A přesto tváří v tvář násilným útokům cítíme, že v tom boji nejde jen o náš život, ale ještě víc o naše ideály. Násilní útočníci nechtějí vzít Západu lidské životy, ale bouří se proti jeho ideálům, které odmítají a považují za ďábelské. Nejsou první a zřejmě ani poslední. Jeden z hlavních proudů evropského myšlení, odvíjený od Platónovy Ústavy, v níž je ideální obec chápána jako přísně hierarchická struktura s monolitní a apodiktickou ideovou výbavou, by se s motivy tzv. "islamistů" snadno ztotožnil. Podobně nacionalisté, fašisté, nacisté a komunisté. Leckdy snad každý pocítí magickou sílu primitivních atavismů, směřujících k nezpochybnitelným pravdám a k identitě vymezené kmenovým (ať už je kmenem strana, církev, národ nebo třída) my. Co ale zbývá Západu jako protiváha a proč budí tolik nenávisti? Je to právě jeho idealismus. A ten ztratit znamená přistoupit na logiku násilných útočníků.

Idealismus je jakousi duší tří pilířů Západu, jimiž jsou: a) otevřenost, b) abstraktní společnost a c) technika. Samo zrelativizování všeho vede k lhostejnosti, a ta je uzavřená docela podobně jako dogmatismus (dogmatismem míním slepé trvání na definovatelné pravdě, nikoli mystéria víry, stojící na individuálním, flexibilním a celoživotně se vyvíjejícím prožitku). Být otevřený znamená naopak trvat na tom, že pravda existuje, ale nikdy si nemyslet, že ji vlastním -- čili toužit po pravdě, a proto ji hledat. Nejedná se v žádném případě o nějakou pokojnou pouť, na níž člověk jen sbírá nové informace, jež kupí kolem sebe. Hledat pravdu znamená vydat se jí, dát všanc i svá nejdražší přesvědčení, prostě všechno (jako Abrahám). Pravda se díky tomu stává nikoli tezí mezi jinými tezemi, ale existenciální zkušeností očisty od každého egoismu a cestou k lásce. Proti tomu stojí ovšem výsměch "realistů". Ti by měli ve své kritice pravdu za předpokladu, že by porovnávali ideál s realitou (a tu bude vždy určitá diskrepance), jenže jim jde až příliš často o odmítnutí otevřenosti jako takové. Je to starý omyl, který spočíví v pocitu, že čím je náhled cyničtější, tím je pravdivější. Přitom s pravdou (i v přírodovědném výzkumu) nutně souvisí staré postoje, jako je pokora, odříkání, trpělivost, naděje... A zrovna v tom tkví idealismus každé otevřenosti a každá otevřenost je idealistická.

Nemá-li život společnosti být pod kuratelou jedné jediné pravdy a autority, je zapotřebí, aby byly dány konkrétní mechanismy hledání pragmaticky dosažitelné pravdy. Tyto mechanismy budou nutně abstraktní a obecné, neodvislé od názoru, citu a zájmu všech angažovaných. Asi první takovou konstrukcí je římské právo, později oddělení tří mocí a postupně vlivem těch či oněch zkušeností celý moderní právní systém každé západní společnosti. Nejde samozřejmě o nic dokonalého, naopak... oproti imponujícím rozsudkům bájných mudrců má ovšem velkou výhodu: obejde se bez uzdání nějakého nadjedince nebo nadkasty. Právě abstrakce v základu západní společnosti může být pro mnohé frustrující, jak na to upozorňuje Hayek. Nelze k ní totiž citově přilnout, zdá se odcizená, studená, nelidská, avšak je třeba ji vnímat jako nástroj idealismu. Bez něj by totiž nikdy nebylo zřejmé, co má chránit a v jakém smyslu má být tedy vylepšována. Pochopitelně, že o různé konkrétní úpravy budou spory, diskuse a hlasování, to je charakteristické pro otevřenou společnost jako takovou. Cíl by měl být ale stejný: ochrana života, zdraví a lidské důstojnosti každého jednoho člověka bez výjimky. A to je, jak musí uznat každý, meta arci idealistická. Otevřenost diskuse, bádání, svobodná konkurence idejí v rámci solidních pravidel pak vede k rozvoji celé společnosti a dává jí flexibilitu.

Moderní právní systém lze chápat jako určitou techniku. A jako technika, která není něco, co spadlo z nebe, nýbrž vychází z řešení konkrétních problémů, je také abstraktní právo plodem "zabstraktnění" vztahů v okrsku (hayekovsky řečeno) "velké společnosti". Technika je z "realistického" pohledu nejdůležitější prvek Západu, ona jej vlastně vytvořila, díky ní vyrostl uvnitř i navenek, stal se sofistikovaným a efektivním, čili blahobytným. USA mají svou Ústavu již víc než dvě stě let, ale rozdíl mezi euroatlantickou civilizací v roce 1800 a v roce 2000 je tak obrovský, že má z pohledu celých dějin lidstva naprostou unikátnost. Jistě je technika také velkým nebezpečím, jako všechno lidské je totiž i ona vystavena hlouposti (to je případ Černobylu) a zlovůli. Vnitřním principem techniky je ovšem opět idealismus. Někteří myslitelé, jako např. M. Heidegger, ji chápali jako nepřátelský protipól lidskosti, avšak tím do ní jen implantovali pohled uživatele, který zneužívá. Věda, vycházející z otevřenosti, jak jsem o ní mluvil výše, ústí do technických aplikací, jejichž cílem je mocí ducha osvobodit ducha z otroctví hmoty. Je pouze na nás, jestli tento idealistický cíl techniky podržíme, nebo zda se necháme zasypat v pokleslém luxusu orientálních despocií, v němž postupně ztratíme všechnu vůli k životu. To da Vinciho touha létat je princip života Západu, naopak tupý konzum je nejspíše počátkem jeho smrti.

Jak to všechno souvisí s útoky v New Yorku, Madridu, Londýně? Pragmatická řešení jsou požadavkem doby a spolu i co nejširší diskuse o nich. Největší moc násilných útoků je ale jejich ideová vyhraněnost, porazit je skutečně znamená přesvědčit (a pochopitelně ne jen slovy, nýbrž i skutky) nejen muslimský svět o opravdovosti našich ideálů. Ostatně to je snad nejcharakterističtější znak západního idealismu: víra v to, že lidé dobré vůle se vždycky domluví (za připomenutí stojí jedno z nejlepších vyjádřená tohoto ideálu, slavná Lessingova hra Moudrý Nathandobrou vůli na naší straně i na straně těch druhých, nikoli na vyznání, národnost, rasu, pohlaví, sexuální orientaci atp. Dobrá vůle ovšem není, a to by bylo tragické nedorozumění!, tolerance k vrahům. Politika spolupráce s vrahy pro větší zisk plynoucí do našich kapes by byla naopak to nejodpornější popření každé dobré vůle.