Výhodu institutu vyšetřujícího soudce bych viděl především v tom, že by zde existovala jasně (rozvrhem práce) určená osoba nezávislého soudce, který by měl osobní odpovědnost za průběh vyšetřování, a to jak v tom směru, aby nedocházelo k nezákonným či neodůvodněným zásahům do práv obviněného, tak i v tom směru, aby byly náležitě objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a konečně i v tom směru, aby skutek, o němž se trestní stíhání vede, byl řádně definován a od počátku posuzován v souladu s hmotným trestním právem.

Vyšetřující soudce by např. daleko kvalifikovaněji než soudce "ad hoc", který rozhoduje dle stávající právní úpravy, mohl posoudit, zda je nutné obviněného vzít do vazby a zda je případně nutné vazbu prodlužovat, kdy je odůvodněný odposlech atd.

Stav, kdy o vazbě rozhoduje soudce "ad hoc" na návrh státního zástupce, mnohdy spíše vede k alibismu, kdy soudce uvalí vazbu proto "že to navrhl státní zástupce, který o věci musí vědět víc než já " a státní zástupce si "myje ruce" odůvodněním: "kdyby vazba nebyla důvodná, tak by mi přece soudce nevyhověl".

V přípdě návrhu na povolení odposlechu soudce, který fakticky žádnou odpovědnost za případ nenese, pochopitelně raději návrhu vyhoví, aby pak nebyl obviňován z toho, že nepovolením odposlechu maří objasňování trestné činnosti.

Ve srovnání s dnešním státním zastupitelstvím bylo postavení socialistické prokuratury silnější a nezávislejší, byť byla monokratičtější, bylo by jí bývalo možnou považovat za skutečně nezávislý justiční a konrolní orgán, kdyby ovšem nebylo ústavně zakotvené vedoucí úlohy KSČ a z ní vyplývajících politických zásahů do činnosti prokuratury.

Před nedávnem přijatá novelizace trestního řádu (s účinností od 1. 1. 2002, která v dobrém úmyslu zefektivnit trestní řízení, ale s důsledky spíše negativními, zamezila soudcům možnost věci vracet státním zástupcům k došetření po zahájení hlavního líčení), ještě více podporuje stav, kdy soudce mnohdy nařídí a vede hlavní líčení na základě nekvalitně zpracované obžaloby, která nemá dostatečnou oporu v důkazech a poznatcích zjištěných v přípravném řízení.

Rozhodující roli tu ošem pochopitelně hraje lidský faktor. Nedostatečně kvalifikovaný policejní orgán není ve skutkově a právně složitých věcech schopen si náležitě ujasnit, na co je třeba se při objasňování věci zaměřit, správně definovat skutek a tento správně právně posoudit a státní zástupce, protože je to pro něj vlastně pohodlnější, raději nad takovou špatnou prací policie "přimhouří oči", než aby důsledně plnil své povinnosti dané trestním řádem a vydával policii závazné pokyny k odstranění vad přípravného řízení, podá nekvalitní obžalobu.

Na jejím základě pak soudce nařídí hlavní líčení, zpravidla aniž by si před nařízením podrobně prostudoval spis, takže až na začátku hlavního líčení zjistí, že vlasně nemá, o co by se ze spisu mohl opřít a zjistí-li pak vůbec nějakou skutečnost, která nasvědčuje tomu, že osoba, která byla před soud postavena, by skutečně mohla být pachatelem trestného činu, opře o takovou skutečnost odsuzující rozsudek, aniž by důsledně, jak mu trestní řád ukládá, stejně pečlivě prováděl a hodnotil důkazy, ať svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného, pečlivě je vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v souhrnu a pak vynesl odsuzující rozsudek jen v tom případě, že o vině obžalovaného žalovaným skutkem nelze mít důvodné pochybnosti.

Stav českého trestního soudnictví, se kterým jako obhájce mám častou zkušenost, není až tak tristní, jak by se mohlo zdát z výše uvedeného, jakož i z článku Philippa Janýra, v poslední době je například možno skutečně pozorovat obecně zrychlení projednávání věcí.

Soudci, státní zástupci i policisté rozhodně velkou většinou pracují dobře. Ovšem je nutno si uvědomit, že každé pochybení při rozhodování o vině a trestu či o mimořádných zásazích do základních práv občanů, je mimořádně závažné, a to jak z hlediska občana, který je jím přímo poškozen, tak i z hlediska celospolečenského a případy, kdy k takovýmto pochybením dochází, bohužel, nejsou v ČR zcela ojedinělé.

Lze také pozorovat, že stále z doby totality přetrvává tendence, je-li takové závažné pochybení (které, jak výše naznačuji, bývá podle mého prvotně důsledkem chyb konkrétních lidí, nikoli chyb systémových, které zde pouze vedou k větší pravděpodobnosti pochybení jednotlivců) zjištěno, spíše se je snažit zakrývat, než aby se poškozenému dostalo co nejrychleji omluvy a náležitého odškodnění.

Nepovažuji rozhodně za správnou evidentní snahu odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti ČR šetřit prostředky státního rozpočtu tím, že nároky na náhradu škody uplatněné osobami poškozenými nezákonným rozhodnutím o trestu nebo vazbě, anebo nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, jsou často, ač jsou zjevně důvodné, odmítány zcela nebo přiznávány jen malou částí a poškození jsou odkazováni na soud. Mnozí z nich, než aby absolvovali další zkušenost s českou justicí, raději na své oprávněné nároky rezignují, přičemž ovšem trpký pocit nespravedlnosti v nich nadále zůstává.