Protože 1 barel je 159 litrů ropy, připadá tak na jednoho obyvatele České republiky tisíc litrů ročně, na jednoho obyvatele USA asi 4000 litrů a na jednoho obyvatele Číny asi 225 litrů. Kdyby Čína v současné době vyrovnala svou spotřebu na jednoho obyvatele s USA, spotřebovávala by asi 27 miliard barelů ropy ročně, celá světová poptávka po ropě by se zdvojnásobila a její zásoba by stačila už jenom na 16 let. V tak dramatické situaci ale ještě nějaký čas nebudeme. Podle amerických odhadů stoupne čínská spotřeba ropy do roku 2010 na 2,7 miliardy barelů ročně a světové zásoby ropy by tak mohly vydržet alespoň do roku 2030.

Česká republika nemůže být dlouhodobě závislá na dodávkách ropy z Ruska, které má zásobu přes 100 miliard barelů ropy a vyrábí 7 miliard barelů ročně. Jeho zásoby by tedy, při tomto tempu spotřeby měly vydržet jenom na 14 let a Česká republika tak musí do budoucna spoléhat na dodávky ropy z oblasti Perského zálivu, kde by mělo ležet ještě asi 670 miliard barelů ropy. Celá Evropa, včetně Ruska, má v zásobě asi 130 miliard barelů ropy, což při její spotřebě (včetně Ruska) 8 miliard barelů ročně může vystačit nejvýš na 16 let. I Evropa tak musí do budoucna spoléhat na dodávky ropy ze Středního východu. USA by jejich vlastní zásoby ropy (20 miliard barelů), při roční spotřebě 7 miliard barelů, stačily na necelé 3 roky, kdyby byly závislé jen na vlastních zdrojích. Zásoby celé Severní Ameriky (50 miliard barelů) by jenom USA stačily na 7 let, ale Kanada by speciální těžbou mohla vytěžit ještě 175 miliard barelů z dehtových písků.

Připočtou-li se k tomu i zásoby Jižní Ameriky (90 miliard barelů) a spotřeba celého amerického kontinentu, něco přes 9 miliard barelů ročně, vystačí jim tyto zásoby, při stoupající spotřebě, na necelých 14 let (s kanadskou zásobou ovšem nejméně o 15 let déle) a potom se budou muset spoléhat na dodávky ropy ze Středního východu.

Ještě za vlády prezidenta Clintona američtí politici zareagovali na stoupající ceny ropy tím, že si nechali na toto téma vypracovat studii. Studie, sponzorovaná Radou pro zahraniční vztahy a vypracovaná ve spolupráci s vůdčími představiteli amerických ropných a energetických společností, energetickými odborníky z předních amerických universit ale také odborníky na národní bezpečnost, nazvaná "Výzvy strategické energetické politice" byla dokončena začátkem roku 2001 a předána viceprezidentovi Bushovy vlády Dicku Cheneymu.

Ve studii se uvádí, že "silný ekonomický růst na celé zeměkouli a vzrůstající globální poptávka po energii" způsobily, že "svět je v současné době nebezpečně blízko dosažení maximální kapacity své globální produkce" a že "Amerika nemůže dále předpokládat, že státy, které produkují ropu, jí vyprodukují více". Dokument také konstatuje, že od roku 1990 se ceny ropy zdvojnásobily a že "americký národ dál vyžaduje velké dodávky levné energie bez obětí a nesnází", a vyvozuje z toho, že "naše reakce" musí sahat až k "přehodnocení role energie v americké zahraniční politice", že toto přehodnocení "se dotkne americké politiky vůči Střednímu východu" a že USA "musí okamžitě přehodnotit svou politiku vůči Iráku, včetně vojenských, ekonomických, politických, diplomatických hodnocení". Studie také navrhovala, aby tým vedený Dickem Cheneym, který se začal touto problematikou zabývat v Bushově vládě, přizval ke spolupráci americké ministerstvo obrany.

Tento nový tým vedený americkým viceprezidentem Dickem Cheneym vydal svou zprávu o energetické situaci, nazvanou "Národní energetická politika" květnu 2001. Podrobnosti tohoto dokumentu ale zůstaly navzdory několika žalobám podle amerického zákona o svobodě informací, utajeny. Ve zveřejněné části dokumentu se píše "bude-li výroba energie stoupat stejným tempem jako během posledních desetiletí, naše předpokládaná potřeba energie vysoko přesáhne úroveň výroby.

Tato nerovnováha, pokud bude pokračovat, naruší naši ekonomiku, naši životní úroveň a naši národní bezpečnost". Podle tohoto dokumentu vzroste americká spotřeba ropy během 20 let o 33% a dokument z toho vyvozuje: "protože cena naší domácí a dovážené ropy je určována světovým trhem... naše ekonomická bezpečnost vzroste, podnikneme-li nezbytné kroky k tomu, abychom realizovali potenciál Ameriky jako hlavního světového výrobce ropy a plynu". Toho může Amerika samozřejmě dosáhnout jedině tím, že americké ropné společnosti získají kontrolu nad světovými ropnými zdroji. Sám Dick Cheney ale v roce 1999 řekl, že "vlády a národní ropné společnosti kontrolují 90% ropných majetků". Jak velké jsou tedy šance, že USA ovládnou tyto ropné zdroje a stanou se největším světovým výrobcem ropy? Donald Rumsfeld, nynější ministr obrany a osm dalších budoucích členů Bushovy vlády, byli v roce 1998 mezi signatáři dopisu Billu Clintonovi, ve kterém ho vyzývali "aby podnikl nezbytné kroky, včetně vojenských, k ochraně našich životně důležitých zájmů v Zálivu" a "obrátil pozornost vlády na realizaci strategie k odstranění Sadámova režimu".

Stejná skupina politiků dala vypracovat projekt americké vojenské politiky pro 21. století. V dokumentu nazvaném "Znovu vybudování americké obrany, strategie, sil a zdrojů pro nové století" se píše "potřeba významné vojenské přítomnosti v Zálivu překračuje problematiku režimu Sadáma Husajna" a "Irán se může ukázat být stejným nebezpečím pro americké zájmy v Zálivu jako Irák".

26. prosince 2002, tedy v době, kdy vrcholily americké přípravy k útoku na Irák, otiskl australský deník Sydney Morning Herald článek o ropném pozadí této vojenské akce. V článku se píše, že od začátku dubna 2001 byla v USA publikována řada vojenských a vládních dokumentů, jejichž smyslem bylo legitimizovat použití vojenské síly k získání ropy a zemního plynu. Už v létě 2000 publikovala americká Vysoká škola vojenská prohlášení, ve kterém uváděla, že bezpečnost "znamená víc než ochranu země před vnějšími hrozbami, bezpečnost zahrnuje bezpečnost ekonomickou". V další publikaci této školy pak byl vyzdvihován význam energetického bohatství Střední Asie pro americkou "bezpečnost".

Na jaře 2001 pak časopis této školy "Parameters" otiskl článek Jeffreyho Recordse, bývalého člena personálu senátního Výboru pro ozbrojené složky, ve kterém obhajoval "střelbu v Perském zálivu kvůli nižším cenám ropy", doporučoval použití prezidentského úskoku při vyvolání války a aby skutečné důvody k válce byly zakrývány ušlechtilými cíli. Sydney Morning Herald také citoval ze svědectví generála Tommyho Frankse před americkým kongresem, kde 13.4.2001 řekl, že hlavním cílem jeho velení je "přístup k energetickým zdrojům" oblasti.

17. března letošního roku britská televizní stanice BBC odvysílala pořad, podle kterého účastník vypracování plánů na reorganizaci iráckého ropného průmyslu řekl, že toto plánování začalo už několik týdnů poté, co prezident Bush nastoupil do funkce. Původním plánem Bushovy vlády (který získal americký časopis Harper's a BBC Newsnight od amerického ministerstva zahraničí podle zákona o svobodě informací) bylo prodat irácká ropná pole soukromým (americkým) společnostem, které by rozsáhlými prodeji rozbily monopolní postavení OPECu na ropném trhu a snížily tak ceny energie pro americké spotřebitele. Proti tomuto plánu se později postavily americké ropné společnosti, které neměly zájem o snižování cen a nebyly si jisté, že by je budoucí irácká vláda nevyloučila ze soutěží o irácká ropná pole. V současné době Američané plánují vytvořit v Iráku státem vlastněnou ropnou společnost. Co se ale skutečně stane s iráckým ropným bohatství se dozvíme až po odchodu Američanů z Iráku.

Rozhodně se můžeme zbavit zbytečných pochybností o tom, proč Američané obsadili Irák (který má v zásobě 112 miliard barelů ropy, tedy asi jednu desetinu světových zásob). Zbudou nám ovšem rozpaky nad tím, jak se dívat na deklarovanou úlohu USA jako světového policajta. V jakémkoli demokratickém státě by policista, který by takto zneužíval svého postavení ve svůj prospěch, byl postaven mimo službu (což se ale nedá udělat s největší světovou velmocí). Nejde totiž jenom o to, že si USA chtějí zajistit laciné dodávky ropy pro sebe, ale i o to, že budou-li v dobývání ropných států pokračovat, může se snadno stát, že buď znemožní jiným ekonomikám přístup ke zdrojům energie nebo budou využívat své pozice "největšího světového výrobce ropy" k tomu, aby si vynucovaly poslušnost jiných států zdražováním nebo omezováním dodávek ropy. I v demokratických státech tak demokracie bude muset přestat platit, protože o politice svých států nebudou rozhodovat jejich občané, ale politici, kteří budou muset poslouchat, co od nich chtějí USA. Jak se v takové situaci bude vyvíjet chování vlád? A jak se bude vyvíjet chování USA?

Dalším, současným, dějstvím tohoto ropného dramatu je americká snaha přesvědčit svět, že největším nebezpečím pro světovou bezpečnost je Irán (89 miliard barelů ropy, které by zvýšily americké zásoby na více než dvě desetiny světových zásob), který se v islámské duchovní tradici vyvíjí vlastní cestou k demokracii. V říjnu loňského roku publikoval Bakerův institut (který vypracoval i první zprávu o ropné situaci USA) návaznou studii ( "The Energy Dimension of Russian Global Strategy"), ve které píše: "Otevřená americká okupace arabské země v srdci Středního východu znamená rozhodný konec bývalé americké politiky vůči této oblasti. Americká deklarace preventivní války může mít ještě dalekosáhlejší důsledky. Tato revoluční politika může mít dramatické... implikace pro geopolitiku ropy", jinými slovy největší světová ropná pole mohou změnit majitele. USA se zatím snaží obstarat si souhlas zbytku světa s okupací Iránu tím, že všechny přesvědčují, že Irán nesmí vlastnit jadernou zbraň. Jak se má ale zachovat Irán, pro který by vlastnictví jaderné zbraně bylo jediným, možná dostatečným, odstrašujícím prostředkem proti americké invazi? Dodají mu, pro případ napadení, ostatní státy světa alespoň moderní konvenční zbraně, které by mu poskytovaly naději, že se ubrání?

Celá dramatická situace kolem docházejících zásob ropy ale může mít ještě i jiné zakončení, prospěšnější tržnímu hospodářství a demokracii, která je závislá na jeho normálním fungování. Na rozdíl od americké vlády, která na ubývající zdroje ropy reagovala obsazením Iráku (na které zatím vynaložila zhruba 150 miliard dolarů) americký i světový průmysl na to reaguje normálně. S investicí 1,2 miliardy dolarů od americké vlády předvádí od začátku letošního roku americké firmy a japonská Honda auta poháněná vodíkem a zástupci General Motors dokonce tvrdí, že jich v roce 2010 vyrobí milión ročně. Kdyby americká vláda investovala 150 miliard dolarů, které investovala do války v Iráku, do transformace amerického automobilového průmyslu, mohla by auta na vodíkový pohon brzy nahradit i všech sto miliónů aut vyráběných ročně v USA. Peníze jsou ale naléhavě potřebné i pro výzkum nových metod výroby energie jako je jaderná fúze, protože ani vodík do nových motorů nelze vyrábět bez spotřeby energie. Nebude-li se mrhat penězi a energií na války, je stále ještě možné, že se svět cestou vědeckého a technického pokroku vyhne energetické krizi, která snadno může způsobit kolaps ekonomiky na celém světě, nevyhnutelně doprovázený rozpadem demokracie. Pokud se to podaří, zbude vzpomínka na to, čeho jsou USA schopny, když podlehnou stresu z blížící se krizové situace a otázka, jak se svět připraví na chování USA v případě, že by se blížila nějaká další krize. V každém případě daly USA světu do budoucna ten nejhorší příklad řešení krizí, jaký mohly a budou-li se do budoucna krize řešit tímto způsobem, je zánik civilizace tržního hospodářství a demokracie reálně možný se všemi katastrofálními důsledky a válkami, které by z toho vyplynuly.