Na první pohled se to zdá velmi obtížné. Národní frontě tzv. demokratických stran se celých patnáct roků daří vytvářet obraz nedemokratické, nereformované bolševické partaje, která nese vinu na všech zločinech, které se v tomto státě kdy udály. Není to příliš obtížné: stačí pravidelně připomínat nešťastná padesátá léta (to pro ty starší), nebo zdůrazňovat třeba omezenou možnost cestování, nebo skutečnost, že televize vysílala černobíle a když už se vybarvila, mohlo se volit jen ze dvou programů (to pro ty mladší, kteří už nic nepamatují). Tak se udržuje povědomí o protilidovém režimu, policejním státu, totalitě. Co na tom, že KSČ se v době, kdy ji k tomu nikdo nenutil a ani nutit nemohl, distancovala od kultu osobnosti, odsoudila ho, pokusila se rehabilitovat a napravit nezákonnosti padesátých let.

"Demokratickým" stranám vyhovuje, aby tato strana, která má v parlamentu pětinu poslanců, byla stále deklarována jako nenapravitelná tlupa zločinců. Zdánlivě je to může posílit.

To posílení je však velmi relativní. Zatím co pro tzv. pravicová uskupení je každé oslabení levice nadějí pro posílení jejich vlivu, levicoví sociální demokraté se svým bohumínským usnesením zbavili možnosti vystupovat jako silná levicová strana. Ve všech vládách, které až dosud sestavovala, byla nucena ustupovat tlaku velmi nespolehlivých pravicových koaličních partnerů, rozmělňovat svoje předvolební sliby a ztrácet tak důvěru svých voličů. Ti skutečně levicoví se postupně stávají voliči komunistů. Ti, kteří se stydí přiznat, že naletěli bajkám o nebezpečných bolševicích (ale nechtějí si zadat s pravicí) už volit nepůjdou.

Každá společnost bývá rozdělena na pravici a levici. Pokud to politici nerespektují, připravují sebe o podporu a stát o funkční vládu, či opozici a tedy o zdravý politický vývoj. Současná politická (nikoliv jen vládní) krize nabízí sociálním demokratům velmi elegantní řešení: i když jsme si s komunisty nechtěli zadat, situace nás donutila vzít je na vědomí.

Komentátoři a političtí protivníci by sice dštili oheň a síru. Politické klima ve společnosti by to však zcela zásadně proměnilo. K dobrému! Vytvořila by se zřetelná pravice a stejně zřetelná levice (ta dnes dokonce s poměrně výraznou parlamentní většinou). Obě formace by měly naději, že budou moci svoje předvolební sliby v co nejvyšší míře realizovat. A občan by měl skutečnou možnost volby: evropský sociální stát nebo individualistickou formu, kde každý je svého štěstí strůjcem (i když každý opravdu nemá stejné předpoklady se uplatnit).

Pokud se ovšem sociální demokraté nerozhodnou, ztratí nejen vládní pozici, ale také jakoukoliv perspektivu. Měli by zcela jasně sdělit, mají-li zájem být levicovou alternativou komunistům, nebo chtějí pokračovat ve své naivně antikomunistické agonii. Po příštích volbách už velmi pravděpodobně příležitost vybírat si mít nebudou.

Toto ovšem není důsledek politiky Stanislava Grosse. To je malér všech sociálně demokratických vůdců, kteří neměli dost sebedůvěry, aby přesvědčili svoje voliče, že jsou sebevědomou levicí, která samozřejmě spolupracuje s druhou levicovou stranou a vůbec se neobává, že by se mohla stát jejím vazalem. O úspěšnosti té které partaje rozhodují ve volbách voliči.

Ti jediní jí mohou dát či nedat svoji důvěru. Úspěšně zvolená strana má nejen právo, ale také povinnost plnit svůj volební program a dostát tak slibům, které voličům dala. Nikdo jiný, než voliči nemá právo rozhodovat o tom, je-li strana dostatečně demokratická a důvěryhodná. Pokud se komukoliv zdá, že program kterékoliv ze stran není pro společenský vývoj prospěšný, má jedinečnou možnost: rozcupovat takovou stranu ve volbách. Nedaří-li se jí to, nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že voliči rozhodli tak jak rozhodli. O tom je totiž demokracie.