Znamená to, že nejsou výslovně, tj. explicitně formulovány, tudíž že nejde o jejich literu, ale o jejich ducha? Snad ano. Není to však jen klička, která má zastřít, že proklamovaná striktní distinkce mezi "ideology" (marxisty, ekologisty) a "pragmatiky" (liberály, ekology) je nejen propustná, ale především nejasnáa nakonec falešná?

Neumím si představit, že bych byl odhodlán účinně a systematicky pomáhat bližním nebo přírodě, aniž bych měl jasně definovaný hodnotový rámec -- ideologický rámec. Ideologie sama o sobě není nijak nebezpečná. Nebezpečná je tehdy, když si ji neuvědomujeme jako ideologii, založenou v našich hodnotových preferencích, v posledku zdůvodnitelných citem či vírou, nikoliv rozumem. Propadnout nějaké ideologii znamená ne pouze uvěřit jí, ale považovat ji za beze zbytku zdůvodnitelnou v objektivní realitě, nezávislé na mém subjektivním rozhodnutí pro nějakou pravdu. Mezi ideologickým obrazem světa a světem o sobě pak v zaslepení nevidíme rozdíl. Což se dosti často projevuje tím, že jako ideologie vnímáme všechny možné hodnotové rámce, jenom ne ten svůj.

Je pragmatismus ideologií? Tedy: je pragmatismus postaven na jistých (politicky relevantních) hodnotách, o kterých nepochybuje? Jistěže ano. Samotná myšlenka, že vyznávaná hodnota (třeba soukromé vlastnictví) je opravdu "hodnotná" pouze tehdy, vede-li nás ke schopnosti účinně jednat ku svému prospěchu (případně ku prospěchu našich bližních), samotná tato myšlenka se odvolává na jisté porozumění pojmu hodnota, které vůbec není samozřejmé. Je to porozumění, které např. předpokládá, že hodnota je něco sloužícího lidskému prospěchu, ne něco ztělesňujícího vyšší, nadřazenou vůli, morální řád, zákon vesmíru. Odkud jsme tento předpoklad vzali? Z rozumu?

Konkrétně: les je tady od toho, aby sloužil lidem (pročež je lepší, aby byl zdravý a čistý, než aby umíral pod příkrovem emisí). Les sám o sobě tedy nemá žádnou hodnotu. Jak to víme? Nevíme. Je to jen předpoklad, který musíme přijmout, abychom mohli jistá politická rozhodnutí považovat za legitimní. Pokud naopak budeme věřit, že les má hodnotu sám o sobě, budou polická rozhodnutí, o něž budeme usilovat, jiná. Např. budeme vidět v založení národního parku ne zachování kusu krásné přírody pro turistovo oko, ale především záchranu něčeho, čemu přiznáváme vlastní nárok na existenci, i kdyby nám to "k ničemu nebylo". Jan Skácel se v jedné ze svých proslulých "malých recenzí" s radostí pozastavuje nad rozhodnutím nepálské vlády zakázat horolezcům přístup na jednu tamní osmitisícovku. Má prý zůstat nepoznána, ušetřena lidského oka. Má zůstat tabu. Je to pragmatické? (Nezáleží na tom, zda je to historka pravdivá. Hodnota, kterou demonstruje, je bez ohledu na to srozumitelná.)

Myslitelé z amerického think tanku Center for the Defense of Free Enterprise, jedni z nejvlivnějších antienvironmentalistů, vycházejí mj. z přesvědčení, že přírodní zdroj sám o sobě nemá žádnou hodnotu. Tu získává až lidskou prací (investicí) a tržním zhodnocením (myšlenka pochází od Johna Locka). Velmi pragmatické. Ale odkud ta jistota, že příroda je tu pro nás a jen pro nás? To není praktický rozum, kdo nám to řekl. To je prostě víra.

Tak jako je víra to, že biodiverzita je hodnotou sama o sobě a že tedy zánik každého druhu je cosi jako zánik života vůbec. Dvě víry, mezi nimiž nelze rozhodnout jinak než srdcem. A teprve potom, co jsme učinili toto ne-racionální rozhodnutí, můžeme začít účinně jednat v rámci jím stanoveném. A tento rámec musí být v daném okamžiku pevný, což neznamená, že se při střetu se skutečností nemůže otřást a od základů změnit. Pak jde ale spíš o konverzi k jiné víře než o prohlédnutí do racionálního světa objektivní reality. Ten existuje pouze v laboratořích. (Mimochodem. V poslední době jsem se trošku zabýval environmentalismem, včetně hlubinné ekologie. Velmi oblíbený motiv v těchto kruzích je příběh o tom, kterak se obyvatel světa velkého obchodu stane vášnivým bojovníkem za práva přírody a přírodních národů. Jerry Mander je např. bývalý reklamní agent. Zážitky, které tito lidé popisují, ze všeho nejvíc opravdu připomínají náboženskou konverzi ve stylu Skutků apoštolových. A přesto nejde o lidi, s nimiž by se nedalo otevřeně a racionálně diskutovat o zcela konkrétních problémech.)

Boris Cvek mi nabídl skvělý protiargument, když se odvolal na organizaci Greenpeace, kterou označil za "apolitickou". To má zřejmě znamenat, že je neideologická a pragmatická. Není tomu tak -- totiž ne tak, aby to odpovídalo striktní distinkci ideolog/pragmatik. Greenpeace má svůj jasný hodnotový rámec, který se snaží beze zbytku a bez pochybování dodržovat -- např. "nenásilí za jakékoli situace", jak se lze dočíst v jejich stanovách. "Za jakékoli situace" znamená: i v situacích, kdy to, pragmaticky vzato, nebude výhodné a účinné. Je také nabíledni, že Greenpeace asi nebude příliš fandit neregulovanému toku kapitálu a zboží (GM potraviny atd.), což je postoj značně politický. Že se takovéto aprioristické postoje nevylučují se schopností účinně a konkrétně zasahovat, je zřejmé.

Pragmatismus, zvlášť chápeme-li ho na pozadí liberalismu, je nutně ideologií: vytváří obraz světa, kterému věří a nezpochybňuje ho (určité hodnoty vítá, jiné ne, a to pevně). Na druhou stranu: každá ideologie, chce-li se prosadit, se musí naučit chovat pragmaticky. Obecně mi pak přijde daleko bezpečnější smířit se s tím, že vždycky ideologizujeme, a být si toho explicitně vědom, než sebejistě prohlašovat, že se chovám pragmaticky, racionálně, v zájmu "obyčejných lidí" a "zdravého rozumu", zatímco ideologové jsou ti druzí...