Ještě jednou se stručně vrátím k působení římské církve v chudých zemích. Podívejme se na to, co se stalo v anglikánské církvi, když jedna její americká obec zvolila za svého biskupa homosexuála -- afričtí anglikáni zuřivě protestují a rozkol je de facto realitou. Ve třetím světě panuje jiná mentalita než na Západě. Vatikán může zrušit své učení o kondomech, ale afričtí katolíci by to nepřijali. Jsem pevně přesvědčen také o tom, že stupidní učení o propustnosti kondomů vzešlo afrického kléru.

Stojí za to si připomenout, že (někteří, pozn. red.) Afričané dlouho věřili, že lékem na AIDS je soulož s pannou. Před několika lety se konala v JAR velká konference afrických vědců, kteří tam prohlásili, že AIDS není způsoben virem HIV. Přemýšlet nad tamní realitou z hlediska západního levičáka je naprosto neadekvátní. Ale ještě jedna věc: kdo by si vůbec vzal na svědomí to, že by dal prostým obyvatelům rovníkové Afriky kondom a řekl by: běž souložit, je to bezpečné... Možná právě toho se Vatikán bojí nejvíc, a já myslím, že oprávněně. Jak správně zdůraznil Bohumil Kartous, používání kondomů je věcí určité kulturní vyspělosti. V Indii kdysi také věřili, že jejich masivní propagací sníží porodnost, ale nic takového se jim nezdařilo.

Pojďme však přímo k článku Martina Škabrahy. Nejsem si jist, zda "tradice poosvícenského sekularizovaného státu" udělala z víry ryze soukromou záležitost. Souhlasil by s tím třeba Masaryk? V Británii existuje státní církev dodnes, to platí i o skandinávských zemích. Ono víra ani nemůže být stoprocentně soukromou věcí, stejně jako etika. Neschováváme si přece svou etiku do své kuchyně, ale měli bychom jednat v souladu s ní kdekoli a kdykoli. Čili sekulární stát nepředpokládá, že jeho občan bude ctít desatero pouze u sebe doma, chce po něm to, aby ho nevnucoval (politickými prostředky) jiným občanům. Žádné státem uznávané a vynucované hodnoty by tak neměly být podloženy nějakým náboženstvím, ale měly by vycházet z tolerance vůči všem těm, která jsou sama tolerantní. Samozřejmě, že to musí stále vytvářet napětí a otázky, že střet hodnot, bolestné rozcházení se a stres ze stálého bojového stavu prostě nelze ve svobodné společnosti úplně odstranit.

Pochybuji také o tvrzení MŠ, že dochází k nějakému zásadnímu ožití víry v bůžky a bohy. U nás se to může po čtyřiceti letech persekuce náboženství tak jevit, ale existence sekt, různých fanatiků, lehkověrných lidí, kteří potřebují berličku, existence astrologie, magie, davových scén náboženského šílení je věčná. Připomeňme si hippies, buddhismus beat-generation, new age... před válkou zase vlivný spiritismus, katolicismus a tradiční formy víry.

Masová setkání věřících, plné stadiony, medializace víry, o nichž MŠ mluví, mi osobně moc sympatické nejsou (tak jako bych třeba nikdy nešel fandit na fotbal... je to jen věc mé vlastní idiosynkrazie). Ale žádné ohrožení něčeho v tom nevidím. Americké křesťanství od samého začátku stojí právě na vlnách duchovního obrození -- ono masové "probuzení", znovuzrození a osobní přijetí Ježíše se v dějinách USA periodicky opakuje (velmi dobře o tom píše J. B. North ve svých Dějinách církve). Chtěl bych učinit však poznámku ke komentáři, jímž MŠ obdařil Gibsonův film Umučení Krista. Slovo starokatolický se na ten film hodí málo, neboť označuje velice liberální a světské církve utrechtské unie, k jejichž pojetí křesťanství silně tíhnu. Dále film nemá vůbec žádný pornografický podtext, může tak ovšem působit na lidi, jež vzrušuje sadistické chování. A protože MŠ osobně znám a mohu tuto variantu vyloučit, zbývá mi už jen to, že onu lacinou nadávku přebral od nějakého komunisty. MŠ cosi říká o "temné existenciální úzkosti". Ano, jistě... občas se ozve možná u každého, ale lidé často žijí způsobem, který ji docela paralyzuje. Zvláště konzumní život, založený na uspokojování materiálních potřeb a na neustálém rozptýlení, je dobrý recept. Fanatici se snad vždy rekrutují z lidí frustrovaných, soustředěných na jeden bod: na sebe a svou destruktivní bolest. Důvěru v to, že žádná náboženská ani ideologická radikalizace společnosti není dneska na Západě možná, opírám o fakt, že drtivá většina lidí prostě žije jinými problémy. A to platí i o velké části konzervativních katolíků, jak je osobně znám. Ostatně námět článku Martina Škabrahy bude zcela lhostejný průměrnému člověku naší doby. Důležitější je pro něj otázka, za jakou zábavou se ve volných chvílích obrátit (a díky Bohu za to... dodávám). Rád bych poukázal při této příležitosti na skvělou knihu Život a názory blahorodého pána Tristrama Shandyho od L. Sterna. Je totiž svědectvím o způsobu myšlení, v němž jsem vyrostl a který se mi zdá naprosto přirozený a na Západě zcela dominantní. Dalo by se říci: buď dobromyslný, ušlechtilý, věnuj se svým koníčkům, všechno ber s humorem a neboj se svých pošetilostí. Na "existenciální úzkost" v našem nekonečném a věčném ignoramus et ignorabimus potom stačí třeba jen partička mariáše. Naopak článek MŠ je napsán v paroxysmu jakési úzkostné vize, jež srší animozitou, paušálními a ideologickými soudy, jejichž ambicí je podle všeho vyvolat společenskou polarizaci.

Dlouhé pojednání MŠ o morálním kýči budu komentovat poněkud stručněji, neboť si nejsem jist, co chtěl autor vlastně říci. Představa, že špatný úmysl a nikoli omyl je hřích, není výsadou katolické církve, ale patří k fundamentům celé naší civilizace. Být morálně špatný a dopustit se nějakého přehlédnutí či omylu, byť fatálního, jsou zcela rozdílné věci, jak chápe asi každý. I proto mne překvapuje, že MŠ říká, že nelze pochybovat o dobrém srdci Jana Pavla II. Kdo ale vidí do srdce druhého člověka? Jestliže přitakáme tomu, že úmysl (má-li někdo v úmyslu nebýt obezřetný a neudělat vše pro vyhnutí se omylům, je jasné, že jeho úmysl je špatný) je to, oč v morálce jde, odmítneme tím právě to, co je nejmocnější zbraní církevních farizejů, totiž soud -- neboť ten může (a Bible na tom trvá nekompromisně) učinit jen Bůh.

Pokračujme: nechápu, kde MŠ bere odvahu k předpokladu, že prý Jan Pavel II. měl za to, že dobro lze přenášet v přímém přenosu. MŠ se neobtěžuje něčím to podložit, a pak nenuceně píše v tom smyslu, že Jan Pavel II. nevěděl, že cesta od dobrého srdce k dobrému srdci vede reálným světem s jeho institucemi atd. Sleduji počínání Jana Pavla II. pozorně již přes deset let a tohle mne nikdy nenapadlo. Neplete si MŠ papeže, jenž měl hodně pohnutých životních zkušeností, s nějakým retardovaným chlapcem, který nikdy nevyšel ven z léčebny? Jisté je, že mluví o někom zcela jiném, než byl Karol Wojtyła -- u Wojtyły by totiž musel vzít nejprve v úvahu, že věděl to, co ví téměř každý, a teprve na základě toho interpretovat jeho jednání. Čili jestliže papež např. mluvil o civilizaci lásky, nedělal to proto, že by byl retardovaný, ale sledoval tím konkrétní cíl (stejně jako Masaryk stále mluvil o civilizaci postavené na Ježíši a ne na Cesarovi, nebo jako Havel má své pravda a láska zvítězí...).

Teď něco k těmto slovům: "Církev svatá své ovečky miluje. Vášnivě a nezpochybnitelně. Když jim zapovídá užívání kondomu tváří v tvář téměř jisté nákaze, dělá to s láskou. Když ženám kulantně naznačuje jejich duchovní méněcennost a homosexuálům jejich apriorní zavrženost, dělá to s láskou. A o upřímnosti citu zde nemůže být pochyb." Ano, pod to bych se podepsal, na druhé straně bych si přiznal: to hrozí každému z nás. Můžeme milovat ty, jež milujeme, tak, že je ve své omezenosti a zaslepenosti zraníme a ztratíme. Navíc církev je jen instituce, je proto lásky neschopná... kritizoval bych její postoje zcela jinak, totiž poukazem na logiku jejího fungování, které vede právě k takovým defektům.

MŠ má pravdu, když zavrhuje lásku, která nepochybuje; ovšem aplikuje-li to na Jana Pavla II., pak buď jen tlachá, nebo viděl do jeho srdce a zná jeho mysl. To, co následuje jako slavné odsouzení morálního kýčaře, se vztahuje na někoho, kdo byl krajně zjednodušen... osobnost člověka se tu vtěsnává do škatulky, až z ní zůstane jen jakási nelidská grimasa.

Pozoruhodné je, jak MŠ srovnává válku, v níž padají bomby, a válku papeže proti změně některých bodů církevní tradice. Tedy když nějaký lídr nějaké instituce bude pravomocně trvat na těch či oněch názorech (třeba odmítnutí celibátu nebo svěcení žen), už je to bombový útok? To je opět něco, čemu nerozumím. Mnoho věcí v článku vypovídá o tom, že MŠ neví prakticky nic o reálném životě v rámci římské církve. Žádná absolutní poslušnost se v ní nevynucuje a nevyžaduje, věřící je odkázán především na svého zpovědníka... mohl by to ale znát aspoň z dějin, které studoval. Kdejaký farář měl konkubínu a kdeco se dalo s různými kněžími domluvit. Žádná StB v rámci římské církve neexistuje. Jedna věc jsou dokumenty, dogmata atd., druhá věc je konkrétní farnost. Dojem, který v lidech stojících mimo reálný život církve, vyvolávají některé události s ní související, je falešný -- zažil jsem to sám na sobě a od jisté doby jsem v hodnocení reálného stavu věcí uvnitř církve velmi opatrný: vím totiž, že o nich vím jen velmi málo.

Poslední věc, k níž se chci ještě vyjádřit, je útok na Matku Terezu. Zase je to nevybíravý a tvrdý morální odsudek konkrétního člověka. MŠ má v rukou jakýsi zákoník postmoderních levičáků, drží kameny v ruce a vydatně jimi hází. Jde-li o ideovou stránku věci... my tady v ČR dáváme veřejně medaile a různé odznaky cti lidem, kteří pro někoho skočili do hořícího domu nebo do řeky. Děje se to určitě ve všech civilizovaných zemích světa. Máloco spojuje morálku různých náboženství a etnik tak jako přesvědčení, že je ušlechtilé pomoci tomu, kdo je v nouzi, kdo trpí a kdo umírá (srv. taky Hippokratovu přísahu). Jestliže někdo tvrdí, že tato činnost je mrchožroutství, a jestliže mu vadí, že je uctívána a obdivována, nerozumím mu. Nechápu taky, v čem je pomoc umírajícím lidem nekrofilní. Ideál pomoci člověku, který je v bídě a trpí, ctil i Homér a jeho Odysseus se na něj výslovně odvolává... není to ideál ryze křesťanský, má naopak velkou prioritu v různých vyspělých kulturách.

Nejsem si jist, zda Britské listy tou poslední sérií článků okolo Jana Pavla II. příliš netratily, zda se neposunuly směrem k ostře ideologickým think tankům, jako je Občanský institut. To, co tu bylo publikováno proti katolické církvi, mi připomíná povyk podobný tomu, co vydávají ti, kdo tvrdí, že moderní společnost páchá genocidu., neboť povoluje potraty. Tak malá schopnost pochopení pro složitost skutečnosti je zahanbující. Lze být velice kritický, a přitom nabídnout argumentaci, která prozrazuje víc intelektu než křiklounství... obávám se ale, že Britské listy ve věci katolické církve dávaly víc prostor ideologickým agitkám než věcným argumentům.