Odborářské hnutí a radikální aktivismus mají v Iráku dlouhou tradici, která vznikla v dobách odporu proti šestileté britské okupaci na konci druhé světové války. Boj proti okupantům tehdy zahájili zaměstnanci ropného průmyslu, železničáři a dokaři, odbory organizovaly jednu stávku za druhou, ale Britové proti nim zakročili se zbraněmi v rukou a mnozí stávkující to zaplatili životem. Za monarchie, kterou v Iráku zřídili Britové, byla organizace odborů rovněž zakázaná. Teprve po revoluci v roce 1958 byly poprvé v dějinách země povoleny odbory a radikální politické strany, a mohly tak vystoupit z ilegality. V roce 1963 americká zpravodajská služba CIA pomohla socialistické straně BASS svrhnout Kásimovu vládu a převzít moc. Sadám Husajn pak v roce 1979 odbory zlikvidoval a radikální strany opět zakázal. Mnoho odborářů bylo tehdy popraveno a zbytek se zachránil útěkem do exilu.

Po pádu Sadáma Husajna v dubnu roku 2003 se mohli organizátoři nezávislých odborů konečně vrátit do vlasti. Dva dny po příchodu britských vojsk do Basry zahájili stávku s požadavkem práva na vytváření odborových organizací a protestovali, když okupační správa dosadila člena Sadámovy strany BASS do funkce nového starosty. V červnu se v Bagdádu setkaly čtyři stovky odborářů, kteří tam založili Federaci dělnických demokratických odborových svazů (Workers Democratic Trade Union Federation) a vypracovali plán reorganizace odborů ve dvanácti hlavních odvětvích iráckého průmyslu.

Jakmile setkání v Bagdádu skončilo, odboráři se vrátili na svá pracoviště. Rafinérie al-Daura nedaleko Bagdádu patřila k hlavním baštám těchto nových nezávislých odborářů. Vyzvali tamní zaměstnance, aby si v každém oddělení zvolili odborové výbory a vybrali vedení, které je bude zastupovat na celopodnikové úrovni. Ředitel rafinérie byl k jednáním s odbory osobně nakloněný, ale nesměl s federací uzavřít kolektivní smlouvu, protože na rafinérii se podobně jako na ostatní státní podniky stále ještě vztahoval zmíněný Sadámův výnos z roku 1987.

Od příchodu okupačních vojsk v dubnu 2003 odbory i zaměstnanci žádali okupační správu, aby tento zákon zrušila, podobně jak se tomu stalo v případě mnoha jiných zákonů vydaných za Sadámova režimu. Avšak v tomto případě se jim od okupační správy dostalo jen zarytého mlčení. Zákon, který zakazuje jakoukoliv formu kolektivního vyjednávání a týká se většiny iráckých pracujících, tedy zůstává stále v platnosti, dokud jej nenahradí nová legislativa. Zvlášť nepříznivý dopad má na zaměstnance podniků určených k privatizaci. Pokud se tito zaměstnanci nebudou smět organizovat v odborech, kolektivně vyjednávat a uzavírat smlouvy se zaměstnavateli, bude pro ně o to těžší postavit se proti privatizaci továren a masivnímu propouštění, které s sebou neodvratně přinese.

"Z počátku jsme se domnívali, že se situace zlepší, jakmile se zbavíme Sadáma. Ale nestalo se tak," říká Jásim Maškoul, mluvčí odborové federace.

Nový irácký stát je jakousi případovou studií ničím neomezovaného volného trhu. Bushova vláda se chystá provést privatizaci Iráku podle svých plánů a postará se o to, aby je iráčtí pracující nemohli narušit. Nejprve má v úmyslu zprivatizovat všechny staré státní podniky, které zaměstnávají největší podíl iráckých zaměstnanců. Následně plánuje vytvoření příznivých podmínek pro mezinárodní koncerny (většinou pod americkou kontrolou), aby se mohly v zemi usadit a převádět zisky vytvořené v Iráku do svých domovských zemí.

V září 2003 Prozatímní koaliční správa (CPA) vydala výnos č. 39, jímž s výjimkou ropného průmyslu povolila 100% zahraniční vlastnictví podnikatelských subjektů a umožnila převody zisků do zahraničí. Výnosem č. 37, který bezprostředně následoval předchozí výnos, byly pro zbytek roku zrušeny daně z příjmu a z majetku, zatímco výše ostatních daní byla nadále omezena na 15%.

Na tiskové konferenci v říjnu 2003 koaliční okupační správa oznámila, že prozatímní irácké vládě předá seznam státních podniků, které by měly být privatizované jako první. Z privatizace měly být vyňaty ropné vrty, elektrárny a banky (alespoň zpočátku), zatímco cementárny, továrny na umělá hnojiva, fosfátové a sírové doly, farmaceutické továrny a státní aerolinky měly být zprivatizovány. Podle některých zpráv bylo koncem roku 2003 nabídnuto k prodeji 138 z 600 podniků ve státním vlastnictví.

Ředitel rafinérie al-Daura Dátar al-Kašab, bývalý údržbář s téměř čtyřicetiletou praxí, který se stal ředitelem po pádu Sadáma Husajna, varuje, že privatizace bude mít strašlivý dopad. "Když dnes někoho zaměstnám, tak má podle starých a dosud platných zákonů nárok na zaměstnání až do penze. Neexistuje zákon, který by mi umožnil ho propustit. Ale jakmile by došlo k privatizaci, musel bych propustit polovinu z 3 000 zaměstnanců rafinérie," říká. "Když se propouští v Americe, tak lidé dostanou podporu v nezaměstnanosti a nezemřou hlady. Ale v současném Iráku by propuštění pro zaměstnance znamenalo, že je i s rodinami odsoudím k smrti."

Ve státem vlastněné továrně na rostlinný olej Mamoun jede výroba na nízké obrátky a mnohé stroje na výrobu plastických láhví na olej jsou porouchané. Během dvanácti let hospodářských sankcí proti Iráku se do nich nedaly sehnat náhradní díly a továrnu dvacetkrát navštívili zbrojní inspektoři, protože ji podezírali z výroby chemických zbraní. Továrna dnes zaměstnává 771 lidí, kteří se obávají, že bude jako jedna z prvních nabídnuta k odprodeji do soukromého vlastnictví. Prodejní cena bude i přes její zanedbaný stav vysoká, takže je zřejmé, že si ji bude moci dovolit zaplatit jedině nějaký zahraniční investor. Irácký tisk již dokonce přinesl zprávy o eventuálních zájemcích.

"V celém Iráku není žádný soukromník dostatečně bohatý, aby si tuhle továrnu mohl koupit," říká ředitel Amir Faraž Bhažet. "Mohl by si to dovolit jen zahraniční zájemce. Že bude chtít získat tento majetek je víc než jisté, ale bude si chtít ponechat i dělníky?"

Navzdory odmítavému postoji okupační správy došlo po pádu Sadámovy vlády k bouřlivému rozvoji odborářského hnutí. Jednou z příčin byly i velmi nízké mzdy. Irácký stát zaměstnává 70% z celkového počtu pracujících. Okupační správa zavedla nouzové mzdové tarify. Americký tisk sice tvrdí, že mzdy v Iráku stoupají, ale skutečnost je úplně jiná. Většina zaměstnanců vydělává 60 dolarů měsíčně, nevelká menšina z nich si přijde na 120 dolarů a jen velmi úzká skupina zaměstnanců (většinou jen nejvyšší management podniků) dosáhne na plat 180 dolarů. Jsou to prakticky stejné mzdy, jaké byly obvyklé v posledních letech Sadámovy vlády.

"Z takové mzdy se naprosto nedá uživit," říká zaměstnanec rafinérie al-Daura, který nechce uvést své jméno ze strachu, že by mohl přijít o zaměstnání.

V létě 2003 v rafinérii došlo třikrát k pracovním výlukám a zaměstnanci žádali vedení o zvýšení platů.

Zaměstnankyně státního obuvnického podniku, který je největší továrnou na obuv na Středním východě, vysvětluje, že ze svého platu 120 dolarů měsíčně vydržuje šestičlennou rodinu. "Ceny jídla a oblečení jdou rychle nahoru a mzda je příliš nízká. Dělám náročnou práci a své místo zastávám již deset let. Měla bych dostat přidáno," stěžuje si. Zaměstnanci továrny dokonce uspořádali protestní pochod k ministerstvu práce, aby si stěžovali na své vedení a nízké mzdy.

Jejich demonstrace nebyla žádnou výjimkou, protože podobné protesty se odehrávaly po celé zemi.

Z 87 miliard dolarů, které americký Kongres schválil na rekonstrukci Iráku, nepůjde ani dolar na zvýšení mezd nebo financování programů na podporu zaměstnanosti. Sedm až osm miliónů Iráčanů je bez práce, což představuje asi 70% veškeré pracovní síly. Irácké ministerstvo práce vkládá velké naděje do nového systému podpory v nezaměstnanosti. Měl by zajistit tak vysoký příjem, který by stačil k přežití, ale "nezbavoval by lidi motivace k hledání zaměstnání". Ministerští úředníci trpící fixní představou, že by chudí lidé mohli ztratit chuť k práci, typickou pro skalní přívržence volného trhu, mají ještě jeden podstatný problém: nemohou totiž najít žádnou cizí zemi, která by jim tento geniální nápad financovala.

Pracovní podmínky jsou namáhavé a nebezpečné. Detrala Bešab, předseda nové odborové organizace v rafinérii al-Daura uvádí, že zatímco je oficiálně ustanovená sedmihodinová pracovní doba, denní směna má ve skutečnosti jedenáct hodin a noční směna dokonce třináct. Dělníci však jsou placeni od měsíce, takže nedostanou žádnou odměnu za odpracované přesčasy. "Když jsme s tím šli za ředitelem, řekl nám, že se s tím musíme obrátit na ministerstvo ropného průmyslu, které se pak musí dohodnout s ministerstvem financí, a to zase musí získat povolení od koaličních sil," říká. "Koaliční síly mají pod kontrolou finance -- a tím i naše mzdy."

Situace dělníků je natolik zoufalá, že rafinérie jim dává jako naturálie motorovou naftu, aby si přilepšili ke svým nuzným výdělkům. Na dálnici před rafinérií postávají děti tamních dělníků a nabízejí nedostatkové palivo kolemjedoucím autům.

Za Sadáma si zaměstnanci nemohli jen tak dovolit odejít do důchodu. "Penze byly tak nízké, že nestačily ani na náklady spojené s proplacením poukázky na důchod," směje se Bešab. Ale rafinérie i ostatní státní podniky svým zaměstnancům poskytovaly ještě jiné příjmy. Existoval tehdy systém prémií a podílů na zisku, který někdy dosahoval výše regulérní mzdy, a zaměstnanci navíc dostávali i potravinové příděly. S převzetím moci okupační správou však o všechny tyto výhody pracující přišli. Následkem rozhodnutí učiněných koaliční okupační správou od dubna 2003 zaměstnancům drasticky poklesly příjmy. Prudká změna směnného kurzu irácké měny pak způsobila, že dovážené zboží silně zdražilo, a došlo tak k dalšímu snížení reálných mezd.

V celé rafinérii nemá nikdo mimo požárního útvaru k dispozici rukavice nebo gumové holinky. Ochranné bezpečnostní brýle tam jsou neznámým pojmem. "Mnozí z nás trpí dýchacími obtížemi a dochází k nehodám, při nichž jsou lidé často ošklivě popálení," vysvětluje Ražíd Hasan. Má-li zaměstnanec tu smůlu, že se zraní nebo onemocní, musí si zaplatit lékařskou péči ze svého, a ještě k tomu přijde o mzdu za dobu své pracovní neschopnosti.

V létě 2003 si v továrnách na rostlinný olej a na obuv pracující založili další odborové uskupení jménem Dělnické svazy a rady (Workers' Unions and Councils). V jeho rámci si zaměstnanci továren založili odborový svaz a požádali o jeho právní uznání. Stejně jako dělníkům v rafinérii jim nebyly po chuti neplacené přesčasy, ztráta nároku na placenou dovolenou a zrušení vedlejších příjmů, které před okupací kompenzovaly nízké mzdy. "Život je dnes daleko těžší," říká jeden ze zaměstnanců. "Koalice má všechno pod kontrolou. My nekontrolujeme vůbec nic."

Skupina asi padesáti odborářů z továrny se vypravila na ministerstvo práce s požadavkem, aby jim byl přiznán legální statut. Zaměstnanci továrny mluvili o těchto věcech velmi otevřeně, ale báli se uvést svá jména z obavy, že by kvůli tomu mohli mít problémy. Jeden z odborových předáků řekl, že ačkoliv byl jedním z organizátorů celé akce, vedení továrny mu nakonec zakázalo zúčastnit se jí.

"Žádáme právo na založení odborového svazu, který by byl legálně oprávněný zastupovat zdejší zaměstnance," vysvětluje. Dělníci nepovažují vedení továrny za dostatečně nezávislé, aby mohlo samo rozhodovat o řízení podniku. "Vedení tu jen zastupuje ministerstvo," říká. "Musíme dosáhnout změny zákona, který nám upírá právo na zakládání odborů. Jestliže vláda ten zákon nezmění, změníme ho my sami, ať se jim to líbí nebo ne."

Technický náměstek ředitele továrny potvrdil, že poslal dopis ministrovi pro nerostné zdroje a průmysl se žádostí, aby vedení továrny smělo vyjednávat s odboráři. Ministerstvo však jeho žádost zamítlo.

Odborové svazy jsou však aktivní i přes zákaz činnosti a často se jim daří prosazovat své požadavky. V továrně na olej dokázali přinutit vedení, aby vzalo zpět lidi, kteří byli za Sadámovy éry vyhozeni kvůli členství ve straně al-Daiwa. Tato strana, která byla za Sadáma postavena mimo zákon, má dnes své zástupce v irácké vládě.

Mezi současnými požadavky nového odborového svazu jsou například změny tarifního zařazení pracujících, aby mohli dostat vyšší mzdy, rehabilitace bývalých zaměstnanců, kteří byli za starého režimu nespravedlivě vyhozeni a opětovné zavedení podílů na zisku. Odboráři doufají, že se jim podaří získat nové členy i v jiných továrnách vlastněných státem. "Našim hlavním cílem je dosáhnout zrušení zákonů vydaných za Sadámova režimu," říká generální tajemník svazu Mažíd Sahib Karím.

"Válka a okupace jsou pro nás realitou, proti níž nic nezmůžeme," říká Abduláh Muhsin, zástupce federace pro mezinárodní styky. "Byli jsme proti válce už před jejím začátkem, ale nemohli jsme jí zabránit. Teď musíme hlavně něco dělat pro naši zemi a chránit naše členy."

Federace si přeje zrušení starých kolaborantských odborů ze Sadámovy éry. Dalším důležitým požadavkem odborářů je, aby finanční prostředky a nemovitosti Sadámových odborů byly dány k dispozici nově vzniklým odborovým svazům. Okupační správa však jejich požadavky ignorovala.

Další z předáků federace, Muhsen Mull Ali, strávil dlouhé roky ve vězení za organizování odborů v Basře. "Budou se tu snažit zavést kapitalismus a naší povinností je pokusit se zabránit privatizacím a zajistit našim pracujícím důstojné živobytí," říká.

Jejich úkol je velmi obtížný, zvláště v kontextu povstání proti okupantům. Jestliže zesílí ozbrojené konflikty, zmenší se prostor pro politická jednání.

Zachování dostatečného prostoru pro zakládání odborů a získání určitého stupně kontroly pracujících nad ekonomickými rozhodnutími s klíčovým dopadem na jejich život, však neleží na srdci jen Iráčanům. Návštěva odborářů z Velké Británie, Francie a Mezinárodní organizace práce (ILO) měla za cíl podpořit práva tamních pracujících.

Nejvíce kritičtí jsou arabští odboráři. "Díky válce je privatizace snadná: nejprve firmu zničíte, a pak ji necháte zachránit velkými korporacemi," říká Hasen Džemam, generální tajemník Mezinárodní konfederace arabských odborových svazů.

Slibně se také začala rozvíjet spolupráce nových iráckých odborových organizací s americkými protiválečně orientovanými odborovými svazy. Americká organizace U.S. Labor Against the War, vznikla ještě před válkou a spojili se v ní odboráři odmítající Bushovu intervenci v Iráku. Oznámila, že připravuje velkou kampaň zaměřenou proti privatizacím. Rovněž se chce zasadit o zrušení proti-odborářského zákona z roku 1987 a ukázat americké veřejnosti, jak se v Iráku porušují práva pracujících. "Potřebujeme, aby Kongres zahájil vyšetřování proti-odborářských aktivit vedených okupační koaliční správou," říká odborářský předák Clarence Thomas ze San Franciska. "Kdyby naši odboráři věděli, co se jejich jménem v Iráku odehrává, pořádně by je to nadzvedlo."

Delegace U.S. Labor Against the War navštívila v říjnu 2003 Irák, aby se na vlastní oči přesvědčila o podmínkách, jaké tam panují. Odboráři se setkali se zástupcem iráckého ministerstva práce na oficiálním jednání, během něhož třikrát položili otázku, zdali bude zrušen Sadámův proti-odborový zákon z roku 1987. Pokaždé se jim dostalo dlouhého prázdného proslovu namísto odpovědi. Vedle zástupce ministerstva při jednání seděla Leslie Findleyová, britská zástupkyně v koaliční správě, která má v kompetenci toto ministerstvo. Na stejnou otázku odmítla jakkoliv odpovědět. Pak si postěžovala na velký počet delegací zahraničních odborářů, které žádají o přijetí na ministerstvu. "Řeknu ministrovi, že mu to zabírá příliš mnoho času, a doporučím mu, aby se raději soustředil na svou práci."

David Bacon je reportér a fotograf se zaměřením na odborářská témata. V březnu 2004 vyšla jeho kniha "The Children of NAFTA" o každodenních tragédiích, které se v důsledku nenasytnosti amerického volného trhu odehrávají na US-mexické hranici. V roce 2003 navštívil Irák jako člen mezinárodní odborářské mise, která zkoumala situaci pracujících v okupované zemi. Během návštěvy Iráku delegace jednala nejen s představiteli iráckých odborářů a řadových dělníků, ale i se zástupci neziskových organizací a prozatímní koaliční správy. Baconův článek vyšel 2. prosince 2003 pod názvem "Iraq: Saddam's Labor Laws Live On" v časopisu Progressive a byl vybrán jako jeden z nejlepších 25 článků hodnocených v rámci projektu Censored.

Odbory v ropném průmyslu

Předsedou nejpočetnější nezávislé odborové organizace v iráckém ropném průmyslu SOCU (Southern Oil Company Trade Union) je Hasan Džuma Awad, jehož prohlášení "Okupanti odejděte!" nedávno uveřejnily Britské listy. SOCU má v nově založeném svazu Basra Oil Union největší členskou základnu, která představuje kolem 30 tisíc pracujících. Odborová organizace zaměstnanců ropného průmyslu SOCU je politicky nezávislá.

SOCU věrně následuje tradici nezávislých odborových hnutí a dokazuje to i svými činy. Po pádu Sadámova režimu její členové vyhnali z továren vedení, které kolaborovalo s diktátorským režimem, a na svou vlastní pěst se pustili do rekonstrukce ropných zařízení zničených válkou. Postavili se proti okupační správě, poté co zaměstnancům ve státním sektoru radikálně snížila mzdy na tak nízkou úroveň, že nestačily ani k uživení jejich rodin. Pohrozili koaliční správě stávkami, a nakonec se jim podařilo vydobýt si zvýšení mezd. Na protest proti obléhání Nadžáfu koaličními vojsky v srpnu 2004 dočasně zastavili vývoz irácké ropy. SOCU také rozhodně odmítá plošnou privatizaci průmyslu, o níž se závazně rozhodlo ještě za vlády koaliční správy a která nyní v Iráku stále probíhá.

Desatero o situaci obyvatel Iráku

• Téměř dva roky po skončení války nejsou ještě opravené a zprovozněné ani základní infrastruktury. V zemi, která disponuje obrovským nerostným bohatstvím, nejsou k sehnání pohonné hmoty do aut ani topný olej k vytápění. Chybí i petrolej používaný na svícení a vaření, protože nefunguje ani plynulé zásobování elektřinou. Obyvatelstvo Iráku také trpí nedostatkem pitné vody.
• Podle zprávy o zdravotním stavu iráckých dětí, vypracované koncem minulého roku ve spolupráci s UNDP, se od začátku války zdvojnásobil počet dětí mladších pěti let, které trpí podvýživou. Dalších čtyři sta tisíc dětí trpí chronickými průjmy a nedostatkem bílkovin. Podle stejné zprávy ještě v září loňského roku žilo 6,5 miliónů dospělých Iráčanů jen z přídělů potravin poskytovaných v rámci humanitární pomoci.
• Strmě stoupla nejenom běžná pouliční kriminalita, ale také počet únosů pro výkupné, jejichž obětmi bývají i obyčejní Iráčané.
• Od vyhlášení konce války v Iráku stoupla nezaměstnanost na 70%. US okupační správa zmrazila mzdy většiny iráckých zaměstnanců na 60 dolarech za měsíc, zatímco jim zrušila prémie, podíly na zisku, podporu bydlení a příděly potravin.
• Z 87 miliard dolarů uvolněných Kongresem pro rekonstrukci Iráku nebyl použit ani cent na zvýšení mezd nebo na podporu nezaměstnaných Iráčanů.
• Okupační správa prodloužila platnost Sadámova zákona z roku 1987 zakazujícího odborové organizace a kolektivní vyjednávání ve veřejném sektoru a státních podnicích, které zaměstnávají většinu Iráčanů.
• Okupační správa zahájila privatizaci státního průmyslu a dolů navzdory skutečnosti, že tyto statky patří iráckému lidu a nikoliv USA. Uzákonila možnost stoprocentního podílu zahraničního kapitálu a neomezeného převodu zisků do ciziny a iráckým zaměstnancům zároveň bere možnost postavit se proti budoucím privatizačním snahám. Irácká ekonomika je zruinovaná a její subjekty jsou rozprodávané zahraničním firmám, které dost dobře nevědí, co si ve stávajícím chaosu s nimi počít.
• Privatizace iráckých podniků způsobí hromadné propouštění v době, kdy nezaměstnanost dosahuje kritické úrovně.
• Iráčtí zaměstnanci reorganizují svá odborová hnutí, žádají zvýšení životní úrovně a zachování svých pracovních míst. Vznikající irácké odbory se potýkají s nesmírnými materiálními problémy, zatímco okupační správa zadržuje penzijní a sociální fondy, budovy a ostatní majetek patřící bývalým odborům pod kontrolou Sadáma Husajna.
• Irácké odbory žádají, aby byla v zemi zavedena legislativa, která by zaměstnancům zaručila plná odborářská práva -- aby byl zrušen Sadámův zákon zakazující zakládání odborů ve státních podnicích a právo na stávku. Iráčtí pracující požadují, aby byl okamžitě zastaven proces privatizace a výprodeje iráckého národního bohatství. Vyzývají Spojené státy k ukončení okupace Iráku a ke stažení svých vojsk, aby se vláda v Iráku mohla navrátit do rukou jeho lidu.