Na tiskové konferenci v říjnu 2003 koaliční okupační správa oznámila, že předá prozatímní irácké vládě seznam státních podniků, které by měly při privatizaci dostat prioritu. Z této privatizace obrovského rozsahu měly být vyňaty ropné vrty, elektrárny a banky (alespoň zpočátku), zatímco rafinérie, cementárny, továrny na umělá hnojiva, fosfátové a sírové doly, farmaceutické továrny a státní aerolinky měly být zprivatizovány.

Podle některých zpráv bylo koncem roku 2003 nabídnuto k prodeji 138 z 600 podniků ve státním vlastnictví. V současné době brání rychlejšímu postupu privatizace probíhající povstání proti okupačním vojskům, jehož následkem je podnikání v Iráku možné realizovat pouze s velmi vysokými náklady. Zahraniční podnikatelé si k zajištění své bezpečnosti musejí najímat přemrštěně drahou ochranku (až 1500 US$/den) a zakoupený majetek je často záměrně ničen a sabotován samotnými Iráčany, kteří se k americké privatizaci stavějí vesměs odmítavě. Nečiní tak ani tolik z ideologických důvodů, ale kvůli dopadům na zaměstnance privatizovaných podniků. Nezaměstnanost v Iráku dosahuje katastrofálních čísel pohybujících se mezi 60 a 70%, neexistuje tam žádný systém sociálního zabezpečení (vyjma skromných přídělů potravin poskytovaných v rámci humanitární pomoci), a tak ztráta pracovního místa jednoho zaměstnance mívá za následek obrovské existenční potíže pro celou, často početnou rodinu.

V článku Davida Bacona, který jsem s jeho souhlasem přeložila, je popsaná situace ke konci roku 2003, ale od té doby se rozhodně nezlepšila a jeho závěry jsou dodnes platné. Doplnila jsem jeho článek některými fakty z dějin iráckých odborů, aby český čtenář pochopil souvislosti a snad se i trochu zamyslel nad podobností některých fenoménů odehrávajících se v tak daleké zemi, s tím co se ještě docela nedávno dělo i u nás.