Pozorovatele a komentátory bude obcházet pokušení hledat příčiny takového selhání v detailech sotva podstatných. Nabízí se relativní mládí některých představitelů, apolitičnost některých kandidátů, osobní averze mezi některými vyjednavači a k tomu různé formy zarputilosti, ignorance, předsudků a netrpělivosti.

O podobě dějinných chvil leckdy rozhodují nepodstatné maličkosti, třeba i s fatálními důsledky. Jistě nescházelo mnoho a předsedou vlády mohl být Jan Kohout. Dnes zřetelnější obrysy hluboké politické krize by to však neřešilo - zůstaly by skryty a působily by jen méně viditelně, avšak s obdobnou destruktivní silou.

Základní definiční formule současné české politiky se vyčerpává. Více než patnáct let po historických politických změnách přestává působit gravitační síla tehdejších cílů. Je ostatně příznačné, že slovo převrat, mnohdy užívané pro označení tehdejších událostí, je rozlišovacím znakem politického ignorantismu, který nivelizuje a znicotňuje cit pro hodnoty, o které se tehdy sváděl dějinný politický zápas. Mnozí řadoví protagonisté tehdejších událostí nepovažují listopad 1989 za uzavřenou záležitost především proto, že nikdy nedošlo k hlubšímu vyrovnání se s minulostí, které nespočívá jen v ve zmatečné otázce lustrací či v povrchní otázce názvu komunistické strany.

Hodnotově orientovaná reflexe osmdesátých let, plně akceptující různé tehdejší proudy ve společnosti, včetně proudů značně konformních, nás stále ještě čeká, a to jako úkol střízlivý, věcný a docela nepatetický.

Notoricky zjitřené city zmíněných řadových protagonistů listopadu 1989 nedojdou pokoje, dokud budou mít důvod k obavám z jakékoliv, třeba politicko-intelektuální revanše, spočívající v idealizaci předlistopadových politických poměrů. O jejich návratu uvažující lidé jistě už vůbec nespekulují. Nejde ovšem o poměry samotné, nýbrž o inspiraci, kterou z nich lze vyvozovat. A tak přece jen ještě nemůžeme být prosti očekávání, že komunistická strana přijme za svůj prvotní úkol znovu promyslet definici sama sebe a dospěje k tomu, aby přirozeně a plně akceptovala poměry polistopadové a svou politickou genezi i perspektivu odvozovala z nich. Teprve to jí otevře dveře ke zodpovědnosti, ať už se to komu líbí nebo ne. Jednoho dne to totiž přijde tak jako tak.

Čas budování demokracie se pomalu stává historickou minulostí. Obyčejné časy přišly nenápadně, ohlašovány častějšími politickými krizemi chaoticky rozrušujícími základní obrysy dosavadní shody. Přecházíme do jiné historické etapy, pro niž ještě nemáme název, téma, a připravené vyzrálé politické elity.

Zjištění, že dějiny jsou opravdu bez konce, bez pointy, bez dalšího pevného bodu před námi, je jistě znepokojivé, ač zní docela samozřejmě. Završení jedné nesamozřejmé etapy, jakou budování demokracie bylo, nutně přináší nový pohled na budoucí čas bez zřetelného záchytného bodu. V různé míře můžeme cítit závažnost situace, před kterou stojíme, ale sjednotit se na tom, v čem dnešní úkol spatřovat především, je v této chvíli zjevně nad naše síly.

Politické síly se nevyhnou tradičním schématům a budou muset tuto novou historickou perspektivu promýšlet, otevírat a budovat jak v obvyklých pravolevých perspektivách, tak i s ohledem na obzory, k nimž nesou břemeno své zodpovědnosti společně. To neznamená, že naše doba velká témata nemá. Naopak, některá se přímo nabízejí. Jenže samo o sobě je i velké evropské téma příliš slabé, jestliže nedokáže slepit jednu dočasnou vládu s jednoletou perspektivou. S velkými tématy je třeba umět pracovat. Ale umějí-li současné české politické elity stěží zajistit pouhý provoz, znamená to, že se něco musí změnit. Co to má být?

Autor je předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Článek byl psán pro Britské listy a Literární noviny