodvolilo se na naléhání ani Rakousko, ale ani Chorvatsko.

Cíle bombardování - okupace celé Jugoslávie vojsky NATO a do tří let referenda v Kosovu stejně nebylo dosaženo. Došlo ale k letecké podpoře teroristických armád (jak občasně nazývají američtí vedoucí představitelé vojenskou organizaci albánských separatistů UCK) a mimořádných ztrátách na životech, vyhnání většiny nealbánského obyvatelstva a důslednému holocaustu všech místních Židů, kteří byli do jednoho vyvražděni. Naše "svobodná" média i v této vzpomínkové době tato fakta ututlala.

Dnes hrají česko-slovenské jednotky v oblasti rozhodně pozitivní úlohu, zvláště v této stále složité situaci. Je to ale obětavá práce vojáků v poli. Odpovědní představitelé ČR však čekají a doufám, že alespoň jen váhají s nutnou omluvou lidem, kterým Česko pomohlo přinést utrpení, ba smrt. Nesnaží se věc dosud ani prošetřit, přestože ustanovili "politický audit" přes práci české zpravodajské služby ÚZSI , která programově vyjednávání a zprostředkování dohody zmařila a nese tudíž plnou odpovědnost. Samozřejmě vše mimo jakýkoliv mediální zájem.

Odhodlá se současná "nová" sociálně demokratická vláda k nápravě a omluvě, nebo chce svůj akt agrese trvale zakotvit v moderní české historii?

Uvedený rozbor byl však vyvolán "dnešními obětmi" v oblasti bombardování. Ještě v současné době, a to je už řadu let od bombardování (1999) lidé v napadené zemi trpí. Experti Institutu radiologie (Dr. Dragomir Karajovič) nacházejí genetické změny a přítomnost uranu v organizmech lidí, žijících v náhorní planině Strpka v jihovýchodním Srbsku. Stejně zasaženi byli i lidé z Lustiky v Černé Hoře. Není dostatek prostředků k léčbě a ke sledování důsledků explozí bomb s ochuzeným uranem, který byl používán při bombardování. Bylo zjištěno 112 lokalit, z nichž 107 je v samotném Kosovu. Čtyři jsou v jihovýchodním Srbsku - Bratoselce, Reljan, Borovac a Pljasckovica. Oblasti jsou uzavřeny ostnatým drátem. Ostatní lokality jsou relativně bezpečné, neboť uran 238 nebyl v těchto oblastech použit. Existuje však nebezpečí přenosu větrem i vlhkem kamkoliv - a nejenom v oblasti Balkánu. Zdravé buňky mohou být zasaženy a být rakovinovým zárodkem. Mezinárodní komise a UNEP potvrzuje toto nebezpečí v jižní Srbsku. Sama srbská vláda dosud nedostatečně upřednostňuje péči o oblasti, které jsou kontaminovány.

Není povinností odpovědných osob v Česku zvážit rozšíření či zaměření našeho současného vojenského kontingentu právě v tomto směru? Sice jako nesplatitelný dluh, ale přece jenom dobrou vůli pomoci v oblasti nejpotřebnější - záchraně života... V oblasti radiační ochrany a dekontaminace je česká armáda špičkou... Podrobné informace k celkovému problému byly projednávány odborníky na mezinárodní konferenci, která se před časem sešla dokonce v Praze. Výsledek?

Česká zahraniční politika, jak probíhala nedávná diskuse, není jednotná. A možná, že je to v současné situaci i dobře. Závažnějším a skutečně faktickým problémem je, že má špatné, velmi nekvalifikované a arogantní politické řízení, které přímo ve vyjádření resortního ministra odmítá řídit se Chartou OSN (pokud prý je neúčinná) a konat, či raději nekonat. Nepodporovat akce, které jsou mimo zákon. Přístup ministra zahraničních věcí je nepodložený a neomluvitelný. V takových základních věcech zahraniční politiky je odpovědnost kolektivní - vlády. Mohlo by se připojit i určité podivení, proč "nezasáhne" či aspoň "nepoučí" prezident. Tolik pravomoci založené na respektu vůči mezinárodnímu právu by měl mít. I když je za jeho zahraničněpolitické kroky odpovědna vláda.