Obdobnou anketu nedávno uspořádala v České republice agentura STEM, která došla k závěru, že u nás je hrdých na příslušnost k Česku 83% obyvatel, z čehož 42% odpovědělo rozhodně ano a spíše ano 41%. Zatím co u nás však obyvatelstvo české národnosti nepochybuje o své identitě, v Rakousku, pokud jde o národní hrdost, došlo k rozhodujícímu zvratu až v posledním půlstoletí. Do rozpadu mnohonárodnostní monarchie se německy hovořící Rakušané považovali za Němce a po vzniku první rakouské republiky v roce 1918 se hovořilo o "Deutschösterreich".

Po anšlusu v roce 1938 nacisté i z mapy vymazali vše, co by připomínalo názvem Rakousko a obyvatelstvo bylo považováno za příslušníky Velkoněmecké říše. Zlom teprve nastal po roce 1945, kdy německy hovořící obyvatelstvo i z taktických důvodů začalo vyzdvihovat své rakušanství a politici se striktně distancovali od poražené Říše. Začalo se ne neprávem zdůrazňovat, že již několik staletí se rakouská hudba i literatura začala oddělovat od německého vlivu a dokonce v mnohém zaujímala nejen v německy hovořícím, ale i v evropském prostoru prioritní postavení. Vždyť na příklad skladatelé Haydn, Mozart, Mahler, Schönberg, nebo spisovatelé Raimund, Grillparzer, Zweig, Musil i nositelka poslední Nobelovy ceny za literaturu Jelinek, jakož i vídeňská Státní opera, Burgtheater, Vídeňští symfonici, Solnohradské hudební slavnosti a další jsou toho důkazem.

Významnou roli sehráli i pováleční politici a především pak Bruno Kreisky (1911-1990), který jako dlouholetý ministr zahraničí a spolkový kancléř obhajoval rakouskou identitu.

Jak zdůraznil politolog Peter Filzmaier, "dnes již sotva někdo pochybuje, že Rakušané nejsou vlastním národem". Po desetiletích nucená orientace na Německo dnes již neexistuje. Zatímco při vzniku druhé republiky v roce 1945 oddělení se od Německa hrálo rozhodující úlohu pro zrození dlouho zpochybňujícího rakouského národa, státní smlouva z roku 1955 a neutralita staly se základem pro současný rakouský patriotismus. Obdobného názoru je i odborník na výzkum veřejného mínění Peter Ulram, který konstatuje, že "nemáme již žádný problém s vlastním nacionalismem ani s národní hrdostí". Ještě v polovině osmdesátých let mělo mnoho Rakušanů obdiv a závist vůči svým německým sousedům. "Dnes, kdy již na tom jsme ekonomicky lépe než Německo, naše sebevědomí se podstatně zvýšilo". Při dotazech jsou rakouské výsledky v oblasti hospodářství a ochrany životního prostředí důvodem pro hrdost na vlastní zemi daleko více než kdykoliv předtím.

Při bližším pohledu pak s neutralitou spojuje 82 % Rakušanů spontánně své osobní pocity, které jsou právě odvozené od podepsání Státní smlouvy v roce 1955 ve vídeňském Belvederu. Jak prohlásil známý politolog profesor Anton Pelinka, "pro nás je státní smlouva a neutralita právě tou historickou událostí, ke které se většina Rakušanů bezvýhradně hlásí. Nemáme totiž žádnou legendu jako Švýcaři s Vilémem Tellem". Pelinka přitom ironicky poznamenává, že rakouský patriotismus se opírá o smlouvu, kterou málokdo vůbec četl a neutralitu, s kterou mimo Rakousko nikdo neví, co si počít.

Paradoxně totiž patří Rakousko v Evropské unii k nejsilnějším podporovatelům společné bezpečnostní a obranné politiky, pro kterou se podle posledního Eurobarometru vyslovilo na 70% dotázaných. Přitom 46 % Rakušanů ponechává rozhodnutí na evropských strukturách a pouze necelá třetina na vlastní vládě.

Pokud by však šlo o vlastní nasazení, pak Rakušané by neměli zřejmě tak vysoké odhodlání, protože pouze výrazná menšina 15% by byla odhodlána za Evropu vzít zbraň do vlastních rukou. Překvapivě menší nadšení v Rakousku je vůči fungování demokracie v EU, protože pouze 45% je s ním spokojena a téměř stejné množství (43%) nemá důvěru k způsobu a pokynům, jak jsou prováděna. Tím se ocitá Rakousko v táboře euroskeptiků jako Britové a Dánové nehledě na negativní výsledky při hlasování o euroústavě ve Francii a Holandsku a posledním krachu o společném rozpočtu.

V Rakousku se tak prohlubuje příkop mezi těmi, kteří jsou spokojeni s demokracií ve vlastní zemi a těmi, kteří ji schvalují na evropské úrovni. Zejména nyní se dostává do popředí stále nevyřešená otázka, zdali bude ještě následovat referendum o přístupu k Evropské ústavní smlouvě poté, co parlament ji s drtivou většinou schválil. Politolog Filzmaier v této souvislosti poukázal na informační deficit politiků s rakouskou veřejností jak v otázce neutrality, tak budoucího postoje vůči EU. To přesto, že si politici stěžovali na nízkou volební účast při eurovolbách v minulém roce.

Ukázalo se, že všechny sliby politiků občanům budoucnost v EU vysvětlit, byly zatím plané a nebyla ani využita šance při oslavách jubilea.

Podrobnosti ZDE ZDE ZDE