Nejprve k námitkám autora vůči Komoře.

Podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty, upravuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii. Tímto zákonem bylo zřízena Česká advokátní komora a bylo stanoveno, že Komora vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 3 citovaného zákona). Tento zákon také stanoví, že advokátem může být pouze osoba zapsaná v seznamu advokátů vedeném Komorou, pokud splnila předpoklady v zákoně uvedené. Příslušnost k advokátnímu stavu je postavena na registračním principu, někdy nepřesně nazývaném povinným členstvím (zákon sám o členství advokátů nikde nehovoří, budoucí advokát není za člena přijímán, z členství vylučován apod.).

Většina advokátů vlastní Komoru uznává. Při představě, že by se u Komory registrovali advokáti jen dobrovolně a o jejich povinné registraci a tedy i o možnosti výkonu advokacie by rozhodoval někdo jiný, nejspíše živnostenské úřady, včetně posuzování řádného výkonu takové profese, se jim právem ježí vlasy na hlavě. Ne tak panu doktorovi Uhlířovi. Podle něho by na rozdíl od Komory byly zřejmě jedinými garanty kvality právních služeb poskytovaných advokáty živnostenské úřady.

Proč vlastně stát přenáší správu některých profesí na profesní samosprávné komory? Nejde přitom jen o komoru advokátů, ale u příbuzných profesí též o komory notářů, daňových poradců, exekutorů, patentových zástupců, z jiných oborů např. komoru lékařů. Stát si je vědom toho, že takto specializované profese, kde je spotřebitel služeb vydán na milost či nemilost poskytovateli služeb, mohou "řídit" pouze profesionálové z oboru. Z toho důvodu pověřuje komory především:

To vše s hlavním cílem -- ochránit spotřebitele služeb.

Je zřejmé, že se najdou i advokáti, kterým je takové přenesení veřejné správy na vlastní profesní komoru nemilé, neboť doufají, že v místních podmínkách by svůj územní živnostenský úřad "nějak" zvládli. Zákonodárce je ale naštěstí jiného názoru.

K poslednímu článku pana doktora Uhlíře "Je advokátní komora skutečně garantem kvality právních služeb poskytovaných advokáty", Vámi zveřejněnému dne 30.6.2005, jen několik poznámek.

Je notorietou, že dějiny nejhůře zpracovávají pamětníci událostí, už proto, že je sami prožívají a tvoří si na ně své subjektivní úsudky. Nebude to proto stávající představenstvo České advokátní komory, ale ani pan doktor Uhlíř, kdo bude schopen objektivně zpracovat dějiny advokacie od roku 1948 do roku 1990. Dílčí zpracování problémů tohoto období různými autory provedeno bylo a nepochybně bude prováděno i nadále. Naposledy lze připomenout článek bývalého předsedy Komory JUDr. Karla Čermáka v Lidových novinách ze dne 18.5.2005, "Historická paměť advokacie". Článek byl zveřejněn v souvislosti s oslavami 15. výročí nezávislé advokacie autorem nepochybně povolaným, přičemž byl zároveň určen nejen advokátní veřejnosti.

Ze strany Komory byly oslavy 15 výročí svobodné advokacie pojaty pracovně, uspořádány byly formou týdenního cyklu seminářů na různá odborná témata. Zda pan doktor Uhlíř vidí "okázalost oslav" v uspořádání těchto seminářů nebo v menším občerstvení poskytovaném účastníkům na závěr denního programu, ve svém článku neuvádí. Zato účastníci seminářů vysoce hodnotili jejich úroveň i prostředí, které Komora připravila. Jeden z přednášejících, soudce Evropského soudního dvora JUDr. Jiří Malenovský, zaslal Komoře dopis, ve kterém se s obdivem k celé akci vrátil a za její uspořádání poděkoval.

Bulletin advokacie je sice časopis vydávaný Komorou, je však řízen vlastní redakční radou, do jejíž činnosti orgány advokacie nezasahují, natož aby zaváděly v časopise nějakou cenzuru. Redakční rada se prostřednictvím šéfredaktora k této pasáži článku pana doktora Uhlíře již vyjádřila. Jen na okraj lze poznamenat, že ne každé rozhodnutí soudů, byť nejvyšších, je vhodné pro zveřejnění. Uveřejňují se pouze taková, která mají zásadní význam pro tvorbu judikatury a další praxi soudů a jiných orgánů, jsou nezpochybnitelná, přehledná a výstižně odůvodněná. Tyto vlastnosti bohužel rozhodnutí navržené panem doktorem Uhlířem nemá. Ze stejného důvodu nejsou např. v oficiální sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tzv. zelené sbírce) zveřejňována všechna z mnoha set rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž jen ta pečlivě vybraná po vyjádření soudů různých stupňů a dalších orgánů a institucí, mezi nimi např. i naší Komorou. Problém pana doktora Uhlíře není problémem obecným, ačkoli on sám se o jeho zobecnění snaží.

Stejně tak není dosud problémem obecným problém JUDr. Marka Steinera, na který pan doktor Uhlíř ve svém článku poukazuje. JUDr. Steiner působí jako advokát na menším městě a má pocit, že ze strany místní samosprávy, organizující tzv. bezplatné právní porady prostřednictvím advokátů, dochází vůči němu k nekalé konkurenci. Obecně je problematika bezplatného poskytování právních služeb velmi složitá a Česká advokátní komora se touto problematikou na odborné úrovni zabývá již několik roků, dokonce se podílela i na vypracování návrhu zákona o bezplatném poskytování právních služeb. Dosud však nebylo v tomto státě tolik politické vůle, aby se návrh zákona dostal alespoň do legislativního procesu. JUDr. Steinerovi bylo Komorou telefonicky sděleno, že Komora se jeho podnětem zabývá. Jeho konkrétní případ však musí být posouzen nejen vedením Komory, ale též v odborných sekcích, neboť závěry, ke kterým Komora dojde, musí vyhovovat nejen JUDr. Steinerovi, ale i zájmům advokacie jako celku, které zas musí být v souladu s potřebami a možnostmi společnosti v tomto směru. Nelze samozřejmě rozhodnout okamžitě. Netrpělivost JUDr. Steinera vyústila v jeho polemický článek v Právním rádci. Komora nepochybně při svém posuzování případu JUDr. Steinera k obsahu jeho článku, v částech obsahujících odborné a zobecňující pohledy, přihlédne a bude-li třeba i zasáhne.

Přístup pana doktora Uhlíře ke Komoře je přístupem zahořklého člověka. Když se s ním po prvním uveřejněném článku ve Vašich Britských listech chtěl setkat předseda Komory, který jej chtěl oslovit i v tom směru, zda nechce kandidovat do některého orgánu Komory zabývajícího se kárnou problematikou, aby se přesvědčil o její skutečné činnosti na tomto poli, schůzku nejprve přislíbil, pak ji však odvolal. Když jej chtěl předseda Komory následně oslovit alespoň telefonicky, položil mu pan doktor Uhlíř telefon a zcela neslušně jej přepnul na záznamník. To také něčemu nasvědčuje.

Česká advokátní komora nemůže a ani nechce zabraňovat tomu, aby sdělovací prostředky poskytovaly prostor advokátům, kteří nesdílejí názory orgánů své stavovské samosprávy a dokonce se neztotožňují ani se zákonnou úpravou výkonu této samosprávy. Nechce ani Vám zabraňovat v dalším publikování názorů pana doktora Uhlíře Předpokládá ovšem i to, že čtenáři rozpoznají populismus vyvolaný bolestínstvím od skutečně odborně fundovaných názorů.

S pozdravem

JUDr. Ladislav Krym