Povolení v polovině prosince udělilo ministerstvo vnitra. Hned druhý den pak vešlo ve známost, že předseda parlamentu Andreas Kohl (ÖVP) nejprve na diplomatickém jednání a pak i v rozhovoru pro lublaňský list Delo odmítl přiznat Slovinsku právní nástupnictví po Jugoslávii. Slovinská menšina žijící jednak ve Štýrsku, jednak v Haiderových Korutanech tedy prý nadále nemá být předmětem mezistátního jednání opírajícího se o článek 7 rakouské Státní smlouvy (obdoby ústavy, která však má podobu mezistátní smlouvy s vítěznými mocnostmi II. světové války). Uvedený sedmý článek přitom pojednává výhradně o právech slovinské a chorvatské menšiny žijící v Korutanech, Burgenlandsku a Štýrsku a žádný poukaz na existenci Jugoslávie se v něm nevyskytuje. Slovinská vláda by tedy měla mít tedy to samé právo poukazovat na rakouské nedodržování ústavního dokumentu, respektive zpřesňujícího nálezu ústavního soudu (viz níže), jako kterákoliv jiná vláda na světě. Kohl ovšem tvrdí, že článek sedm je zastaralým produktem studené války.

Pokud jde o první skandál, šlo o vývoz vojenských zbraní, jejichž deklarovaným konečným uživatelem je íránská policie. Mají jí údajně sloužit "k ochraně hranic a boji s pašeráky narkotik". Podle Wirtschaftsblattu už firma Steyr-Mannlicher zahájila dodávku zboží zákazníkovi. Ředitel Wolfgang Fürlinger listu řekl, že na něj úředníci z ambasády Spojených států vyvíjeli nátlak a tvrdili, že zbraně mohou skončit v rukou teroristů, ale "neposkytli pro své obavy žádný důkaz". Pro AP odmítl komentovat tvrzení rakouských médií, že dodávka se uskutečnila již v lednu. Pušky s účinným dostřelem 1.500 metrů jsou prý schopné prorážet vrstvu kovu silnou jako lidský prst. Zatímco podle zprávy AP Fürlinger označil pušku za protipancéřovou zbraň (anti-armor weapon), podle zprávy Agence France-Presse výslovně popřel, že by šlo o zbraň protitankovou (anti-tank weapon).

A bodejť by něco takového tvrdil: protitankové pušky podstatně silnějších ráží se přestaly používat v polovině II. světové války, protože na pancíře tehdejších tanků už ani při nejlepší vůli konstruktérů nestačily. Puška v ráži 12,7 mm Browning může maximálně poškodit vitální části současných tanků, jako jsou optické přístroje nebo vně instalovaná elektronika. I lehce obrněná vozidla jsou dnes zpravidla konstruována tak, aby korba odolávala průbojným střelám do ráže 14,5 milimetru. Jestli Führlinger mluvil o nějakém proraženém pancíři, mohl mít ještě tak nejspíš na mysli body-armor -- individuální ochrannou přilbu a vestu vojáka. A samozřejmě může tato puška velmi dobře ničit neopancéřovaná vozidla zásobovacích kolon. Třeba podobných té, která vloni na podzim odmítla v Iráku splnit rozkaz kvůli obavě, že její personál není dostatečně chráněn.

Vzniká otázka: Proč vůbec Íránci nakupovali právě v Rakousku? Mohli si přece kvalitnější zbraň za levný peníz pořídit v Rusku - nikoli jednorannou, ale samonabíjecí, bez "zbytečného" zájmu médií, avšak neudělali to. Co když nakonec chtěli, aby se na nákup u firmy Steyer-Mannlicher přišlo? Není to spíš součást psychologické války s Američany, která má pomoci snížit pravděpodobnost vojenského útoku?

Ze strany Rakušanů zase podle všeho jde o určité gesto směrem ke Spojeným státům. Rozhodně se nepokusili nic utajit, obchod prošel normálním licenčním řízením. Ukazují zkrátka, že si dělají, co se jim zlíbí. Abychom pochopili možné motivy tohoto jednání, musíme si uvědomit, že Rakousko bylo v minulosti už dvakrát po sobě vystaveno mezinárodním diplomatickým sankcím. Jednou kvůli Kurtu Waldheimovi, který byl ve světě skandalizován jako válečný zločinec - i když se, jak tvrdil Simon Wiesenthal, provinil "pouze" lhostejností k vyhlazování soluňské diaspory a pozdějším popíráním své válečné minulosti, ale na zločinech se sám nijak nepodílel. Napodruhé - s mnohem větším oprávněním -- byla diplomatická izolace důsledkem vstupu Haiderovy Strany svobodných do vlády. V obou případech sankce ničeho podstatného nedosáhly a Rakousko si dál fungovalo po svém. Hlavní nynější změnou je tedy skutečnost, že svou svéhlavost demonstruje i navenek.

Mluvčí ministerstva vnitra Rudolf Gollia sdělil agenturám, že neexistuje žádné embargo na dodávku zbraní do Íránu. Jenže podle platného rakouského zákona o obchodu s válečným materiálem (Kriegsmaterialgesetz) je zakázáno vyvážet zbraně do zemí, kde probíhá nebo hrozí ozbrojený konflikt, stejně jako tam, kde dochází k vážnému porušování lidských práv. Uvádí se to v informačním materiálu, který pro americké obchodníky vydala U.S. Department of Commerce.

Podrobnosti ZDE

Totéž tvrdí na své webové stránce i poslanec Národní rady za Stranu zelených Peter Pilz. Pilz se v minulosti věnoval například kauze Noricum -- vývozu 155mm děl do Íránu během války s Irákem, což označil za porušení neutrality Rakouska zakotvené ve Státní smlouvě. Přesto se rakouské úřady tváří, že s vývozem je vše v pořádku. Přitom kromě vlastní legislativy porušily i Kodex EU pro vývoz zbraní.

Pokud jde o Slovince, předmětem sporu jsou nyní především dvojjazyčné nápisy v rakouských obcích, kde žijí příslušníci slovinské menšiny.

Třetí bod sedmého článku rakouské Státní smlouvy hovoří o tom, že:

"Ve správních a soudních obvodech Korutany, Burgenland a Štýrsko se slovinským, chorvatským nebo smíšeným obyvatelstvem bude povoleno používat kromě němčiny jako úřední jazyk i slovinský nebo chorvatský jazyk V těchto obvodech budou označení a nápisy topografické povahy provedeny stejně ve slovinštině nebo chorvatštině, jako v němčině."

Po válce se ovšem vztahy mezi Rakouskem a Jugoslávií nevyvíjely dobře, protože Tito vůči svým sousedům uplatňoval územní požadavky. Rakušané navíc tento bod Státní smlouvy do značné míry vnímali jako potupný důsledek diktátu mocností -- a vzhledem k tomu, že se oficiálně vydávali za oběti německého nacismu, nikoli za jeho zapálené spolupracovníky, muselo je to jistě hodně rozčilovat. Oficiální politika rakouských vlád dlouhá léta dvojjazyčné nápisy odmítala s tím, že pro menšiny jsou mnohem důležitější vlastní základní a střední školy. Po rozpadu Jugoslávie však organizace slovinské menšiny v Rakousku zintenzívnily své úsilí o naplnění sedmého článku a dočkaly se v tomto ohledu podpory své vlády.

Požadavků bylo ovšem vzneseno víc. Nutno však říci, že Slovinsko rozhodně nechce pro svou menšinu nějaké jednostranné výhody. Domnívá se, že by se jeho menšina v Rakousku měla těšila stejným právům, jaká ono samo přiznalo Rakušanům žijícím na jeho území -- ti mají například garantovaná místa v regionálních zastupitelských sborech a v parlamentu. Rakušané to ovšem nedávno odmítli.

V současnosti platný rakouský zákon o menšinách ovšem interpretuje pojem "smíšené obyvatelstvo" v článku sedm tak, že daná menšina musí mít v lokalitě nejméně čtvrtinový podíl. Rakouský ústavní soud ale v prosinci 2001 vydal nález, podle kterého zákon není v pořádku a "smíšené obyvatelstvo" je třeba chápat jako obyvatelstvo s alespoň desetiprocentním zastoupením menšiny. To znamená, že všude tam, kde Slovinci (nebo Chorvaté) dosahují uvedeného početního zastoupení, by měly být úřední nápisy provedeny dvojjazyčně. Na základě tohoto nálezu Národní rada korutanských Slovinců požaduje dvojjazyčné nápisy ve 400 obcích, ale Vídeň je ochotna je umístit pouze ve 147 obcích. Od roku 2002 navíc Rakušané na zástupcích slovinské menšiny důrazně požadovali politické prohlášení stvrzující, že článek sedm byl již naplněn -- to však nezískali. Před pouhými dvěma týdny Výbor ministrů při Radě Evropy kritizoval Rakousko za to, že neaplikuje několik let starý nález ústavního soudu -- a odvolával se na sedmý článek Státní smlouvy. Tento nález se totiž do platné legislativy dosud nepromítl a vláda oficiálně trvá na tom, že platný zákon počítající s dvojjazyčnými nápisy v obcích s pětadvacetiprocentním podílem menšinového obyvatelstva Státní smlouvě neodporuje.

Velký vliv na vývoj celé kauzy má ovšem působení nacionalisticko-populistické Strany svobodných jako koaličního partnera lidovců v rakouské vládě. Její bašta je právě v Korutanech, kde Svobodní dominují v zemské vládě a Jörg Haider zastává úřad zemského hejtmana. Svobodní loni v listopadu na stranické konferenci přijali usnesení, podle kterého nebude v Korutanech zřízen ani jeden nový dvojjazyčný nápis. Stejně hovoří i následně přijatá rezoluce zemské vlády.

Jestliže nyní předseda parlamentu Kohl tvrdí, že se Slovinskem o článku sedm už jednat nebude a parlament ještě posoudí, jak naložit s nálezem ústavního soudu, je třeba za tím jednoznačně vidět vliv Svobodných. Po Kohlově prohlášení ovšem vzniká otázka, zda má vůbec Rakousko platnou ústavu. Jestliže je totiž článek sedm jakýmsi obskurním produktem studené války, jak tvrdí Kohl, pak je jím tedy Státní smlouva jako celek. Proč by se tedy měla dodržovat její další ustanovení? Například článek šestý -- zakotvující povinnost chránit lidská práva? Nebo osmý, podle nějž je Rakousko demokratickým státem? Nebo devátý, který ruší nacistické organizace? Nebo devatenáctý, ve kterém se Rakousko zavazuje chránit hroby spojeneckých vojáků padlých při jeho osvobození? Není divu, že Centrum rakouských národností, které zastupuje všech šest zákonem uznaných menšin -- Chorvaty, Slovince, Maďary, Čechy, Slováky a Rumuny -- vydalo prohlášení, v němž Kohlův přístup označilo za nezodpovědný. Mluvčí rakouských Zelených Terezija Stoisits situaci hodnotí tak, že po Kohlově prohlášení je oheň na střeše, neboť lidovci i Svobodní nyní hovoří prakticky "jedním jazykem".

Po druhé světové válce se kvalita demokracií obyčejně posuzuje podle toho, jak ohleduplně se v dané zemi zachází s menšinami. Z tohoto pohledu nejspíš situace v Rakousku začíná být opravdu vážná. Uvidíme, jak se k celému problému postaví Evropská unie a jestli se k prapodivným způsobům prosazování rakouské suverenity nějak vyjádří české ministerstvo zahraničí. Vývoz zbraní do Íránu a zpochybňování ústavy totiž nevěstí nic dobrého ani pro Českou republiku.