V nyní zveřejněných dokumentech se ukazuje, že již prvé týdny po osvobození z nacistického teroristického režimu uvnitř Socialistické strany Rakouska (tak se jmenovala až do roku 1991) došlo k ostrým rozporům mezi marxisticky ovlivněným levým křídlem, reprezentovaným vídeňskou organizací, a pragmatickými vedeními jednotlivých spolkových zemí. Levice žádala drastická opatření vůči všem bývalým příslušníkům nacistické strany bez ohledu na to, zdali šlo o její prosté členy nebo funkcionáře. Chtěla je vystěhovat z obecních bytů a uvalit na ně zvláštní přirážku na dani. Zazněl i vážně míněný návrh, aby obchody, které za nacistů vyvěsily nápisy "Židům nic neprodáme", musely toto znovu učinit s cílem odradit zákazníky.

V červnu 1945 se pak předsednictvo SPÖ dohodlo, že 600 tisíc rakouských příslušníků NSDAP bude na pět let zbaveno hlasovacího práva, zbaveno všech vedoucích míst a nuceno platit zvýšené daně. Tento návrh narazil však na odpor nejen zemských organizací strany, ale především tehdejšího spolkového kancléře, pozdějšího prezidenta sociálního demokrata Karla Rennera (1870-1950). Z protokolu ze 3. 9. 1945 vyplývá, že Renner prohlásil, že "by se musel stydět, kdyby bylo něco takového přijato. Nikoliv nacisté jsou vinni  válkou a jejími následky, ale zvláště my marxisté musíme vědět, že kapitalistické, imperialistické rozpory jsou na tom vinny". Zatím co Renner, bezesporu zasloužilý a Spojenci respektovaný  politik, spoluzakladatel Rakouské republiky v roce 1918 a její obnovy v roce 1945, se utápěl v teoretických poučkách, zemští představitelé poukazovali na praktické důsledky takového rozhodnutí.

Zástupci Dolních Rakous poukazovali, že by muselo být propuštěno "60 až 70%" všech učitelů. Štýrský představitel upozorňoval, že se dozvěděl, že lidovci slíbili zatčeným nacistům soustředěným v průmyslovém paláci ve Štýrském Hradci, že je osvobodí, pokud vstoupí do jejich strany. V důsledku toho samotní štýrští sociální demokraté intervenovali pro vysoké funkcionáře NSDAP, ačkoliv předsednictvo strany to zakázalo. V Korutanech sice žilo jen šest procent rakouského obyvatelstva, ale 15% všech rakouských nacistů pocházelo z této jižní spolkové země. Zemská organizace SPÖ zde pak prosadila, aby šest tisíc bývalých členů NSDAP se mohlo u ní zaregistrovat, lidovci tak učinili v osmi tisících případech. Jaké to mělo důsledky, ukázalo se již v dubnu 1946, kdy z rozhodnutí zemské vlády museli všichni žáci shlédnout protinacistický film "Mlýny smrti". Při jednom promítání v Celovci skandovaly desítky učitelů a žáků nacistická hesla a musely být vyloučeny a poslány na stavby silnic.

Tento vývoj v Rakousku. je nutno vidět i z pohledu prohlášení Karla Rennera, který podle protokolu ze zasedání předsednictva strany z 8. 10. 1945 řekl, že "kdyby zde nebylo zahraničních důsledků, byl by mne hnědý fašismus milejší než černý". Tento postoj vyplýval z předválečného postoje vůči austrofašismu, kdy křesťanští sociálové vyhlásili v třicátých letech stavovský stát a krvavě potlačili sociálně demokratické hnutí. A tak se ve věznicích po nacistickém neúspěšném nacistickém puči octli funkcionáři obou stran, kteří ilegálně bojovali proti klerikálnímu nepříteli, který inklinoval k mussoliniovskému fašismu. Proto také při pokusu denacifikovat spolkové dráhy nahrazením bývalých nacistů stoupenci stavovského státu narazilo u SPÖ na silnou nelibost.

Lidovci - pokračovatelé křesťanských sociálů - postupovali daleko opatrněji a jejich oficiální linie zněla : "Žádáme potrestání všech viníků a veličin a pardon pro masu slabých a malých." Následující vítězství ÖVP v parlamentních volbách 25. 11. 1945 bylo signálem pro SPÖ, že bude zřejmě nutno se držet této linie. Proto již 3. 12. 1945 oznámil předseda SPÖ, pozdější spolkový prezident Adolf Schärf (1890-1965), že společně s lidovci se zasadí za změkčení zákona o bývalých nacistech tak, aby mohli  volit  již v roce 1949. Nyní zveřejněná studie se zabývá i sociálně demokratickým tiskem. Šéfredaktorem obnovených Dělnických novin (Arbeiter-Zeitung), které opět vyšly 5. 8. 1945, Heinrich Schneidmandl, byl obdobně jako Karel Renner v roce 1938 přívrženec anšlusu na Německo. Nebylo proto překvapením, že již v prvních vydáních listu se vyslovil pro  mírné zacházení s nacisty. V redakci vypukla taková nevole, že ústředí strany bylo nuceno povolat z anglického exilu Oscara Pollaka, který byl šéfredaktorem do jejího zákazu v roce 1934. Téměř tři čtvrtiny osazenstva tehdejší redakce muselo emigrovat z rasových důvodů, ale marně doufalo, že budou povoláni zpět. Snaha Pollaka je znovu uvést zpět do redakce ztroskotala, protože podle jeho ženy Schärf i tehdejší sociálně demokratický ministr vnitra Helmer byli "vědomými antisemity". V stranických listech ve Štýrsku a Korutanech byli jejich šéfredaktoři od samého počátku z řad NSDAP.

Situace v ostatních zemských organizacích nebyla o nic lepší. Šéf hradištských (Burgenland) sociálních demokratů  Ludwig Leser byl sice již před rokem 1934 v jejím čele a v roce 1939 několik týdnů v gestapácké vazbě. Zde však byl získán jako agent. I pozdější hejtman této spolkové země za SPÖ Theodor Kery byl členem nacistické strany. Rovněž Hans Czettel (1923-80), ministr vnitra za SPÖ v letech 1964-66 a až do své smrti zástupce zemského hejtmana v Doních Rakousích byl v Hitlerjugendu a od roku 1941 členem NSDAP. V roce 1942 byl těžce zraněn u Stalingradu a později žádal o zaměstnání u župního vedení NSDAP ve Vídni. Těžce obviněným byl Hornorakušan Franz Hellwager, který v letech 1966 - 82 zastupoval SPÖ v parlamentu. Obdobně jako otec Jörga Haidera byl členem ilegálních nacistů a "Rakouské legie", organizace zakázané NSDAP.

Není proto ani překvapením, že pět ministrů první vlády sociálního demokrata Bruno Kreiskyho bylo členy NSDAP. Jeden z nich, ministr zemědělství Hans Öllinger, byl od roku 1937 členem SS a pod tlakem veřejnosti musel několik týdnů po vzniku vlády z ní odstoupit. Jeho následník Oskar Weihs byl však též nacistou "první hodiny" a jeho stranická legitimace měla datum vstupu 1. 8. 1932.  Rovněž ministr výstavby Josef Moser (* 1919) vstoupil v květnu 1938 do NSDAP, kde obdobně byl i ministr dopravy Erwin Frühbauer. Zvláštním případem byl pak sociálně demokratický ministr vnitra a obrany Otto Rösch (* 1917). Vyučoval v nacistické škole NAPOLA a od roku 1940 byl příslušníkem NSDAP. Po roce 1945 pracoval jako cenzor u britské armády ve Štýrském Hradci, kde vstoupil do SPÖ , ale stal se vedoucím referátu lidovci ovládané organizace pro pomoc navrátilcům. V prosince 1947 byl zatčen jako podezřelý tzv. "Skupiny Soucek", která měla pomáhat vysokým nacistům k útěku do zahraničí. Našlo se u něho zavazadlo s falešnými doklady, o kterém prohlašoval, že neznal jeho obsah. Později jej ministr vnitra Helmer poslal jako agenta do podzemních nacistických organizací. Rösch pak patřil do Kreiskyho kabinetu jako ministr třináct let a, to od samého začátku do jeho konce. Autoři nyní zveřejněné studie docházejí k závěru, že SPÖ po zjištění o nacistické minulosti svých ministrů v sedmdesátých letech "veřejně reagovala dementováním, agresivitou a neochotou k diskusím". Vnitřně nebyla ochotna se s tím vyrovnat, až  tak učinil Alfred Gusenbauer, což nebyl schopen jeho idol Bruno Kreisky uskutečnit.

V rozhovoru pro "Profil" nynější předseda SPÖ poukázal, že jeho strana jde dobrým příkladem vstříc  oproti postoji lidovců. "Když ÖVP není ochotna se zabývat rolí svého  křesťansko-sociálního předchůdce v austrofašismu, svojí rolí při integraci s nacionálními socialisty v roce 1945, tak je důvodné podezření , že je k dispozici mnoho materiálu, s kterým ÖVP nechce seznámit veřejnost". Gusenbauer přitom poukázal, že SPÖ se snažila v prvních poválečných měsících vyloučit z politiky lidi, kteří byli zatíženi minulostí. Rozhodujícím zvratem však byly listopadové volby v roce 1945 a následná doba, kdy se prosadil celostátní konsens integrovat část nacistů do veřejného života. Na příkladu Rennera se ukazuje, že v této době prohlášení osobností, které v dějinách pro Rakousko učinily velké věci, by v současnosti byla zcela nepřijatelná - uzavřel svůj rozhovor nynější předseda SPÖ Alfred Gusenbauer.

Zatím dostupné dokumenty o poválečné činnosti lidové strany a Svobodných ukazují, že jejich provázanost s bývalými nacisty nebyla o nic menší a v některých případech dokonce otřesnější. Faktem však zůstává, že jako prvá dobrovolně do tohoto kyselého jablka byla ochotna kousnout SPÖ a dokumenty dát k dispozici veřejnosti. Stalo se tak pět let poté, co Gusenbauer vyzval všechny strany, aby vypracovaly obdobnou, nyní zveřejněnou studii o spoluodpovědnosti Rakouska za nacistické zločiny a procesu sebeočisty. Jeho výzva však zatím zůstala u ostatních stran bez odezvy.

Lidovci prohlásili, že už stejně své dějiny zpracovali a proto nyní nevidí za nutné je předložit. Svobodní pak konstatovali, že u FPÖ neexistují žádné "hnědé skvrny". Jak trefně prohlásil jeden z politiků, je to pravda, protože sama tvoří jednu velkou hnědou skvrnu.

Zveřejnění dokumentů dává i odpověď, proč v Rakousku až do osmdesátých let minulého století, přiznání spoluviny na nacistických zločinech, odškodnění obětí Hitlerovy diktatury a holocaustu tak pomalu postupovalo. Pro to svědčí rovněž zvolení Kurta Waldheima spolkovým prezidentem v roce 1986, přestože v této době pro svou činnost  jako důstojník Wehrmachtu za II. světové války na Balkáně měl zákaz vstupu do USA. Ukazuje se, že plnou pravdu zřejmě může odhalit až po válce narozená generace v době, kdy uplynuly desítky let od neblahé minulosti a většina jejich aktérů již nežije.

Podrobnosti SPÖPROFIL