Což je ve svém důsledku životodárný princip konzervatizmu. Může tvrdit, že každá změna je projevem zla, je proto zdrojem utrpení a pak odpor vůči němu je nejvyšší ctností. Což bylo dokonce jiným náboženstvím dopracováno až do absurdity, podle níž zemřít v boji za svou víru, je privilegovanou "vstupenkou" do oné rajské věčnosti.

Bylo řečeno již nesčetněkrát, že je nutné rozlišovat -- zjednodušeně vyjádřeno -- mezi vírou, náboženstvím a církví. Z tohoto členění například vyplývá, že i ateisté mají vlastně také víru. Věří že Bůh, bohové či jiné nadlidské bytosti neexistují. Na tomto místě si dovoluji jenom zdůraznit, že všechno lidstvo se nedělí pouze na teisty a ateisty. Jinými slova, že každý pozemšťan nemá jinou možnost než že musí buďto v existenci boha věřit, či naopak nevěřit. Minimálně existuje skupina lidí, jíž je to úplně jedno. Tato otázka je nezajímá a to dokonce ani v oné, pro každého nejkrizovější osobní situaci, čili v blízkosti smrti.

Pokusíme-li se proto poctivě odlišovat víru od nábožnosti a především pak od instituce jíž je církev, ať již jako obec lidí jedné víry, či učitelky spásy, či dokonce "manželky" Kristovy, můžeme se teprve potom začít snažit hledat příčiny toho, proč je jedna konkrétní církev, církev katolická římského ritu takovou, jakou je. Považujeme-li se za svobodné bytosti, máme pak nárok svobodně se zamýšlet nad svým vztahem k církvi, který ale vůbec nemusí být a také není naším vztahem k bohu a k víře. Jestliže s touto základní tezí římsko-katolíci souhlasí, má s nimi smysl ještě vést dialog. Pokud ne, pak je nutné hledat jiné cesty k oprávněnému (protože je založený na svobodě) prosazování svého "nekatolického" postoje.

Myslím si, že zatím nejrozumnější cestou je koexistence. Lidově řečeno "ty pán, já pán, nemáme nic společného". Tento stav by byl s vysokou pravděpodobností méně problémový, pokud by nebylo tisícileté světské moci církve, z níž některé prvky přežívají dodneška. A teprve jejich odstraněním může k té skutečné koexistenci docházet. Katolická církev není mým oborem a není ani na krátký článek nějaký systematický pohled. Proto si troufnu pouze několik základních myšlenek.

Měšťanské revoluce v nichž si třetí stav vybojoval mocenská privilegia do té doby patřící pouze šlechtě a církvi, považujeme v našem prostoru až do současnosti za jeden ze zdrojů demokratických a republikánských idejí na nichž jsou zkonstruované současné státy. Zdá se mi být proto jedním z přežitků středověkého postavení církve, že všechny tyto státy mají pořád ještě diplomatické styky s Vatikánem. Jakýmsi státem sítě svých kněží uvnitř jiných států. Stát Vatikán totiž není jenom to malinkaté území v Římě, to je jen jeho teritoriální rozloha zabezpečující ochranu papeže v dějinných turbulencích neustálých válek. Stát Vatikán je především státem exkluzivních osob uvnitř jiných států, osob svázaných speciálním právním řádem, kterému se říká kanonické. A to není nikterak bezproblémová záležitost, jak se pokusím ukázat na několika příkladech.

Země, národy, státy, které mají již dneska ve svém právním řádu přísnou odluku státu od církve by v tom měly být důsledné. Neměly by mít ve Vatikánu svého zástupce a neměly by uznávat zástupce Vatikánu ve svém státu. Je proto v podivném nesouladu, když dokonce ústavní činitel takového státu prokazuje zástupci Vatikánu protokolární pocty, nebo dokonce jako reprezentant státu uskuteční oficiální návštěvu u "hlavy církve". Dokonce si kladu otázku, zda i jeho soukromá návštěva u papeže není náhodou střetem zájmů, uskutečňuje-li ji v době, kdy je ve funkci.

Jak jsem se již zmínil, ve všech státech, kde "oficiálně" působí katolická církev, existují vedle sebe dva právní systémy. Jeden pro všechny občany a jeden pro "občany" Vatikánu. Je prakticky vyloučeno, aby v průběhu doby nedošlo mezi různými právními systémy ke kolizi. První problémy v tomto směru mají hned státy, které neuznávají dvojí občanství. Buď tedy je biskup občanem Vatikánu, nebo národního státu. Obojí v uvedených zemích by nemělo být možné. Říci v této souvislosti, že Vatikán není státem v plném slova smyslu a tedy takový rozpor ani nemůže existovat, nevystihuje celou šířku problému. Třeba v momentě, kdy Vatikán svým občanům omezuje lidská práva. Nebo snad právo mít rodinu není vrcholným lidským právem? Odpovědět že jde o lidské právo, kterého se lze dobrovolně vzdát, zase v sobě skrývá jinou nebezpečnou myšlenku. Kolik je vlastně dneska všeobecně deklarovaných práv, kterých se člověk může "dobrovolně" vzdát? Mohu se například vzdát práva na svobodu odporu proti svému vládci jen za jistotu že budu mít po celý život chleba? Jsou totiž práva, která jsou nezcizitelná, ať jsem občanem jakéhokoliv státu, jakéhokoliv politického či jiného řádu. Žádná instituce by dneska již neměla být založena na principu, že se její příslušníci vzdají nějakého svého všeobecného práva.

A co kanonickým právem popírané právo žen na kněžství, biskupství ba až papežský stolec? Není to náhodou diskriminace odporující jednomu z nejvyšších lidských práv, právu na stejnou šanci bez ohledu na rasu, přesvědčení a vše to, co Deklarace OSN, EU a dalších nadnárodních institucí vyjmenovávají?

Vím, že v dalším dám svým protivníkům lacinou zbraň do ruky a nepochybuji, že nebudou proto mluvit o ničem jiném z mého příspěvku, než o tom, co následně napíši. Dovoluji si totiž položit otázku, co by asi dělali všichni zastánci demokracie a svobody, kdyby si stát s takovým postavením vůči národním státům jaké má dneska Vatikán vybudovaly i jiné církve. Nebo ještě lépe, dovede si snad někdo představit, že by si takový stát zkonstruovaly třeba odbory zaměstnanců, kterých je určitě víc jak všech věřících na celém světě? nebo daleko lépe a účinněji by to určitě dokázali třeba právníci, či vůbec asi nejlépe podnikatelé? A proč by potom nemohli mít svůj stát "nestát", ptám se. Jenom proto, že se jen velice těžce shodnou na jeho pravidlech? Ano. Jenom proto. Katolická církev je totiž organizovaná absolutně antidemokraticky. Je to nejvyšší představitelný stupeň monarchie. V ní všechna rozhodovací pravomoc se odvíjí od panovníka, pardon papeže a jeho dvora, čti sboru kardinálů, a mezi námi, jistě pouze těch nejvlivnějších.Takovou instituci by žádný opravdový demokrat, podle svého čistého svědomí, nemohl nic jiného, než jenom ji ignorovat. A to nemluvím o všech vyznavačích až absolutistického pojetí svobody. Ti se již přece vůbec nemohou jakkoliv vázat k instituci tak otevřeně nesvobodné.