Nebylo tedy divu, že podobně jako tomu bývalo i v české totalitní minulosti, odbory se staly opovrhovaným symbolem útlaku a kolaborace s diktátorským režimem. Vedoucí osobnosti Sadámových odborů byly úzce svázané s prominenty režimu (například s obávaným Chemickým Alim). Dnes jsou tito bývalí, ale stále věrní kolaboranti Husajnova režimu podporováni ze zahraničí především Araby a pokoušejí se zakládat odborové organizace s podporou islámistů.

Pád režimu Sadáma Husajna vyvolal v prostých Iráčanech naději na demokratizaci státního zřízení i společnosti. Irák má obrovské ropné bohatství (druhé největší zásoby na světě), takže lidé doufali, že jejich využití k obnově iráckého hospodářství zničeného dlouhými lety hospodářských sankcí OSN (1990-2003) bude hlavní prioritou irácké vlády.

V důsledku nejisté situace v zemi a prudkého vzrůstu kriminality po konci války se v zemi zhroutily sociální struktury, což ve svém důsledku vedlo k ještě větším problémům v průmyslu. Docházelo ke krádežím celých velkých strojních zařízení, která zloději rozmontovali a tajně vyváželi ze země. Mnohá další zařízení buď padla za oběť americkým bombám, nebo byla úmyslně poškozená sabotéry.

Nejvíce postiženým odvětvím byl ropný průmysl, a tak se ani nenaplnila předválečná očekávání Američanů ohledně výnosů z těžby ropy. Irácké ministerstvo pro ropný průmysl dlouho nemělo dostatečné prostředky na nahrazení zničené infrastruktury, protože bývalá koaliční okupační správa mu nepřidělila dostatek financí, aby mohlo investovat do rozvoje ropného průmyslu.

Ministerstvo dostalo pouze peníze potřebné k provozu odvětví, k vyplácení Američany okleštěných nouzových mezd a na své administrativní výdaje. Teprve těsně před ukončením své působnosti se koaliční okupační správa odhodlala ke zvýšení rozpočtu iráckého ministerstva pro ropný průmysl do takové výše, aby irácký stát mohl dál rozvíjet své nejdůležitější průmyslové odvětví.