Není jednoduché se oprostit od směsice pocitů nad prostotou lidského rozumu, který je za specifických podmínek nulové znalosti a ohromné v sebedůvěry -- u člověka obdařeného možností sdělovat výplod tohoto nešťastného spojení široké veřejnosti -- možno dovést k jakémukoli cíli a nad tím, co všechno se může takto stát. Osobně třeba nejsem úplně přesvědčen o tom, že to nebyla jen nějaká provokace k zaujetí tvrdšího postupu společnosti vůči fast foodům. Třeba je to tím, že jsou LN na šachovnici vývoje společenského klimatu o nějaký ten tah vepředu. Vzhledem k mnoha jiným okolnostem tomu ale není radno věřit.

A tak se člověku celý problém zobecňuje až na otázku, jakou mají média vůči společnosti odpovědnost, a pokud, tak jestli si to vůbec uvědomují. Můžeme to srovnat třeba se školními jídelnami a fast foody. Školní jídelny jsou vysoce specializovaná stravovací zařízení, jejichž provoz právně upravuje značné množství právních předpisů, jako např. vyhláška MŠMT o školním stravování, která dále odkazuje na celou řadu souvisejících zákonů. Mimo jiné je právně ošetřena kvalita a vyváženost stravy poskytované školními jídelnami, což v překladu znamená, že společnost si uvědomuje velkou závažnost problému výživy, a to zejména u dospívajících generací.

Má proč. Fast foodový způsob (a je jedno, jestli buřto-pivní tradiční nebo hranolko-hamburgero-coca-colový porevoluční) totiž není vázán zdaleka tolika "svazujícími" předpisy, tudíž zohledňuje na prvním místě zisk, na druhém místě marketing (např. chuťově přitažlivé maxi porce s poměrnou slevou) a na třetím místě si hlídá hygienické normy z důvodu možné pokuty. Výživová kritéria zdravého vývoje jí mohou být celkem vzato ukradená a taky jsou. Jinými slovy, školní jídelny jsou na rozdíl od fast foodů zavázány k vysoké odpovědnosti a fast foody ji naopak úplně postrádají, ačkoli se jedná o uspokojování téže společenské potřeby. Nutno dodat, že školní jídelny jsou snad nejlépe reformovanou částí školství po roce 1989.

S médii se to má podobně. Také zde existuje zákonná úprava, která rozlišuje média s určitou přímou odpovědností ve vztahu ke společnosti (média veřejné služby) a ta ostatní, která se řídí podobnými principy jako fast foody -- na prvním místě zisk atd. Že se rozdíl mezi nimi často stírá, je jinou věcí. Rozhodující je fakt, že ta kvalita nestoupá směrem k nutné (a právně vynucované) vyváženosti a hodnotě školních jídelen, ale ke snaze uspokojit vlastní zisk jako u fast foodů. Média fast foodového typu neberou v podstatě ohled na snahu o vyváženost a hodnotu reality a bez ohledu na tyto nikým nevynucované "podružnosti" nabízejí to, od čeho očekávají pozitivní odezvu - ve smyslu jejich zájmu. Nejlepším důkazem je nedávné srdceryvné mediální rozloučení "s naším Svatým Otcem".

Fast food je skvělý, je-li možnost jiné volby. Pokud není jiné volby, znamená to svým způsobem fast foodovou totalitu. Důsledky mohou být pro společnost skutečně "jednoznačným přínosem", jak napsal génius absurdity Bokůvka. V případě, že se stane fast food dominantním principem ve stravování i v médiích, bude další generace formovaná do podoby obézních hroudiček s defektními tělíčky a zevnitř důkladně vymydlenou hlavičkou. Kečup v žaludku i v hlavě, to je po značně naivních snahách chronických přeceňovatelů společnosti z řad filosofie nová společenská teorie vedoucí ke konečnému společenskému systému -- hlavním principem není idea, Leviathan, společenské smlouva, rozum, národ nebo dělnictvo, ale obyčejná lidská blbost. Nutno dodat, že má patrně největší šanci na úspěch. A tak nezbývá smeknout před Lidovými novinami a panem Bokůvkou -- učinili nevědomý, leč významný krok v dějinách filosofie a povýšili blbost na hlavní princip dějinného vývoje, čehož se doposud žádná teorie neodvážila.

Omlouvám se za tolik zemanovského pojmosloví, jen bych dal člověku ještě jednu šanci...