V procesu vnitropolitického tání a znovuobjevování Evropy v 60. letech hrálo Rakousko pro československou společnost roli okna do světa. Bylo neutrální a mimo NATO, tedy nepodezřelé, hospodářsky tvořilo jakýsi mezistupeň mezi kapitalismem a socialismem, kulturně a historicky nám bylo blízké a nezatížené válečnými resentimenty jako Německo. Rakouský rozhlas, později televize, byly běžně sledovány v jižních Čechách, na jižní Moravě a západním Slovensku. "Na jihu je Západ" byl název nadšeného seriálu o Rakousku v jednom časopise pro mládež asi v polovině 60. let.

Společný pořad Československé televize a ORF Telemosty byl jednou z prvních vlašťovek měnícího se vnitropolitického i mezinárodního klimatu. Vůbec poprvé v dějinách ČsT mohli diváci na obrazovkách od roku 1963 sledovat diskuse live, bez cenzury a být konfrontováni s neslýchaně otevřenými otázkami a příspěvky Helmutha Zilka a dalších rakouských novinářů a politiků. Přes nejrůznější problémy se Telemosty vysílaly až do roku 1967 a znatelně přispěly ke vzniku samostatného kritického myšlení širokých vrstev obyvatelstva. Vedlejším produktem byla vniklá síť osobních kontaktů mezi rakouskými a československými novináři.

Méně viditelnou, ale neméně významnou roli měly kontakty mezi KSČ a KPÖ. Na ideové přípravě reformního procesu se přímo podíleli rakouští komunističtí intelektuálové jako Ernst Fischer nebo Franz Marek. Jak nedávno řekl na jedné vzpomínkové diskusi ve Vídni Jean Margulies, obě strany společně hledaly, jak se zbavit zátěže stalinismu. Podobně bylo rakouské hospodářství, směšující prvky státních podniků a volného trhu, důležitým referenčním modelem pro skupinu reformních ekonomů kolem Oty Šika. "Do tří let můžeme Rakousko dohonit," slibovali.

Pražské jaro a socialismus s lidskou tváří byl v Rakousku přijímán s podobným nadšením, jako v samotném Československu. Díky znalosti prostředí a navázaným osobním kontaktům patřili rakouští novináři k nejlépe informovaným a nejdůležitějším informačním zdrojům o jeho průběhu a později zejména o okupaci a odporu proti ní. Podstatná část obrazového materiálu z období invaze ve světových médiích pochází právě od nich a velmi podstatně tak přispěli k mediálnímu vítězství ČSSR a morální porážce Sovětského svazu.

V průběhu okupace zařadil ORF do svého vysílání také informační pořady v českém jazyce a rakouský rozhlas přebíral vysílání legálního československého rozhlasu a vysílal je z několika vysílačů zpět do ČSSR. Angažovanost rakouských médií se stala předmětem nátlaku SSSR na rakouskou vládu k omezení zpravodajství o ČSR a invazi. Kancléř Josef Klaus však intervenci sovětského velvyslance 22. srpna 1968 striktně odmítl.

V posrpnových měsících vydávalo Rakouské velvyslanectví v Praze na příkaz velvyslance Rudolfa Kirchschlägera -- pozdější prezidenta -- československým žadatelům zcela nebyrokraticky a velkoryse rakouská víza, v průměru 3000, ve špičkách až 5000 denně. Rakouská spolková vláda rozhodla přijmat československé uprchlíky bez omezení a poskytnout jim veškerou pomoc bez ohledu na to, zda si požádají o asyl anebo se časem rozhodnou k návratu. V tom si byly zajedno ÖVP (zčásti na nátlak řadových funkcionářů a občanů) i SPÖ v čele s Bruno Kreiskym, která se pro pomoc velmi silně angažovala s připomínkou pomoci, které se dostalo rakouským uprchlíkům v Československu po občanské válce v Rakousku v r. 1934.

Celkově prošlo Rakouskem jen mezi 21.8. a 23.10.1968 přes 160 000 Čechoslováků. Většina z nich později odcestovala do dalších zemí, část se vrátila do ČSSR. O asyl do konce r. 1970 zažádalo asi 12 000 čs. občanů. Přes přetíženost ministerstva vnitra dokázali úředníci zcela nebyrokraticky, flexibilně a ve vlastní iniciativě nápor uprchlíků zvládnout. To by se nepodařilo bez široké obětavé podpory prostých rakouských občanů, kteří Čechoslováky soukromě ubytovávali a živili.

Pražské jaro a invaze zanechaly v Rakousku trvalé stopy. Odpor čs. obyvatelstva proti invazi Varšavské smlouvy je v rakouské intelektuální a politické scéně dodnes živou legendou, opakovaně se objevující v různých koncepcích občanské společnosti jako vzorový příklad moci a síly občanského odporu a pasivní rezistence.

Bezprostředně v důsledku okupace došlo k rozkolu v KPÖ, od které se oddělilo celé její intelektuální křídlo kolem Ernsta Fischera. Jeden z jeho členů, Georg Breuer, založil vzápětí Výbor rakousko československé solidarity, který sdružil impozantní řadu předních osobností rakouského veřejného života. Do pozdních 80. let vydával výbor informační čtvrtletník a sesbíral přes milion šilinků na podporu v Československu pronásledovaných disidentů.

Ještě v roce 1978 se při organizaci četných a rozsáhlých vzpomínkových akcí k 10. výročí srpnové invaze sešla ojedinělá koalice, zahrnující spektrum od mladé ÖVP přes katolickou a evangelickou církev, SPÖ a odbory až po rakouské maoisty, trockisty a revoluční marxisty.

Opět s odvoláním na pomoc Československa v r. 1934 vyhlásil v r. 1977 Bruno Kreisky ochotu přijmout i pronásledované disidenty z ČSFR. Více, než dvěma stovkám signatářů Charty 77 se tak v Rakousku dostalo podstatné počáteční pomoci. Kreisky se rovněž při každé příležitosti důsledně zasazoval o dodržování lidských práv v ČSFR a na jeho intervenci československá strana opakovaně propustila některé disidenty, zkrátila jim tresty či omezila represe proti nim.

Míra nadšení po listopadovém převratu v Československu byla přesto neočekávaná, ještě nedlouho předtím se Čechoslováci umístili v průzkumu popularity na jednom z posledních míst. "Poznáte je podle rozzářených očí a podle toho, že je víc než obchody zajímají muzea," popisoval deník Kurier první porevoluční návštěvníky Vídně. "Vítáme vás," stálo česky na informačních letáčcích, které zde dostávali, město pro ně zajistilo bezplatnou městskou dopravu i vstup do muzeí, obchodní domy v Linci a jinde pořádaly sbírky, ze kterých si nemajetní čeští návštěvníci mohli vzít použité oblečení a spotřební zboží zdarma. Vlna nadšení vydržela několik měsíců, než nápisy "Vítáme vás" postupně nahradily nápisy "Češi, nekraďte nám tady". "S Rakouskem máme zcela korektní vztahy," definoval počátkem 90. let nový poměr k sousední zemi premiér Václav Klaus, "podobně jako třeba s Maltou."

Účast Rakouska na československém vývoji v roce 1968 a pomoc, kterou poskytovalo československým uprchlíkům je předmětem vzpomínkové slavnosti u mikulovského památníčku 19. prosince 2003 v 17 hodin za účasti reprezentantů obou zemí. Za Českou republiku se zúčastní zástupce českého Senátu Železný a velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša, za rakouskou stranu zástupce rakouského parlamentu a velvyslanec v České republice Klas Daublebsky.

Vídeň, 8. prosince 2003