Metodika výzkumu včetně výzkumného instrumentu již dopředu limituje poznání, ke kterému výzkumem dojdeme.

Výzkum spirituality je teoreticko metodologicky velice náročný a je k němu třeba přistupovat s pokorou a metodologickou skepsí. Výsledek nikdy nebude přesným obrazem reality, ale pouze se k ní bude víceméně přibližovat. Takové kategorie jako spiritualita a religiozita nelze chápat jako synonyma a proces jejich operacionalizace do výzkumného instrumentu je složitý a nelze ho vyřešit několika jednoduchými otázkami.

Přítomný stav společnosti a jevů, který jí naplňují je důsledkem souběžných a protikladných společenských procesů a reflexe skutečnosti znamená i pochopit rozpornou dynamiku procesů, jejichž výsledkem je daný stav. V tomto článku se chci pokusit na tuto rozpornost v české spiritualitě alespoň upozornit.

Tak jak se historicky mění společnost a člověk jednotlivými společenskými procesy, tak zase společenské změny společnosti se promítají do celé společenské skutečnosti. To se také týká církví, náboženství, spirituality a náboženského a duchovního života. Je pochopitelné, že člověk 21. století se nemůže chovat stejně jako člověk ve středověku, především ve smyslu forem náboženského života.

Domnívám se však, že vzhledem k nadčasové podstatě poselství obsaženého v Novém zákoně, pouze oděného do reálií židovské společnosti přelomu nového věku, změna spirituality moderního člověka nemusí znamenat ústup od podstaty Kristova poselství, ale právě naopak. Při analýze procesů spojených s religiozitou, spiritualitou a ateizmem je třeba proto tyto pojmy důsledně odlišovat.

Poznatky zjištěné výzkumem spirituality české populace, který šel hlouběji pod povrch běžných otázek ve smyslu přihlášení se k církvi či chození do kostela, podávají jiný obraz o spiritualitě české mládeže než mládeže ateistické. Meditace je součástí života 21% mládeže, duchovní literaturu studuje 20% mládeže, 31% mladých lidí zastává názor, že Boha je třeba hledat především v sobě (Království Boží je ve vás), 26% mladých lidí klade na cestě k Bohu nejvyšší důraz na realizaci principu lásky. Pokud bychom však mluvili o tradičních formách života katolické církve, tak bychom se dostali k výrazně nižším číslům. Spíše než o trendu ateismu a materialismu bych proto hovořil o trendu nové spirituality, která překračuje horizont tradičních aktivit v rámci římsko katolické církve.

Tradiční religiozita v rámci katolické či dalších církví je skutečně na ústupu. Podíváme-li se na graf postojů k jednotlivým církvím či náboženským a duchovním směrům v závislosti na věku, vidíme s klesajícím věkem zhoršování postojů. (Ve výzkumech byla položena otázka: "Považujete se za stoupence-přívržence následujících náboženských, duchovních, ideových a společenských směrů? K vyjádření respondent používal pětistupňovou škálu od 1 - rozhodně ne do stupně 5 - rozhodně ano.)

Ke katolictví je nejhorší postoj v nejmladší věkové skupině, na rozdíl od postojů k new age, buddhismu a józe, u nichž je závislost na věku opačná.

Charakteristické pro současnou mladou generaci je oslabování vlivu jakéhokoliv ideového směru, a to i sekulárního. Ideové směry či sekulární společensko ideová hnutí, které určovaly vývoj civilizace v posledních sto letech, mají pro mladou generaci poměrně malý význam a ten ještě stále klesá. Výzkumy realizované s odstupem osmi let ukazují výrazné snížení vlivu či zhoršení postojů vůči všem sledovaným směrům. Ke zhoršování postojů a vlivu dochází u všech sledovaných sekulárních směrů i u katolicismu. K zajímavému poznatků však dospíváme, když sledujeme dynamiku tohoto zhoršování.

Dynamika poklesu pozice sekulárních směrů je vyšší než dynamika poklesu pozice katolictví a tak v tomto pádu došlo k proměně pozic jednotlivých směrů u mladé generace.

Navzdory silnému trendu sekularizace české společnosti má u mladé generace nejsilnější pozici katolicismus. K této nové ideové konfiguraci u mladé generace dochází spíše než v důsledku celogeneračních změn, díky vyhraněné části mladé generace, jejíž podíl v populaci se pohybuje mezi 10-20 %, kteří jsou aktivními katolíky a s s římsko katolickou církví se ztotožňují. U ostatních směrů se postoje k nim u celku populace rozvolňují a neexistuje ani tvrdé jádro příznivců těchto směrů, či je toto jádro početně velmi slabé.

Konsumerismus, hedonismus a ztotožnění s masovou kulturou - tyto typy chování a životního způsobu, které jsou typické pro velkou část mladé generace, nejsou ani tak projevem nějakého společensko ideového směru, jako spíše projevem absence idejí, hodnot a světového názoru - byť jakéhokoliv.

Zjištěné poznatky zásadním způsobem vstupují do zažitých stereotypů vnímání spirituality české společnosti. Komparace stejných dat z různých společností a kultur bez zohlednění kontextu může přinést falešné poznatky. Kontext české spirituality v sobě imanentně zahrnuje historii, cestu tvoření a přetváření spirituality v konfrontaci s různými vlivy a mocenskou strukturou. Zatímco spiritualita západních konzumních společností mívá i charakter společenské účasti na religiózním rituálu, typu účastí na oslavách 1. máje, česká spiritualita více obsahuje dimenzi niterného hledání a autentického směrování k transcendentnu.

Význam římsko katolické církve vyplývající z vlivu na mladou generaci je v současnosti poměrně značný. Tento vliv se bude do budoucna měnit v závislosti na tom, jak církev pochopí základní spirituální potřeby a trendy u mladé generace a promítne je do své činnosti.