11. 7. 2005
Otroctví dnesJindřich Jonáš Bláha
Žijeme ve zvláštní době. Většina z nás je zároveň otrokářem i otrokem. Míra našeho otroctví či otrokářství je dána poměrem výnosů z našich zhodnocujících se aktiv k částce potřebné k uspokojení našich potřeb, respektive k zisku, který jsme svou prací někomu přinesli. Přináším-li zisk sám sobě, jsem otrokem vlastních žádostí, přináším-li zisk někomu jinému, jsem také jeho otrokem. Otroky svých žádostí jsme (téměř) všichni, neboť všichni máme představu, čeho chceme dosáhnout. Nedaří-li se nám to, jsme nespokojeni, je-li cíl nedosažitelný, jsme frustrováni. |
Takto nastavená pravidla hry vyhovují dobře naší špatnosti, zvláště když historie prokázala, že lépe to dělat nedovedeme (?) a současnost dokazuje, že ani nechceme. Mám na mysli zejména fakt, že zhruba 1/6 národa se hlásí ke komunistické ideologii a přitom nevznikla jediná komunita snažící se svým životem tyto ideály naplnit. V kapitalistickém Izraeli funguje a prosperuje v podstatě komunistický kibuc, u nás jde patrně spíše o ty jistoty, než o tu snahu. O tom však nechci psát. Nyní mi leží na srdci lidé, kteří se hry nechtějí účastnit a přitom žít spravedlivě, kteří jsou otroky těch nejskromnějších žádostí a pro jejich nedosažitelnost jsou frustrováni. Chci mít alespoň nějaký domov. Chci poctivě pracovat a alespoň trochu spořit, abych mohl vstoupit do stavu manželského. Takto formulované žádosti by měla společnost, dle mého soudu, umožnit každému v krátké době ukojit, je výrok Hospodinův. Je to možné učinit bez zvýšených nároků na státní rozpočet prostřednictvím těchto opatření: 1) V každé obci zřídit fond solidarity. Tento fond by mohl podpořit každý občan bezúročným zapůjčením části svých prostředků. Tím by mohl ukonejšit své svědomí před faktem, že část zhodnocení jeho kapitálu nutně padá na vrub vysávání těch nejbědnějších. To, co by do fondu vložil stát, muselo by v něm zůstat navždy. 2) Podporovat družstevnictví, přičemž by se obce měly ujmout role koordinátora. Stačilo by nabídnout zchátralý objekt nebo pozemek jako základ nového bytového družstva a počkat, zda se v daný termín sejde dostatek zájemců schopných nést předpokládanou finanční zátěž. Ve větších obcích by bylo dobré mít pro takovou schůzi připraveno více lokalit, aby se mohli sdružit ti, kteří se k sobě hodí. Další pravidla by stanovila, jaká část investice by byla pokryta bezúročnou půjčkou z fondu solidarity. Podle potřebnosti, sociální situace a skromnosti projektu. Po ustavení družstva by se obec o výstavbu nestarala, vložený kapitál by se do fondu časem vrátil. 3) Umožnit vznik kolonií dělnických domků. Ať má chudší možnost postavit si domek třeba na 40 m2, touží-li po něm. K tomu je třeba legislativních změn. 4) Aby se chudý mohl odlepit ode dna, musí mít možnost získat nájem v podstandardním bytě vlastněném neziskovou organizací. Jakou jinou šanci má nejhůře placený zaměstnanec, když nejnižší cena podnájmu je stále vyšší než jeho příjem? V současné době má dvě možnosti. Buď žít doživotně bez soukromí na ubytovně (když mu po zaplacení ubytovny zbudou 3 000,-Kč, i při asketické stravě našetří na garsoniéru za 50 let a na hypotéku nedosáhne) nebo se snažit o změnu zaměstnání. Ale což ta práce, kterou vykonává, není potřebná?, je výrok Hospodinův. Nebo to není jen hra a počítáme s existencí skutečných otroků? Možná je to ještě horší. Otroci měli kde bydlet, většinou se oženili, nebáli se mít děti. Myslím, že je možné vyprojektovat minibyty, ve kterých by měsíční nájemné 500,-Kč pokrylo správu, údržbu i padesátiletou návratnost investice. Tyto miniaturní byty by zároveň mohly a měly být útulné -- já bych klidně bydlel ve Zlaté uličce. Rozhodně bych raději obýval své 4 m2 se společným záchodem na pavlači a společným sprchovým automatem na desetikoruny, než abych sdílel společný pokoj s často se měnícími cizími lidmi. I kdyby nájem byl stejný! Natož když by mi výše nájemného při navrhovaném řešení umožnila spořit, mít nějakou perspektivu. I toto opatření vyžaduje legislativní změny, neboť naše zákony jsou natolik "humánní", že než by nechaly člověka nelidsky bydlet v krcálku, nechají ho raději lidsky (lhostejně) umrznout. 5) Těm nejbědnějším zajistit možnost vydělat si alespoň na nájem a stravu veřejně prospěšnými pracemi. Práci poctivě vykonávajícímu člověku garantovat řekněme 1 týden práce v měsíci s výdělkem (řekněme) 2 000,-Kč, alimenty platícím umožnit pracovat déle. 6) Tato opatření by nemusela být prodělečná ani při krátkozrakém pohledu na věc a soudím, že by dokázala pomoci drtivé většině lidí v obtížích. Až pro ty zbylé případně zvýšit kapacitu resocializačních zařízení. Ti ostatní tam nepatří, jsou tam vmanipulováni vaším sobectvím, je výrok Hospodinův. 7) Přehodnotit ideu stavebního spoření. Chudá rodina s větším počtem dětí si může jenom nechat zdát o tom, že by všem dětem spořila. Systém slouží k tomu, aby ti, kteří mají, měli více. Vzhledem k tomu, že většina si může dovolit tuto "solidární" dávku čerpat, je většina voličů spokojena. O to zřejmě jde. Té zanedbatelné menšině zbývá trpělivě mlčet nebo řvát, dát se na nepoctivou cestu nebo nadávat. Já řvu a Vás vyzývám jménem Ježíše Krista, přidejte se ke mně. Já jsem prorok. |