Mnoho Evropanů je přesvědčeno, že jejich kultura má kořeny ve starém Řecku a Římě. Tato tradice však byla přerušeno érou, zvanou raný, temný středověk. Je to období, o němž odborníci usuzují, že nepřispělo téměř ničím k evropské civilizaci.

Existuje však kapitola v evropské historii, která vypovídá o něčem úplně jiném. Je to období, které je dnes téměř úplně zapomenuto.

Před 1400 lety se vydali muslimové na Západ, z Arábie a z Blízkého východu. A během dalších 800 let zakořenili ve Španělsku. Mělo to obrovský dopad na vývoj evropské civilizace a historie.

Tento příběh začal na Blízkém východě, kdy Arabové, sjednoceni prorokem Mohammedem a inspirováni novým náboženstvím, islámem, se rozhodl podrobit si svět.

Muslimové rychle ovládli Persii a dobyli také většinu území křesťanské Byzance. Za pohých sto let vytvořil islám největší impérium, jaké svět kdy viděl. Rozprostíralo se od řeky Hindus až po Gibraltarskou úžinu. A většina nashromážděných znalostí starověkého světa padla do rukou muslimů.

Raný islám měl pozoruhodné vlasnosti. Nejenže dokázal dobýt obrovské části tehdejšího světa, ale také uměl absorbovat, asimilovat a obnovit kultury, s nimiž přišel do styku. Přitom nepřišel o vlastní jedinečnou totožnost.

Muslimové naplnili města, jako Damašek, energií. Založili nová města, jako byl Bagdád. Vytvořili civilizaci a světovou víru, která měla radikálně ovlivnit severozápadní země, jimž nyní říkáme Evropa.

Pozoruhodné je uvědomit si, jak blízko jsou tyto dvě země: zde Španělsko a na druhé straně moře Maroko.

Před příchodem islámu vládl ve Španělsku po tři sta let chaos. Po rozpadu římské říše došlo ve Španělsku k opakovaným invazím barbarů. Nejprve přišli Vandalové, pak Visigóti.

Maroko v osmém století bylo domovem nejnovějším konvertitům k islámu, Berberům. V jejich čele stáli Arabové z vládnoucí islámské dynastie, Umajádové. V roce 711 zahájili tito muslimové invazi do Španělska. Postavili se Roderickovi, královi Visigótů, a jejich obrovské armádě. Avšak když byl Roderick usmrcen, odpor Visigótů se rozložil a muslimové rychle a většinou bez krveprolití ovládli Španělsko. Po krátké období pronikli i do Francie.

Muslimové nazvali své nově dobyté území Al Andalusie. Znamená to "Země Vandalů".

Nejprve ovládli muslimové města Cordoba, Seville a Toledo. Pak se obrátili na severovýchod směrem k Barceloně. Jihozápad padl o rok později.

Španělsko se stalo součástí islámského impéria, jemuž vládla dynastie Umajádů.

Po dobu následujících 500 let ovládali muslimové většinu Španělska. Rageh Omar se vydal do Cordoby, do hlavního města Alandusie.

V roce 750 došlo na Blízkém východě k mocenskému boji. Dynastie Umajádů byla svržena a vládnoucí rod byl zmasakrován. Jediný člen této dynastie, který přežil, Abdurahman, utekl do Španělska. Jeho odplatou bylo to, že proměnil Cordobu vynikajícím střediskem islámského umění, které se stalo důstojným soupeřem islámské kultury v umění, ve vědě i v kultuře.

Mešita v Cordobě byla v roce 1500 proměněna v křesťanskou katedrálu. Rozpor mezi křesťanstvím a islámem dosud trvá. Španělští muslimové dokonce poslali papeži petici, aby jim bylo dovoleno se v této katedrále modlit.

Během následujících 200 let Cordoba rostla. Během 11. století se k islámu přidalo velké množství konvertitů. Byli to většinou křesťané , na než udělala dojem Abdurahmanova rozumná vláda . Do Cordoby se přistěhovali nejinteligentnější mozky z Blízkého východu.

Z Bagdádu se přistěhoval mistrovský hudebník Ziriad a přinesl s sebou nejmodernější hudební styl. Přinesl nové zvyky z Bagdádu, jako byla pasta na zuby a dezodoranty, a zvyk stříhat si vlasy nakrátko.

V době, kdy se Londýn skládal z několika hliněných chatrčí u Temže, měli v Cordobě pouliční osvětlení, kanalizaci a tekoucí vodu.

Muslimové dobyli veškerá tato území, spojili je dohromady a pak se jejich území stává koncentrací znalostí.

Velké množství literárních děl, přeložených z řečtiny na Západě bylo touto dobou už zapomenuto. Islám zachoval moudrost starých Řeků dávno poté, co už byla v západní Evropě zapomenuta.

Muslimové však v Cordobě kulturu originálním způsobem rozvíjeli. Chtěli zlepšovat budoucnost a město zmodernizovat, pro všechny jeho občany.

Když učinili muslimové Cordobu svým hlavním městem, nestavěli jen mešity. Budovali také restaurace, desítky knihoven a škol zadarmo. Domy v muslimské Cordobě měly tekoucí vodu a ulice byly vydlážděny a měly pouliční osvětlení. Byla to infrastruktura, která vznikla v Londýně a v Paříži až o 700 let později.

V Cordobě žila celá řada islámských lékařů, kteří radikálním způsobem ovlivnili historii medicíny.

Studoval to dr. Carlos Perra z hlavní nemocnice v Cordobě. Al Bukasa v 10. století významně přispěl k rozvoji anatomie. Vytvořil celou řadu anatomických lékařských nástrojů a většina z nich se používá dodnes.

Velkého pokroku bylo tehdy dosaženo ve farmakologii a v patologii.

Myšlenky lékařů z Cordoby radikálně proměnily filozofii, soudnictví a všechny vědy. Al Gafiki byl odborníkem na choroby mozku, ale byl také důležitým vědcem v optice. Jeho léčebná metoda pro oční chorobu trachoma se používala až do první světové války.

V Cordobě působili renesanční muži o mnoho století dříve, než vznikla renesance.

Avšak nejznámějším z lékařů z Cordoby byl Averroes. Jako astronom objevil sluneční skvrny a jeho práce filozofa -- přeložil a analyzoval Aristotela -- šokovala svět.

V Cordobě jsem se setkal se skupinou syrských studentů, konstatuje dále Rageh Omar.

V desátém století vládl v Andalusii Abdurahman III. Prohlásil se za chalífa -- jediného pravého vedoucího představitele -- celého islámu. Masakr jeho předků před dvěma sty lety byl konečně pomstěn.

Jenže toto tvrzení znamenalo konec moci umajádské dynastie. Dědicové Abdurahmana III. si nárokovali sami titul vedoucího představitele islámského světa a Abdurahmanův palác na předměstí Cordoby se stal bojištěm. Padesát let po Abdujrahmanově smrti bylo toto jeho sídlo proměněno v trosky.

Křesťané na severu Španělska si začali uvědomovat, že je islámská říše ve Španělsku slabá, a začali uvažovat o protiinvazi.

Abdurahmanovo sídlo bylo zničeno v roce 1009 a o čtyři roky později došlo k útoku na Cordobu. Avšak nebyl to jen křesťanský útok, útočili muslimové proti jiným muslimům.

Na cestě z Cordoby do Toleda jsou pozůstatky toho, co vzniklo po pádu umajádské moci v Cordobě.

Al Andalusie z 11. století byla zničena interním soupeřením mezi muslimy. Rivalizující muslimští váleční magnáti dokonce využívali křesťanské podpory ve svých bojích o území. V důsledku těchto mocenských bojů se Al Andalusie proměnila v 23 samostatných městských států. Kolem každého z těchto států vznikla rychle síť opevnění. 25 km od města Toledo nalezneme pozůstatky tohoto opevnění.

Znamenalo to, že se umajádské království rozpadlo v množství slabších a menších království.. Ty mohly být posléze ovládnuty severními křesťanskými vládci.

Tím to však neskončilo, protože tyto menší muslimské státy i nadále konkurovaly -- nejen v oblasti mocenské politiky, ale i v oblasti intelektuálních úspěchů -- křesťanskému světu. Stále se soutěžilo o to, který stát přiláká nejlepší básníky, nejlepší umělce, nejlepší vědce.

Pevnost Al Kafr, která stále ještě dominuje městu Toledo, ochraňovala smíšenou komunitu muslimů, židů a křesťanů. Zdejší vládce Al Mahmun přilákal ke svému dvoru nejlepší učence své doby, zejména astronomy.

Avšak jeho říše byla ohrožena muslimy ze Sevilly. Al Mahmun si nalezl spojence v Alphonsu VI., v místním křesťanském vládci.

Astronomové v letech 1035 - 1085 vypočítali nové astronomické tabulky. Astronomové jich pak v Evropě používali asi dvě stě let.

Toledo bylo po dobu 50 let nejvýznamnějším střediskem astronomie v celé západní Evropě, islámské i neislámské.

Věda z Toleda měla podstatný praktický význam. Tamější astronomové zlepšili vypočítávání zeměpisné šířky a délky, což bylo nesmírně důležité pro zámořské plavby. Astronomických tabulek bylo využíváno v zemědělství. Muslimové zavedli celou řadu nejrůznějších plodin a tabulky ukazovaly, kdy se tyto plodiny mají vysazovat a kdy se mají sklízet.

Toledo rozkvetlo a jeho hospodářství rozkvetlo. I bývalí spojenci jako Alphonso VI. začali závidět.

V roce 1085 získal Alphonso VI. vládu nad Toledem od jeho muslimských správců. Neučinil to však silou. V Toledu totiž existovala tolerantní komunita židů, muslimů a křesťanů.

Hlavní klenot z Toleda nalezneme v městských knihovnách. Podílely se na něm všechny tři komunity, které pracovaly v oboru překladatelství. Týmy židů, muslimů a křesťanů překládaly texty do arabštiny a pak do kastilské španělštiny a do latiny. Vyžadovalo to těsnou spolupráci a náboženskou toleranci.

Andaluské slovo pro tuto spolupráci je convivencia. Znamená to -- společné soužití.

"Musíte vědět, že dědictví starořecké kultury bylo ve středověku ztraceno," konstatovala ve filmu Rageho Omara jedna španělská vědkyně. "Teprve prostřednictvím činnosti lidí v Toledu bylo toto dědictví obnoveno a zachráněno. Právě zde byla zachráněna všechna starořecká díla v arabském překladu, pak v kastilštině a v latině. To bylo nesmírně důležité, protože oni pouze nepředávali pasivně znalosti. Aktivně vytvářeli moudrost. Vědci, kteří přicházeli ze severu Evropy, byli naprosto překvapeni tím, co nalezli v Toledu. Zjistili, že v Toledu přežily znalosti, které jinde v Evropě byly zničeny. Skotský vědec Michael Scott se například rozhodl v Toledu zůstat, naučit se arabsky a překládat tyto texty pro ostatní Evropu."

Vědec Michael Scott, který žil ve 13. století, byl klíčovou osobností při šíření islámských myšlenek z Toleda po celé Evropě. Avšak v těchto úzkých ulicích nalezl Michael Scott ještě něco jiného. Radikálně odlišnou komunitu, jinou, než jakou kde v Evropě znal. Byl překvapen mírou náboženské snášenlivosti v Toledu. Nalezl tu židy, muslimy i křesťany, kteří navzájem intenzivně spolupracovali v překladatelské škole. Po celém městě fungovala convivencia. V kultuře, ve vědě i v náboženství.

Procházíte-li ulicemi Toleda, zjistíte, do jaké míry bylo toto město definováno směsicí tří různých kultur, které zde žily.

Vezměme například tento kostel St. Romain. Je to křesťanský kostel, který vybudovali muslimští řemeslníci. Zanechali za sebou jasné muslimské vlivy. Pohlédněme na věž tohoto muslimského kostela. Vypadá přesně jako minaret.

Znamená to nejen, že křesťané i muslimové využívali navzájem svého talentu, ale navzájem se respektovali.

Křesťané dovolili, aby jejich katedrálu vybudovali muslimové ve stylu úplně odlišné víry.

Jedna organizace, která se považovala za živoucí zosobnění convivencie, je křesťanská sekta, která si říká Mozarabové.

Mozarabové jsou potomci křesťanů v Evropě, kteří si zachovali svou křesťanskou víru během muslimské vlády, ale hovořili arabsky a přijali arabský oděv a arabské zvyky.

Výraz "Mozarabové" znamená "osoby, kteří se chtějí stát Arabové" a původně to byla nadávka. Avšak Mozarabové jsou tak hrdi na své arabské dědictví, že si své jméno ponechávají.

Muslimské zákonodárství ostatní víry do určité míry omezovalo. Křesťané a židé museli platit zvláštní daně. Omezena byla výška věží a omezeno bylo, jak hlučné může být zvonění. Avšak nebyli nuceni konvertovat k islámu.

Každá generace předává znalosti minulosti další generaci. Vytváří most pro muslimské dědictví v Evropě.

Když Toledo padlo v roce 1085 bez krveprolití, povzbudilo to křesťany. Urban II. oznámil o deset let později křižáckou výpravu proti veškerému islámu. Islám na to reagoval a vyslal vojska ze severní Afriky na podporu muslimů ve Španělsku.

Během následujících 150 let se snažili křesťané ze severního Španělska proniknout do jižní Al Andalusie. Bojovali proti muslimským vojskům vyslaným ze severní Afriky. Avšak muslimská vojska z Afriky ztratila podporu španělských muslimů. V 13. století bojovali muslimové proti sobě navzájem a křesťané se dostali blízko k dalšímu španělskému cíli, k provincii Grenada.

Vysoce vyspělá muslimská kultura v Al Andalusii znamenala, že toto území křesťané chtěli ovládnout. Zejména to platilo o Grenadě, kde vládl Mohammed Ben Nasr. Avšak v třináctém století zaznamenalo španělské křesťanství podstatné úspěchy a hlavní prospěch z toho měl křesťanský vládce Ferdinand III. Aragonský.

Křesťanští vládci Kastilie a Aragonska nemohli věřit svému štěstí. Podařilo se jim využít rozkladu muslimského impéria v Al Andalusii. Postupně ovládli Cordobu, Valencii a Murcii. Muslimům se podařilo vyjednat dohodu. Oplátkou za to, že pomohl Ferdinandu III. dobýt muslimskou Sevillu v roce 1248 dostal právo ponechat si Grenadu.

Vynikajícím pozůstatkem muslimské vlády v Evropě je Alhambra. Zvnějšku je to pevnost, která dominuje krajině. Avšak uvnitř je to klenot muslimského umění. Na Alhambru bychom měli pohlížet jako na filozofickou esej. Pozoruhodná struktura geometrických vzorců je ukázkou toho, jak muslimští umělci zkoumali pojem nekonečna prostřednictvím matematického opakování. Alhambra také zdůrazňuje význam lidských rozměrů v kontrastu k monumentálním, obřím stavbám. Struktura Alhambry také hovoří výmluvně o pocitu nejistoty a netrvalosti, který pociťovali tamější umělci.

Muslimové vládli v Alhambře po dobu dalších 200 let, avšak muslimská vláda nad Al Andalusií slábla. Muslimská věda však byla i nadále v rozkvětu a její výsledky se šířily po celé Evropě. A to nejen prostřednictvím Španělska, ale i prostřednictvím Sicílie.

V roce 827, v době, kdy byla muslimská moc ve Španělsku na vrcholu, zahájil islám svou druhou invazi do Evropy. Deset tisíc vojáků se vydalo z Tuniska, aby dobylo Sicílie, ostrov, který stál v ohnisku obchodu mezi východem a západem. Sicílie se stala hlavním bojištěm, místem střetávání myšlenek.

Ve srovnání s dobýváním Al Andalusie bylo dobývání Sicílie daleko krvavější. Trvalo to 75 let, než byla Sicílie dobyta. Hlavní město Palermo bylo oblékáno déle než rok. Vítězní muslimové zavedli na Sicílii islámský zákon a stejně jako ve Španělsku, křesťané a židé platili daně za právo praktikovat své náboženství. Avšak o dvě stě let později dobyli Sicílii Normané.

Palermo bylo kulturním šokem. Vládla tam absolutní směsice stylů. Budovy, které vypadají islámsky, vůbec islámské nejsou. V 11. století je postavili normanští dobyvatelé, kteří byli fascinováni arabskou kulturou.

Sicílie se stala křižovatkou několika kultur -- Byzance, islámu, Visigótů, Římanů, Řeků. Muslimové sem přinesli veškerý talent, s nímž vybudovali kulturu Andalusie. A když poté dobyli Sicílii Normané, uznali, že získali klenot, stejně, jako to uznali křesťanští králové ve Španělsku. Normané přijali arabskou kulturu a vzdělání jako prestižní kulturu své doby.

V roce 1139 si objednal Roger II. vládce Palerma, od muslimského vědce z Cordoby Al Idrisiho mapu světa. Al Idrisi na ní pracoval patnáct let a vyptával se tisíců poutníků, kteří přišli do Palerma. Vytvořil tzv. Rogerovu knihu, která je uznávána jako nejvýznamnější zeměpisné dílo celého středověku. Je to atlas, který ukazuje, že je země kulatá. Al Idrisi vyrobil stříbrný glóbus, aby to ukázal jasně. Arabští vědci věděli dávno, že je Země kulatá, avšak evropští vědci se přidržovali názoru, že je Země placatá. Al Idrisi také vypracoval cestovní průvodce s mapami, které byly pozoruhodně přesné, vzhledem k tomu, že to dílo vzniklo 350 let před Kolumbem.

Roger II. zemřel v roce 1145 a s rozkladem normanské vlády skončilo pro muslimy období convivencie na Sicílii. Následovalo období útlaku. Koncem století byli muslimové nesnesitelně zdaňováni a z těch daní byla financována křižácká výprava proti islámu ve Svaté zemi. Byli ožebračeni, povstali, ale nový vládce Sicílie, římský císař Frederick II. je rozdrtil. Zpočátku byl Frederick vášnivým obdivovatelem muslimské kultury a jak vyháněl muslimy ze Sicílie, shromažďoval obrovskou knihovnu islámské literatury. Jeho knihovníkem byl nikdo jiný než Michael Scott, britský učenec, který překládal arabské texty v Toledu.

Scott přinesl do Palerma cenné rukopisy Averroese, dílo, které mělo vyvolat v Evropě kulturní revoluci. V roce 1220 dosáhlo Frederickovo úsilí vyhnat muslimy ze Sicílie svého vrcholu. Vyhánění muslimů ze Sicílie skončilo masakrem, avšak Frederick II., který ten masakr zorganizoval, byl zároveň odpovědný za rozšíření muslimské kultury až do dalekých měst, jako byla Paříž. Právě vliv muslimských center jako Cordoba založilo intelektuální slávu Paříže. Averroesovo dílo z Cordoby, přeložené Michaelem Scottem, dorazilo ve třináctém století do Paříže. To byl skutečný počátek obnovy evropského klasicismu. Došlo k tomu o dvě stě let dříve, než začala evropské renesance.

(...)