Mýtus první: KSČM se neomluvila za zločiny komunismu

Toto tvrzení je naprosto nepravdivé, komunisté se omluvili, a to vícekrát. Poprvé tomu tak bylo na mimořádném sjezdu v prosinci 1989, poté ještě několikrát při různých příležitostech. Bohužel tak jak postupně stranu opouštěli představitelé reformního křídla, slábla i intenzita této omluvy a přibývaly různé dovětky, zejména ve směru apelu na současné politické vůdce k obdobné omluvě za problémy ekonomické transformace. K tomu je třeba jasně dodat, že omluva je vždy věcí svědomí a nikoli politického handlu typu "já se omluvím, když se omluvíš ty".

Ačkoli jde o pouhý mýtus, někteří komunisté jej přiživují neschopností se kriticky vyrovnat s vlastní minulostí. Nikdo od nich neočekává, že v pohledu na období let 1948 -- 1989 budou papouškovat pravicové historiky, nicméně povrchní propagandistická tvrzení o uvedeném období jako o nejúspěšnějších letech historie jsme slýchávali před listopadem 1989 při oslavách různých výročí a dnes by se slušelo použít kritičtější tón. KSČM jako celek se při hodnocení minulosti v podstatě nedostala za úroveň oficiálního přístupu z šedesátých let, čehož antikomunističtí propagandisté tu více tu méně dovedně využívají k šíření "poplašných zpráv" o rudém nebezpečí.

Mýtus druhý: KSČM usiluje o nový Únor 1948

I toto tvrzení je na hony vzdáleno realitě. Komunistická strana byla již dávno před listopadem 1989 vnitřně rozklížená a neakceschopná, bez reálné koncepce. To se po převratu změnilo jen málo, žádný Únor 1948 skutečně nehrozí. V té době jsem (zřejmě naivně) očekával od stranických teoretiků gejzír tvůrčích myšlenek, protože i když přišli většinou o teplá místečka ve vědeckých ústavech a na vysokoškolských katedrách, bylo jim dopřáno daru nejvyššího -- možnosti svobodně myslet a vyjadřovat se. Namísto toho z průměru vyčnívá pouze vědecky brilantní, avšak pro běžného čtenáře těžko srozumitelné "Nové čtení Marxe" Miloslava Ransdorfa.

Přitom již hluboko v dobách "normalizace" dnešní teoretičtí pracovníci KSČM Miloslav Formánek a Josef Heller ukázali, že nomenklaturní kádry tehdejšího společenského systému nejsou jen protagonisty vyššího celospolečenského zájmu, ale mají i své vlastní, od celospolečenských značně odlišné zájmy. Že by v tehdejších poměrech na základě toho popsali, jak se z představitelů lidu stávali egoističtí papaláši, to se nedalo očekávat, nicméně kdo uměl číst mezi řádky, pochopil. Škoda jen, že zmínění autoři nedotáhli své myšlenky až do zformování teoretického základu poznání systémových změn. Rozhodně by potom nebyli předáci strany tak bezradní, když jim je položena otázka, jak si vlastně představují ten socialismus, který je stále hlavním cílem její politiky.

Právě absence teoretického základu koncepce systémových změn činí deklarovaný základní cíl KSČM prázdnou frází, kterou si mohou odlišně vykládat nejen oni, ale i média a řadoví občané. A to ještě z mnohých publicistických vystoupení v Haló novinách čouhá jako sláma z bot, že si jejich autoři jiný socialismus než předlistopadový režim ani nedovedou představit. To vše umožňuje pravicovým mediálním manipulátorům a komunistobijcům typu Jaromíra Štětiny a Martina Mejstříka strašit veřejnost údajnou hrozbou zničení demokracie. Přitom každý jen trochu rozumný a společenskými vědami poznamenaný člověk musí dospět k logickému závěru, že i kdyby se nakrásně komunisté chopili na základě vítězství ve volbách politické moci, nemohli by toho zas tak moc změnit -- bránila by jim v tom stávající ústava, mezinárodní vztahy, veřejné mínění, ale především vlastní strach z opakování chyb z dob totality. I proto se do vládnutí na rozdíl od svých předúnorových předchůdců raději příliš nehrnou.

Mýtus třetí: KSČM není demokratickou stranou

V běžném povědomí i politické propagandě převládá stanovisko o údajné nedemokratičnosti KSČM. Je to však úsudek podložený nikoli fakty, ale předsudky či přímými smyšlenkami. Politici i velká část veřejnosti se prostě "dohodli", že to tak je a basta. Ať se však nezaujatý pozorovatel snaží sebevíc, těžko hledá nějaká kritéria demokratičnosti, která by KSČM nesplňovala. Ve straně existuje evidentně pluralita názorů, vedení je voleno a rozhoduje demokratickou většinou. V parlamentu i na nižších úrovních vystupují komunisté na obranu zastupitelské i přímé demokracie a sami odpůrci (například z řad ODS) připouštějí (ovšem jen v soukromí), že jsou vstřícní ke kompromisům a dodržují uzavřené dohody.

Samozřejmě chápu obezřetnost a nedůvěru občanů, které minulý režim perzekvoval, rovněž tak i živelný antikomunismus mladých lidí, kteří netouží po návratu předlistopadových pořádků a "komančům" rozhodně nefandí. A tady se mnozí členové KSČM dopouštějí chyby, uraženě se stahují do ulity "skanzenů minulosti", aniž by se snažili těmto spontánně vyslovovaným názorům alespoň trochu porozumět. Vzniká falešná představa o straně přátel starých pořádků a o jakési výlučné "antisystémovosti". Komunisté přitom tuto strategickou antisystémovost vyjádřenou základními tezemi dlouhodobého programu neumí srozumitelně zdůvodnit a představit veřejnosti svoji vizi budoucnosti s důrazem na rozdíl oproti představám z padesátých let. Nemohou se potom divit, že je jim zjednodušeně předhazováno úsilí o návrat do minulosti.

Ani tyto výtky však nemohou dostatečně odůvodnit obvinění současných komunistů z nedemokratičnosti ani obavy z opuštění demokratických pravidel v případě volebního vítězství. Naopak občas to vypadá jakoby komunisté byli jedinými opravdovými bojovníky za demokracii ve státě.

Mýtus čtvrtý: komunismus = fašismus

Tento mýtus je teoretickým základem mýtů předchozích. Vychází z povrchního srovnání některých prostředků vládnutí používaných zejména v počátcích existence minulého režimu a samotným tímto režimem dávno opuštěných (leč nikoli důsledně). Komunistický režim je také levicovou verzí populistických diktatur vzniklých jako reakce na ekonomickou i politickou krizi nedospělé buržoazní demokracie dvacátých a třicátých let minulého století. Tím ovšem veškeré rovnítko mezi oběma systémy končí.

Základním rozdílem mezi oběma systémy je účel, pro který vznikly. Zatímco u fašismu byl účelem otevřený třídní, národnostní a rasový útlak, politická praxe vládnoucích komunistických stran vycházela z představy, že otevřený třídní útlak je jen krátkou přechodnou kapitolou na cestě k budoucí svobodné beztřídní společnosti. Dokonce se v šedesátých letech chvíli zdálo, že tomu tak skutečně je. Přišlo však kruté vystřízlivění v podobě "normalizace" -- nad komunistickými ideály zvítězil přízemní mocenský pragmatismus a komunisté definitivně ztratili punc pokrokového hnutí i šanci dokázat, že zločiny padesátých let byly jen nechtěným "mutantem" správné cesty k lepšímu příštímu. Ideje se změnily v prázdný rituál pochlebování mocným a bezbřehý kariérismus většiny společnosti.

Rozdíl je také v přístupu stoupenců obou systémů k vlastní minulosti. Zatímco fašisté stojí i dnes pevně "na svém" a otevřeně obdivují Hitlera i Hesse, komunisté se podrobili možná nedokonalé a nedostatečné, ale přece jen kritické sebereflexi. To jim umožnilo přežít i v nových poměrech. Jejich úloha byla usnadněna i postoji sociální demokracie, která akceptovala mnohá teoretická i praktická východiska demokratické pravice. Stačilo potom jen převzít původní levicový program opuštěný sociální demokracií a důsledně za něj bojovat. A voliči se začali vracet.

Mýtus pátý: komunisté a socialisté nemohou spolupracovat

Dnešní komunisté nejsou nic jiného než levicovější a radikálnější sociální demokraté (byť sami o sobě tvrdí něco jiného). To, že jsou mezi nimi i nostalgikové po předlistopadových poměrech, na tom nic nemění. Když si přečteme programy sociální demokracie z doby před takovými čtyřiceti lety, jejich kritika kapitalismu je nepoměrně ostřejší než současná Grebeníčkova vystoupení. A mnozí "západní" socialisté mají k dnešním komunistům typu Jiřího Dolejše daleko blíže než k "třetí cestě" Tonyho Blaira.

Myslím, že je čas, aby naši sociální demokraté konečně pochopili, že antikomunismus pravice je ryze účelový ("odstřelení" dnes nejpopulárnější osobnosti Pavla Teličky Miroslavem Kalouskem je toho zářným příkladem), vůči komunistům naprosto bezzubý (naopak jim paradoxně pomáhá) a je namířen skrytě především proti nim samotným. Vytvářejí se uměle podmínky k snadnému vydírání současné nejsilnější strany v parlamentu, k permanentním politickým krizím a diskreditaci všeho levicového a socialistického. Když už se předáci ČSSD zaklínají, že "s komunisty nikdy", pak jim nezbývá nic jiného než si nechat diktovat od Kalouska (jiného partnera totiž v dané konstelaci politických subjektů nemají a dotyčný politický machiavelista to moc dobře ví). Rituální tanečky okolo tzv. rozbíječů koalice jsou jen bezmocným slovním výpotkem zkrocených, poražených a zamindrákovaných protagonistů současné vládní krize.

Směrem ke komunistům lze vyslat apel, aby se jasněji a kritičtěji postavili k vlastní minulosti, když už ji nechtějí opakovat, aby v rámci vnitrostranického pluralismu na stránkách Haló novin publikovali i méně otřelé myšlenky než nostalgická vzpomínání Kojzarů, Jumrů či Věrtelářů (mohu potvrdit, že "lezou krkem" i mnohým komunistům) a aby se kultivovali v rámci evropské levice (a nejen s ní jen koketovali bez přímého členství). Tím by i oni přispěli k postupnému oslabování a odumírání přežívajících mýtů, jakož i možné budoucí spolupráci levice.